RECENZE: Čím více zabíjíte, tím jste silnější. Vampyr není pro každého

Zvláštní kombinace detektivní adventury a akčního RPG se povedla jen napůl. Pokud byste ke skvělému příběhu chtěli i nějakou tu zábavnou hru, máte bohužel smůlu.

Studio Dontnod má za sebou zatím pouze dvě hry a přestože snad nemohou být rozdílnější, je na nich jasně patrný osobitý rukopis. Tihle Francouzi totiž kladou veškerý důraz na vyprávění příběhu, zatímco herní mechanismy tak trochu odbývají. U této novinky je to bohužel vidět ještě více než kdy předtím.

Ať se děje, co se děje, hlavní hrdina si vždy zachovává image, jakoby právě vylezl z barber shopu.

Ve Vampyrovi se zhostíte role Jonathana E. Reida, který se pohybuje nočními ulicemi Londýna počátku minulého století a snaží se zjistit, kdo z něj udělal upíra. Pomocí výslechů a hledání důkazů pomalu pronikáte do složitých sociálních struktur obyvatel, z nichž každý má unikátní osobnost a hraje jistou roli v celkovém příběhu. 

Jenže toto napínavé detektivní pátrání je nesmyslně naředěno hloupou a špatně provedenou akční složkou. Abyste se totiž v příběhu mohli posunovat dále, musíte donekonečna bloudit po snadno zaměnitelných ulicích a pouhým dvěma údery zabíjet neustále se obnovující nepřátele. Souboje jsou přitom opravdu mizerné a působí, jako by byly do Vampyra na poslední chvíli násilně naroubovány, aby se trochu nastavila délka hry.

Rozhovory jsou jednou z nejzábavnějších složek hry.

Vampyr je tak ve výsledku stejně schizofrenní, jako jeho hlavní hrdina. Díky dokonale upraveným vousům a účesu s podholenými stranami sice Jonathan vypadá, že mu ke štěstí stačí jen avokádové toasty a flat white, ale ve skutečnosti je to klasický upír toužící po krvi. Zároveň však nepřestává být lékařem, který si váží každého života a právě tento neustálý vnitřní konflikt je na hře to nejlepší. Krev mu sice dodává sílu, avšak její konzumací ztrácí svou lidskost.

To je ve hře znázorněno tak, že za každou vysátou oběť získáte obrovský balík zkušeností, které můžete investovat do jedné z mnoha upírských schopností, ale každá další mrtvola zároveň uvrhává okolní svět ještě více do chaosu. Čím více zabíjíte, tím hůře se lidem ve městě žije, což ve výsledku vede k několika rozdílným rozuzlením příběhu.

Grafika sice není po technologické stránce žádný zázrak, ale celkově hra vypadá skvěle.

Je tedy potřeba dobře si rozmyslet koho vysát a koho nechat žít. Množství získaných zkušeností závisí na síle osobnosti oběti, ale i jejím zdravotním stavu. Paradoxně tak nejprve své budoucí oběti pomáháte, zjišťujete si o ní nové informace a léčíte ji, jen abyste pak za její likvidaci získali větší odměnu. Hru jde prý dokonce dohrát i bez jakéhokoli vysátí, jen to má být opravdu složité. Jenže z použitého podmiňovacího způsobu jste asi poznali, že to tak nejspíše nefunguje. 

Na papíře totiž celý systém vypadá hezky, ale v praxi vůbec nedrží pohromadě. Sice je skvělé, že vás hra nutí do těžkých morálních voleb typu: je lepší vysát dva nemocné pacienty anebo raději jednoho zdravého lékaře, za kterého je stejný zkušenostní bonus? Jenže sotva opustíte „mírovou zónu,“ vrhají se na vás zástupy generických nepřátel, které musíte jen tak bezhlavě umlátit. Celá pečlivě budovaná atmosféra je k ničemu, když za vámi zůstávají desítky mrtvol, které se za pět minut stejně znovu vygenerují.

Nebýt trapných soubojů, klidně to mohlo být na 80 %.

Aby toho nebylo málo, obsahuje hra dynamickou obtížnost. To znamená, že když zemřete, kvalita nepřátel se automaticky lehce sníží. Postup vpřed tak není podmíněný vaší snahou a umem, ale spíše jen trpělivostí, což je vskutku demotivující.

Celý Vampyr vlastně působí jako dvě samostatné hry násilně spojené dohromady. Na jednu stranu je tu nádherně propracované atmosférické prostředí Londýna, které je vyloženě radost prozkoumávat. Hlavní zápletka se sice zcela nevyhýbá klasickým upírským klišé, jenže to dělá tak dobře, že vás vždy bude zajímat, co se stane dál. Rozhovory (a že jich tu je) jsou skvěle napsané a i vedlejší charaktery mají osobnost, takže i když se Jonathan všech ptá na to samé, vždy se dobere jiného výsledku.

Pít či nepít, to je oč tu běží.

Jenže bohužel tyto skvělé scény jsou pravidelně střídány neustálým pobíháním po zaměnitelných uličkách a mlácením zhruba čtyř druhů nepřátel dokola. Přitom samotný boj je zpracovaný vyloženě tragicky, a i když máte na výběr z mnoha zbraní, ve výsledku se vše smrskává jen na klasické udeř a uteč. Bojové mechanismy jsou neskonale primitivní a připomínají desítky let staré tituly. Jen zběsile mlátíte protivníka hlava nehlava, dokud Jonathanovi nedojde stamina. Poté chvíli běháte do kolečka než se znovu nabije a dáte si další kolo. A tohle si v průběhu hry zopakujete zhruba tisíckrát. Občas to tedy můžete proložit nějakou tou speciální schopností, bohatě jsem si však vystačil jen s obyčejným léčením. Žádným zpestřením bohužel nejsou ani souboje s bossy. Ty se od řadových nepřátel liší v podstatě jen tím, že mají mnohonásobně více zdraví. Ve výsledku je bojový systém jen nuda a šeď.

A přesto mě ani jednou nenapadlo hru odložit. Nejen proto, že jsem poctivý recenzent, ale hlavně proto, že jsem věděl, že když na pár minut zatnu zuby, zase to bude dobré. Příběh je totiž skvělý a pomalu graduje, takže jsem souboje prostě bral jako nutné zlo, rušivé jako reklamy v televizi.

Ve výsledku je tak situace stejná jako u prvotiny Dontnot Remember Me. Několik skvělých nápadů a vynikající příběh vás u Vampyra dokáže udržet až do konce, a to i navzdory tomu, že samotná hra není z veliké většiny příliš zábavná.