Ze všech dvaačtyřiceti branek, které si dosud v nejvyšší soutěži připsal, zůstává tahle v paměti nejvíc. Vždyť si v osmnácti letech užil s Plzní jízdu za historickým titulem. „Letí to... Člověk pořád roste, ale to základní se nemění. Musíte pořád makat a používat hlavu,“ pousmál se šestadvacetiletý Schleiss. Po třech sezonách ve Vítkovicích se vrací do klubu, kde vyrůstal.
Vzpomenete si ještě občas na ten zápas na Slavii, který vás vlastně tak trochu proslavil?
Je krásný, když na to sem tam přijde řeč. Třeba když mladší kluci utrousí, že jsou pod tlakem. Tak jim povím: Podívej, na Slavii bylo šestnáct a půl tisíce lidí, taky jsem si to předtím neuměl představit, byl vyklepaný jako blázen a najednou mi to tam spadlo. Já se k tomu přimotal jako slepý k houslím, ale ten moment existuje a jsem rád, že někde v hlavě navždy je.
Jak jste se od té doby změnil?
Já nevím... Asi jsem dospělejší. Některé věci řeším jinak než dřív. Na ledě, při tréninku i v životě. Furt se člověk učí. Něco už jsem odehrál, potkal v týmech spoustu skvělých hráčů a od nich se stále učím. V čem se nejvíc věkem měníte, to jsou hlavně zkušenosti.
Po třech letech si zase obléknete dres Škody, jaké to bude?
Hezké, těším se na to. Bude fajn si ho zase vzít na sebe.
Když jste před třemi lety z Plzně odcházel, měl jste v hlavě, jestli se ještě vrátíte?
Vždycky vás to táhne domů, ale nečekal jsem, že by to mohlo přijít takhle brzy. Ale jsem za to rád, doma je prostě dobře.
Co všechno vás domů táhlo?
Přišla prostě dobrá nabídka mezi ty ostatní, které jsem řešil. A proč nehrát doma? Tady mám všechno, rodinu, kamarády, město je krásné. Vždycky, když jsem se vracel na skok z Moravy, jsem si uvědomil, jak moc se mi tady líbí.
 |
Pomohlo vám v rozhodování i to, že je v Plzni stále dost hráčů, které dobře znáte?
Když jsem já přišel do áčka, byli tam už o něco starší kluci. Kuba Lev, Kuba Jeřábek... A když jsem odcházel, začínali pro změnu Kody (Kodýtek) a další. Jádro se stále točí a průběžně nějak obměňuje, ale těch pět šest lidí je stále stejných. A tak by to mělo být.
Jaké pro vás byly tři roky ve Vítkovicích?
Pěkné. Zažil jsem něco nového, na druhém konci republiky. Jiný kraj, ale neřeknu špatné slovo. Užil jsem si to. Jen škoda, že tady jsem byl předtím zvyklý každý rok hrát v play off, zato ve Vítkovicích se jednu sezonu hrálo o záchranu. A i když jsou to zase zkušenosti, bylo to šílené a něco takového už bych nikdy nechtěl zažít.
Ve Vítkovicích byla silná plzeňská enkláva - vy, Jakub Lev, Tomáš Kubalík, Miroslav Indrák, David Kvasnička. Jak jste zapadli?
Vždycky si říkám: Hlavně buď člověkem. A když se nechováte jako debil, ostatní vás přijmou. Když se chováte jako debil, je jedno, ve kterém koutě republiky jste. Nás vzali v pohodě. Jen s některými slovy vznikaly třenice. Oni mají nějakou hantýrku, my nějakou, do toho se připojí ještě kluci z Brna... Je to jiné. Řekl jsem, že přijdu dýl a klepali si na čelo, že jsem máčo. Že oni chodí všude později. (úsměv)
Teď jste si na cestu do Plzně „přibalil“ i gólmana Miroslava Svobodu. Domluvili jste se spolu?
Právě, že vůbec. Já jsem v Ostravě mluvil s majitelem klubu, vzal si dva dny na rozmyšlenou a pak oznámil, že jdu do Plzně. Abych měl čistý stůl. A asi týden na to jedeme autobusem a Míra mi hlásí, že se vrací taky. Jen jsem ho popíchl, že se ho prostě nezbavím. Vždyť jsme spolu čtyři roky v kuse. Tedy bez jedné sezony, kdy to v Plzni zapekl a šel zkusit štěstí do Ameriky.
Vy jste si v minulosti přípravu zpestřoval i boxerským tréninkem. Zůstal jste u toho?
V přípravě už ne, z toho jsem vyrostl. Nemusí se dělat všechno každý den, regenerace má svůj smysl. Ale na box si pořád zajdu rád. Byl jsem před startem přípravy a i během sezony si někdy v týdnu do tělocvičny odskočím.
