RECENZE: Může mít kapitán válečné lodi vlečku? Ale ano, může

  17:55aktualizováno  17:55
Šéf činohry pražského Národního divadla Daniel Špinar před třemi lety způsobil zázrak v umělecky skomírající opeře první scény. Nyní se chopil Brittenovy „námořnické“ opery Billy Budd. Opakoval se zázrak?

Štefan Margita jako kapitán Vere a Christopher Bolduc jako Billy Budd v Brittenově opeře Billy Budd | foto: Hana Smejkalová

Opakoval. A nebude to jen tím, že Janáčkova opera Z mrtvého domu, jíž Špinar v opeře debutoval, sdílí s Billy Buddem určité společné rysy, především uzavřenou mužskou komunitu, v prvním případě stěsnanou v sibiřském lágru, v druhém pak na britské válečné lodi z konce 18. století.

Zdá se, že Špinar ovládá něco, co neumí široko daleko žádný operní režisér v Česku a málokterý ve světě: Intelektuálně zvládnout vlastní, třeba i výstřední nápady tak, aby dávaly smysl a pak je na jevišti brilantně řemeslně zpracovat.

Benjamin Britten: Billy Budd

Dirigent: Christopher Ward

Režie: Daniel Špinar

Scéna: Lucie Škandíková

Choreografie: Radim Vizváry

Státní opera v Národním divadle, premiéra 18. ledna 2018

Hodnocení­: 75 %

V Brittenových operách často vystupuje znepokojivá postava krásného jinocha, jehož přítomnost spustí katastrofu. „Zakázané city“ mezi muži jsou však spíš jen symbolicky naznačeny a je na režisérovi, zda a jak tuto skříňku otevře.

V Billy Buddovi je oním mladíkem stejnojmenný námořník, který způsobí zmatek v duši i těle lodního zbrojmistra Johna Claggarta, jenž si ale svou touhu nedokáže či nesmí připustit, a proto se její objekt rozhodne zničit. Třetí hlavní postava, kapitán Vere, se ocitne v roli nedobrovolného soudce poté, co koktavý Billy v rozrušení Claggarta zabije.

Opera se odvíjí retrospektivně v mysli zestárlého kapitána a na tom Špinar vybudoval koncepci. Není to však jen pouhé vzpomínání starého muže u krbu, jsou to předsmrtné halucinace, vytvářející vlastní logiku v prostoru vymezeném kachlíkovými stěnami a bílou postelí, částečně zabořenou do země. Je to logika bizarní, ale neúprosná a se sugestivní důsledností vystavěná gesto po gestu, minutu po minutě. Proto v ní vůbec nepřekvapí, že se Vere, který je stejně tak sečtělý a senzitivní muž jako arogantní vojevůdce, vidí jako hrdina možná dokonce z nějaké opery, kterou mohl vidět na jevišti a v níž obdivoval kastráta pohrávajícího si s kostýmem.

Tento svět vysunutý na samu mez oddělující život od smrti mohou zaplňovat nejen někdejší druzi ve zbrani, kteří působí spíš jako přízraky, ale i divnější věci. Místo číší s vínem se na počest krále pozvedají malé modely lodiček a v závěru Billy vůbec nemusí skončit pověšený na ráhně, nýbrž na lůžku kapitána, který ho v pološíleném gestu probodne vlastním kordem. Je vinen jeho smrtí, mohl ho zachránit, ale dal přednost disciplíně, bez níž se na druhou stranu žádná válka vyhrát nedá.

Spojení intelektu a řemesla vděčí inscenace za to, že jeden háklivý nápad nevyústí do jinak zaručené trapnosti. Je jím pětice tanečníků, kteří provázejí temnou figuru Claggarta a znázorňují jeho tělesnou touhu, aniž je „vidí“ kdokoli jiný z posádky. Díky vynalézavé choreografii Radima Vizváryho, pohybující se někde mezi tancem a akrobacií, a Špinarově smyslu pro míru, působí tato zjevení jako zlí našeptávači, ovíjející svou oběť jako hadi. Naprosto nečekané až šokující je jejich zapojení do bojové akce, v níž se loď má střetnout s francouzským nepřítelem. Vytvoří jakési oživlé sousoší zápasících antických hrdinů, nebo spíše duchů z podsvětí. Je to šílené, bizarní, ale ani trochu trapné či stokrát viděné na jiných jevištích.

Ostatně přesně ve chvíli, kdy oni „duchové“ už přece jen začínají působit nadbytečně, zmizí. Cit pro operu Špinar prokázal i tím, že hlavní árii Claggarta, odkrývajícího své skutečné já, a později i Billyho loučení se životem nechal vyznít bez jakékoli omáčky před spuštěnou bílou stěnou. Snad jen usedání Billyho na černou rakev je až příliš názorné, a když už ke slovu přijdou děla, tak rychlost a způsob, jakým je vysunuje jevištní technika, by na francouzského nepřítele asi nestačila. Což ale není pro vyznění inscenace až tak podstatné. Mnohem podstatnější je herecké vedení sólistů i sboristů, v němž není takřka hluché místo. A všechny obrazy, gesta a kroky vyrůstají z hudby tak, jakoby ji Britten komponoval právě na ně.

