Pokud se alespoň trochu zajímáte o dění v herním průmyslu, jistě vám neunikl obrovský úspěch, jaký zaznamenala novinka God of War na PlayStation 4. Přestože je to ryze singleplayerový zážitek, jde hra vyloženě na dračku a recenzenti ani ostatní hráči na fórech, YouTube a blozích nešetří chválou. Na to, že dobré hry vycházejí prakticky každý měsíc, jsme si už zvykli, ale God of War se řadí ještě o pomyslný stupínek výš, a hraje tak ligu s pouhou hrstkou vybraných titulů.
Od rozsáhlejšího hodnocení a rozebírání jeho kvalit tu máme Honzovu recenzi, v komentáři bych se tedy rád zaměřil pouze na dvě otázky. Zaprvé, co dělá God of War tak výjimečným a čím se podobá hrám, jimž se dostalo podobného uznání? A zadruhé, dočká se stárnoucí platforma PlayStation 4 vůbec ještě silnější exkluzivity?
Krata ve hře dabuje Christopher Judge, kterého si možná pamatujete jako Teal’ca ze seriálu Hvězdná brána.
Ďábelský design
Je dobrým zvykem, že každá správná exkluzivita by měla svoji technickou stránkou demonstrovat maximální možnosti konzole. A již v minulé generaci platilo, že nikdo to na PlayStation neuměl tak dobře, jako autoři série God of War a jejich kolegové ze studia Naughty Dog. Aktuální God of War dokázal nabídnout jak vrcholně realistické animace postav, tak magickou hru světel a dílčích detailů, díky které staroseverský svět hry hypnotizoval oči každého hráče. Hra se stala zatím největším propagátorem HDR technologie, jež jednotlivým lokacím dává nádech až nerealistické krásy. Samozřejmě ještě větší radost mají z výsledku majitelé PlayStation 4 Pro, s jejímiž parametry se během vývoje počítalo.
The Last of Us Remastered
Ale samotná grafika v žádném případě nestačí na to, aby byla hra povyšována na úroveň takových titulů, mezi které patří třeba loňská Zelda s Mariem, již zmíněné The Last of Us, Zaklínač nebo třeba páté GTA. Mám za to, že aby hra atakovala ty nejvyšší mety, je tou nejdůležitější částí design herního světa, nebo případně jednotlivých levelů. Nemluvím tu teď o detailech nebo grafice, ale o celkovém funkčním uspořádání mapy. GTA, Zaklínač nebo The Last of Us nabídly fantastické spojení uvěřitelného herního světa (ať už lineárního, nebo otevřeného), s nímž byly jednotlivé herní mechanismy a možnosti hráče v přirozeném souladu. Co to znamená?
U The Last of Us to bylo vidět na bojích, plížení a průzkumu, díky kterému jste získávali suroviny. U GTA se to projevovalo celou řadou činností, které jste mohli v takřka reálném městě vykonávat. A Zaklínač dokonale převedl vykonávání vědmáckého řemesla a Sapkowského svět do podoby počítačové hry.
Grafika v God of War nevypadá realisticky. Je totiž mnohem hezčí.
Pokud se oprostím od obsahu a vizuální formy a zaměřím se čistě na strukturu hry, tak mi méně realistický přístup God of War připomíná spíše zmíněné hry od Nintenda. Může za to nečekaně inteligentní rozvržení herní mapy. Svět vlastně nepůsobí realisticky, ale za každým rohem se tu skrývá nějaká ta truhla s vybavením, mapa vedoucí k pokladu, zajímavý výňatek ze staroseverských mýtů nebo jiný sběratelský předmět. Nezřídka tu narazíte na hlavolamy, které se občas důmyslností blíží právě některému z dílů série The Legend of Zelda.
Na rozdíl od hádanek v takovém Tomb Raideru zde platí, že ještě těžší než zjistit, co máte vlastně udělat, je samotné provedení daného úkonu. Pokud se vám povede hlavolam vyřešit, máte z toho ve výsledku pocit dvojnásobného uspokojení. Důležité je načasování a přesnost. Odměnu tu nezískáváte zadarmo a je klidně možné, že někteří hráči to snažení prostě vzdají. Vždyť i proto jsou ty nejtěžší výzvy ve hře nepovinné. Pokud bych měl poukázat na jeden jediný důvod, proč je God of War tak výjimečný, je to právě tento „nintendovský“ přístup k designu lokací a zakomponování jednotlivých hádanek.
