Jak umlčet vnitřního kritika? Důležité je umět se postavit sám sobě

Žije s vámi pořád. A umí krutě zatnout svoje drápy. Právě na podzim, kdy se dny krátí a venku je pošmourno, se ozývá nejčastěji. Aby nás nezničil, je potřeba se naučit, jak na něj. Poperte se se svým vnitřním kritikem.

Ilustrační snímek | foto: Profimedia.cz

Strach, věčné pochybnosti o sobě a svých činech, úzkost a v horším případě i depresi – to vše ve vás dokáže vyvolat něco tak nehmatatelného, jako je kritik ve vaší vlastní hlavě. Neúnavně vás peskuje a shazuje na dno. Nedovolí vám mít z ničeho radost ani být na sebe hrdý. Naopak, vystaví vás na jakýsi vnitřní pranýř a nenechá vás na něm vydechnout.

Aktuální číslo

Předplatné můžete objednávat zde

„Je to pocit, že za vše špatné, co se děje, nesete jenom vy svou vinu a veškerá špína světa se snáší pouze na vaši hlavu,“ popisuje to terapeutka Sarah Epstein s tím, že to je nebezpečný stav.

„Může vést k rozsáhlým psychickým problémům, kvůli kterým člověk nakonec ztratí veškerou svou identitu. A to se pak už těžko vrací zpátky,“ varuje.

Právě podzim, který je v plném proudu, mu navíc nahrává. Vycítí melancholii a jakýsi vnitřní smutek, který spousta lidí v této době bezdůvodně prožívá, a zaútočí. Jeho projevy poznáte snadno, pokud si jich budete rozumově všímat a nenecháte se jimi semlít.

„Jedním z těch nejvýraznějších je stále sílící životní postoj, který říká: když se vám stane něco dobrého, je to jen otázka štěstí. Pokud dojde k špatné události, je to logické – nic jiného si nezasloužíte,“ popisuje hlavní symptom odbornice.

Změňte zlobu na laskavost

Není to jednoduché, ale zvládnete to i sami. Stačí si nadávkovat hned od začátku dne pár pozitivních vzpruh do života a časem uvidíte výsledky. „Jde o to začít se vědomě mít rád nebo aspoň oceňovat věci, které se daří,“ popisuje to terapeutka Sarah Epstein. Ráno se tak třeba hned pochvalte za to, že jste se dobře vyspali nebo jste po včerejšku dobře připravení na pracovní den.

„Udělejte si radost tím, že připravíte dětem originální svačinu do školy – třeba jen do krabičky vtipně poskládejte zeleninu,“ radí odbornice.

Snažte se na lidi tvářit mile. A všímejte si každého, kdo vám to vrátí. „Vychutnejte si kávičku a pochvalte se za to, že jste si na ni udělali čas,“ radí expertka. Prostě si vneste do svého života pozitivitu. Není totiž většího nepřítele pro každého rejpala a kritika než úsměv a pohoda. Pod jejich náporem nemají šanci.

Tato varianta myšlení se projevuje v mnoha obměnách, ale je vlastně pořád stejná. Když se třeba vrátíte ze špatného rande, hned vám kritik ve vás vynadá, že jste nezajímaví a nezábavní a proč by vlastně měla schůzka vyjít, když nestojíte za to, aby vás někdo měl rád. Normální reakce by přitom byla: byl to člověk, co se ke mně nehodil. Příště bude třeba líp. A takové příklady bychom mohli uvádět do aleluja.

Pravdou ale je, že když se už naučíte vnímat hlas svého vnitřního kritika, je lehké ho poznat. Mnohem těžší je mu nevěřit, nebo ještě lépe – umlčet ho. „Problém je, že tento věčný ničitel lidského sebevědomí se rodí často už v raném dětství,“ přitakává psycholog Dimitros Tsatiris a pokračuje: „Často je to proto, že rodiče potomkovi nedávali prostor, nenaslouchali jeho problémům a nepěstovali jeho emotivní a prožitkové já. Jinými slovy: nedovolili mu mít pocit, že i jeho svět je důležitý a hodný zájmu.“

V takových jedincích pak přetrvává i v dobách, kdy je dětství dávno pryč, jakýsi pocit, který se dá vyjádřit příkazem: mlč, když mluví dospělí. Ten postupem času vyvolá jediné, velmi nebezpečný stud.