Margitův kapitán

Hudba je navíc v dobrých rukách britského dirigenta Christophera Warda. A možná to byl pocit, že tu je konečně tým, který ví, co chce a ovládá řemeslo, že se orchestr Státní opery (která po dobu rekonstrukce některé produkce uvádí i v historické budově) vzepjal k jednomu ze svých nejlepších výkonů, proměnlivému v barvách a dynamice. Stejně tak sbor, který má v tomto díle velmi obtížný úkol, příjemně překvapil tím, jak dobře byl sezpíván.

Fotogalerie

Tak vyhraněná a ambiciózní inscenace by ale mohla nabídnout ještě u třídu lepší sólisty ve dvou ze třech hlavních rolí. Basbarytonista Gidon Saks jako Claggart totiž působil dojmem, že těžkých rolí už odzpíval hodně a jeho hlas po nich ztrácí barevnost, pružnost i sonorní hloubky. Claggartovy vstupy tak nevyšly zdaleka tak drtivě a zlověstně, jak by měly. Naopak představitel Billyho Budda, mladý americký barytonista Christopher Bolduc, nejspíš ještě nemá zkušenosti, takže v jeho zpěvu bylo těžké zachytit výraznější individuální rysy ve zvuku či barvě.

To Štefana Margitu v roli kapitána si nelze nezapamatovat. A nejen kvůli kostýmu. Jeho tenor, vyznačující se užším, kovovým zvukem, se jistě nemusí líbit všem, ale je to hlas, který se nese do hlediště, který dosud nejeví známky opotřebovanosti či stařecké roztřesenosti, a především, Margita má part perfektně připravený. Zvláště kapitánovy lyričtější monology zazpíval velmi jemně a citlivě. Z dalšího osazenstva lodi utkví v paměti hlavně polský tenorista Jan Petryka v dvojroli nováčka a plavčíka.

Zbývá jen otázka, jak dlouho bude nutno čekat, než se Opeře Národního divadla opět přihodí zázrak.


Nejčtenější

RECENZE: Stoprocentní hecíř Habera a jeho věrní málem zbourali O2 arenu

Pavol Habera a Team 9. června 2019 v pražské O2 areně

Pavol Habera s kapelou Team je opět na turné. Nemají novou desku, nemají žádné výročí, jen byl po třech letech zase čas...

Hudební kalendář 2019: Koncerty světových hvězd, které nesmíte prošvihnout

Ed Sheeran na svém prvním pražském koncertě 12. 2. 2015 v pražské Tipsport Areně

Rok 2019 zpříjemní hudebním fanouškům vystoupení řady hvězd. Přijedou Ed Sheera, Metallica nebo Billie Eilish, na...

Hudební kalendář 2019: Největší koncerty českých a slovenských interpretů

Skupina Kabát na festivalu České Hrady CZ ve Švihově

Rok 2019 je jubilejní pro řadu českých a slovenských interpretů a nejčastější volbou pro velkolepou oslavu je O2 arena....

RECENZE: Kabát i na turné ke třicetinám sází po čertech na jistotu

Kabát, Po čertech velký turné, Ostrava, 8. června 2019

Člověk nemusí být ani skalní fanoušek, aby z proslovů mezi jednotlivými skladbami většinou poznal, jaká bude...

Hudební kalendář 2019: Největší letní festivaly v Česku

Rock for People 2018

Festivalová sezona začala letos brzy. Po celé republice od května do září probíhají desítky hudebních přehlídek, které...

Další z rubriky

RECENZE: Není mezi vámi barista? Misantrop tepe do hipsterů asi až moc

David Matásek, Kateřina Winterová a Vladimír Javorský v novém nastudování...

S kultem kávy, nazdobeného jídla i mobilního telefonu, tedy světem hipsterů, se vtipně vyrovnali tvůrci nejnovějšího...

Titán a ztroskotanec, oba spisovatelé. Když potká Hemingway Fitzgeralda

Záběr ze zkoušek inscenace Scott a Hem

Život je dobrý a stojí za to o něj bojovat, neboť toho, kdo o něj bojuje, je sice možné porazit, ne však zničit. Tuto...

RECENZE: K milostnému trojúhelníku od Havlíčka opravdu stačí tři

Denisa Pfauserová, Lukáš Jurek a Stanislava Jachnická v inscenaci Ta třetí

Podle stejnojmenného románu Jaroslava Havlíčka připravili ve Vršovickém divadle Mana inscenaci Ta třetí se Stanislavou...

Najdete na iDNES.cz