Samozřejmě také platí i to, že hra je mnohem delší, než by hráč čekal, což je na druhou stranu vykoupeno skutečností, že na rozdíl od série Uncharted se v ní často vracíte do již navštívených lokací. Za sebe musím říct, že mi to pocit z epické „cesty“ trochu kazilo. Ale na druhou stranu má God of War díky koketování s principem otevřených světů vynikající endgame prvky, které vás donutí u hry vydržet ještě po zhlédnutí závěrečných titulků.
Spiderman i Detroit: Become Human vyjdou na Playstation 4 ještě letos.
Kdo přemůže boha války?
Když se podíváte na ohlášené exkluzivity, které mají vyjít ještě pro PlayStation 4, není toho moc, co by mohlo aktuální hit s bohem války překonat. Letošní Spiderman má vzhledem ke komiksové licenci sice potenciál a vypadá úžasně, ale studio Insomniac by muselo svoji předchozí tvorbu opravdu výrazně překonat a nabídnout něco, co strčí do kapsy i arkhamovské Batmany. Na konci měsíce vycházející Detroit je zase poněkud limitovaný žánrem, byť může jít ve výsledku o novodobou žánrovou jedničku. Co nám zbývá dál? Dreams od tvůrců Littlebigplanet vypadá zajímavě, ale těžko osloví dostatečně široké publikum a působí spíše jako odvážný experiment. Emocionální motorkářská zombie-apokalypsa Days Gone vypadá jako horší The Last of Us a o samurajském Ghost of Tsushima od tvůrců série Infamous nevíme skoro nic.
Opravdu budou nakonec The Last of Us: Part II a Death Stranding určeny primárně pro Playstation 4?
Největšími konkurenty v boji o exkluzivitu generace se tak v tuto chvíli jeví The Last of Us: Part II nebo Death Stranding, o jejíž případné PC verzi panují velké nejasnosti. Háček je v tom, kdy vlastně tyto hry vyjdou. Na nadcházející výstavě E3, která se uskuteční přesně za měsíc, snad uvidíme obě hry poprvé v pohybu. Vzhledem k ohromným ambicím a historii studia Naughty Dog a Hidea Kojimy je klidně možné, že si na ně počkáme třeba až do roku 2020, kdy už tu může být PlayStation 5.
Osobně bych se totiž vůbec nedivil, kdyby se Sony pokusila napodobit Nintendo, které se na masivní line-up startovních titulů vykašlalo a místo toho nabídlo prvotřídní startovní exkluzivitu. The Legend of Zelda: Breath of the Wild sice, jak bylo slíbeno, vyšla i na Nintendo Wii U, ale prakticky všichni mluvili o verzi pro Switch a o tom, jak krásně se hra na systému hýbe a jak vypadá. Switch díky tomu zažil raketový start a o budoucnost konzole se navzdory jejím slabým hardwarovým parametrům nikdo nebojí. Věřím Sony, že Death Stranding i The Last of Us: Part II na aktuální systém vyjdou, ale nedivil bych se, kdyby tyto tituly tlačily spíše novou generaci PlayStationu. O tom, že si je v nějaké podobě na PS5 zahrajeme, nepochybuji vůbec.
Ale podobné dohady jsou ve výsledku stejně zbytečné. Najde se totiž jistě spousta fanoušků, kteří místo plešatého vousatce se sekyrou upřednostní raději zrzavou krasavici Aloy, hledače pokladů Nathana Drakea, anonymního lovce démonů z Bloodbornu nebo japonskou skupinku Phantom Thieves, která v loňské Personě 5 napravovala hříchy dospělých. Vítězem v bojích o nejlepší exkluzivitu jsou totiž ve výsledku hlavně majitelé platformy, do níž se rozhodli investovat.