Je totiž prokázáno, že lidé, kteří se extrémně stydí, nemohou v životě dobře uspět. „Tento pocit je nestrká dopředu, ale naopak naprosto stahuje zpátky. A to jim činí problémy ve vztahu i v práci,“ varuje expert.

A právě toho využívá vnitřní kritik, jehož hlas v tu chvíli sílí a ochromuje. „Je potřeba si proto uvědomit, že lidský vztah k tomuto hlasu v jeho hlavě je velmi toxický a sebezničující,“ nabádá psycholog s tím, že toto vědomí je prvním krokem k nápravě.

„V tu chvíli totiž pochopíte, že jeho slova a výtky nemají nic společného s realitou. Je to jen něco, co vzniká, aby vás zničilo – jako třeba závislost.“

Pokud už tušíte, že se nepeskujete zcela právem, je potřeba najít, co přesně kritiku, kterou se mrskáte, vyvolává. „Vždycky jsou situace, které ji spouští rychleji a snadněji než jiné. Může to být zdánlivá nutnost poměřování se s kolegou nebo snaha vyhovět ve všem partnerovi či dětem. Situací je víc než dost,“ tvrdí odborník.

Zničující otázky

Mnohdy se stane, že i když si člověk uvědomí, jaký má problém s přílišnou sebekritikou, není schopný proti tomu účinně bojovat. Ono totiž není zásadní tento stav odkrýt, ale umět se mu postavit. A právě v těchto okamžicích to ve spoustě případů sklouzne od kritičnosti k přemrštěné sebelítosti. Člověk se pak bičuje otázkami typu:

* PROČ jen neumím být k sobě laskavější?

* PROČ toho jenom nemůžu a nedokážu nechat?

* PROČ ten hlas ve mně zůstává a nejsem schopný ho vyhnat?

* PROČ jenom nedokážu být se sebou spokojený jako všichni ostatní?

Jak už je z těchto otázek cítit, nevedou k ničemu dobrému. Vnitřní kritik je totiž okamžitě využije a hned na ně odpoví: PROTOŽE ty za nic nestojíš! A začarovaný kruh je tady.

Když tyto momenty najdete, sepište si je na jednu polovinu stránky papíru. A na tu druhou si ve chvíli, kdy budete v klidu a nebudou vás ničit, napište racionální postřehy a úvahy o tom, proč v těchto případech váš vnitřní kritik rozhodně nemá pravdu.

„Ačkoli si to lidé, kteří s ním bojují, neuvědomí, všichni mu vlastně nevěří. A ve skrytu duše vědí, proč a jak na tom ve skutečnosti jsou. Jenom to neumějí vytáhnout na povrch,“ vysvětluje tento postup Dimitros Tsatiris. Tím, že si vše sepíšete a uvidíte černé na bílém, uděláte podstatný krok dopředu.

Ve chvílích krize pak mějte tento seznam vždy po ruce a dívejte se na něj. Nebude to hned, ale časem se jistě dopracujete k tomu, že rozum začne převažovat nad emocemi, které rozdmýchává negativně zaměřený hlas ve vás. Pak je to jenom o tom začít ho zkoušet obrušovat víc a víc do takového rádce, který dokáže rozpoznat, že jste v něčem selhali, ale bude umět i pochválit. A hlavně uzná, že slabé chvilky nejsou konec světa.

„Když se člověku něco nepodaří, neznamená to a priori, že je celoživotní looser a nemá naději někdy vyhrát,“ uvádí to na pravou míru terapeutka Sarah Epstein.

Jde o to, aby si ve chvíli prohry nebo nezdaru každý uvědomil, že i ty jsou součástí života a se správným přístupem ho mohou také obohatit. „Vzít si poučení z toho, co se nepovedlo a zařídit, aby se to příště nestalo, je přece středobodem lidského snažení,“ usmívá se odbornice.

Zkuste to tak brát i v podzimním počasí, které sice může být ponuré. Ale umí vykreslit barvy, o kterých se létu ani nezdá. A nějaký kritický bručoun ve vaší hlavě vám to přece nemůže zkazit.

Zamilujte se do sebe. Odblokujte zónu génia a naučte se odmítnout