RECENZE: Měsíčňanky chodí nahé. Národní divadlo zahodilo i takovou šanci

Pražské Národní divadlo uvedlo Janáčkovu satirickou operu Výlety páně Broučkovy. O čem se hraje, těžko říct. Nevyužita je dokonce i lechtivá představa toho, co čeká požitkářského měšťáka na Měsíci.

Není úplně snadné podat dnešnímu publiku tuto satirickou operu komponovanou podle literární předlohy Svatopluka Čecha a patrně v sobě zrcadlící i něco ze sporů a animozit dobové intelektuální „kavárny“. Pražský měšťák libující si v dobrém bydlu, jídle a hlavně pití, se ocitne na Měsíci a poté mezi husity. Ti se zdají být upřímnější než jednoznačně směšní měsíční estéti, ale ztotožnit se s nimi také nejde. A pan Brouček není ani sympatický, ale ani úplně nesympatický.

Na dramatickou sevřenost a přímočarost Její pastorkyně či Káti Kabanové se v tomto podobenství nedá moc spoléhat, rozhodující je fantazie a dobrý nápad. V inscenaci režisérky Slávy Daubnerové se vše odehrává na jedné abstraktní scéně. Seshora sjíždí miniaturní model Národního divadla, na Měsíc přijede triga ze zlaté kapličky a mezi husity zase jezdecká socha Žižky bez hlavy, přičemž oni sami připomínají figury z pomníku, možná toho Stalinova na pražské Letné. 

Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy

40 %

Dirigent: Jaroslav Kyzlink

Režie: Sláva Daubnerová

Národní divadlo Praha, premiéra 22. března 2018

Po jevišti chodí kromě Svatopluka Čecha i Leoš Janáček a Alfons Mucha. A to je vlastně všechno, co lze zachytit. Ale jsou to jen střípky. Co je má spojovat? O čem se vlastně hraje? O strnulosti symbolů? Rekvizity samy o sobě ještě koncepci nevytvoří.

Režisérka si navíc vymyslela, že na Měsíci budou pózovat a pobíhat nahé krásky. Jenže i tenhle lechtivý nápad, v Janáčkově době stěží myslitelný, dnes ale nepobuřující, vlastně nechala být a divadelně ho nevyužila. Je pak trochu zvláštní, že pan Brouček zosobňující měšťácké požitkářství a pokrytectví, na tyto měsíční zvyklosti nereaguje. 

Divák by čekal žertovné situace. Jenže pan Brouček nereaguje vůbec na nikoho. V této inscenaci ostatně nikdo nereaguje vůbec na nikoho. Všichni se míjejí, ale záměrnou koncepci to nepřipomíná, na to zcela chybí napětí. Z dění na jevišti zůstává jen pocit chaosu a neustálé improvizace. Člověk si připadá, že celou dobu nehledí na divadelní kus, ale do nějakého lapidária, v němž pořád někdo zmateně chodí.

Sláva Daubnerová před pár lety na Nové scéně docela vtipně zrežírovala satirické miniopery Dmitrije Šostakoviče. Jenže už inscenace Gounodova Romea a Julie naznačila, že s „velkým“ operním formátem buď nemá zkušenosti, nebo jí prostě nesedí. A Výlety páně Broučkovy tuhle obavu spíš potvrdily, než vyvrátily.

Zbytečná inscenace

Zachytit nějaký útržek myšlenky je v této produkci stejně obtížné, jako zaznamenat stopy nějakého zpěvu či dokonce přednesu. A to orchestr pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka hraje víceméně přidušeně a bez dynamických gradací. 

Tenorista Jaroslav Březina zpíval pana Broučka v indispozici, ohlášené na kusu papíru ve vitríně s obsazením. Ve světě přitom bývá dobrým zvykem, že v takových případech se někdo z vedení divadla obtěžuje před oponu a diváky informuje. Slyšet ho nebylo téměř vůbec, neschopnost pořádně vyartikulovat jediné slovo a dát zpívaným větám nějaký význam, však nesouvisela jen s indispozicí.

Ovšem i hlasy ostatních sólistů, ať už to byli Alžběta Poláčková, Martin Šrejma, Jiří Sulženko a další, kteří zpívali různé role na Zemi, Měsíci i v 15. století, měly „akční rádius“ tak maximálně jeden metr na jevišti. Do hlediště doléhaly jen stěží. Barytonista Roman Janál bojoval s patetickým monologem Svatopluka Čecha tak násilně, že to ani nepřipomínalo zpěv, spíš úpění. Výsledkem je další operní inscenace příznačná pro současné Národní divadlo. Bez uměleckého vkladu, bez hlasů. Zbytečná.