„Cítil jsem, že potřebuji změnu a začít dělat věci, které mají smysl, třeba pomáhat hospodářským zvířatům. Vadilo mně, jak je lidé dělí na hezká a ošklivá. A aby potlačili, že se mají ve velkochovech tak špatně, říkají, že slepice jsou hloupé a prasata páchnou,“ konstatuje muž, který před pěti lety založil projekt Slepice v nouzi.
Od té doby se s týmem deseti dobrovolníků napříč republikou postaral o adopci tisíců nosnic, které po osmnácti měsících míří z velkochovů nekompromisně na jatka. V té době se totiž přepeřují a přestávají načas nést.
Jak si člověk může představit život slepice ve velkochovu?
Jednoduše. Stojíte v telefonní budce bez oken, s minimálním osvětlením, zato maximálním smradem spolu s dalšími deseti lidmi. Jste tam téměř od narození už skoro dva roky, nemůžete odejít.
Stojíte na drátěné podlaze, bolí vás nohy a celé tělo, nemáte možnost se protáhnout. Strašně se nudíte, můžete jen jíst a pít. Když se otevřou dveře, nečeká vás vytoužená svoboda, ale lhostejná ruka v rukavici vás hodí do klece v autě, kde na vás padají další těla. Je jich tolik, že se skoro ani nedá dýchat. Auto se rozjíždí směr jatka. Pro miliony ještě mladých slepic z vajíčkových velkochovů je to realita, a my konzumenti děláme, že o tom nevíme.
Slepice nejsou v žebříčku oblíbenosti zvířat moc vysoko. Asi nebylo jednoduché posunout je o něco výš, aby lidem přestal být jejich trpký osud v klecích lhostejný?
Místo deprimujících záběrů z klecových odchovů jsem zvolil spíše pozitivní přístup. Na web dáváme příběhy zachráněných slepic, ale také informace, jak pomoci. Měl jsem bohaté zkušenosti z marketingu a prodeje, což asi přispělo k tomu, že poté, co jsem projekt rozjel, začali mě zvát do médií a denně jsem v poště otvíral až osmdesát e-mailů. Lidé mi psali, že chtějí nějakou slepici adoptovat, a prosili o radu, kde a jak. Jenže já jsem na startu ještě neměl žádný kontakt s velkochovy. Jen auto, chuť, elán, nápad.
Zachránce slepic Petr Dobrý (56)Před pěti lety rozjel projekt Slepice v nouzi. Spolu s dalšími dobrovolníky se snaží pomoci slepicím z vajíčkových velkochovů, aby po necelých dvou letech nemířily rovnou na jatka a alespoň druhou část života prožily tam, kde uvidí slunce, trávu, žížaly.  Provozovatelé internetového obchodu Zelená domácnost Petr a Zuzana Dobří. On sám dříve dlouhé roky pracoval jako manažer v zahraničí, nyní bydlí na vesnici a s manželkou provozují internetový obchod Zelená domácnost. |
A narazil jste...
Zpočátku jsem byl naivní. Představoval jsem si, že zavolám do klecového chovu s tím, že od nich koupím určité množství slepic a rozvezu je lidem, ale neměli zájem. Tvrdili mi, že je prodávají sami. Že je zdaleka všechny neudají a další posílají zbytečně na jatka, jim bylo, a pořád je, úplně jedno. Někdy mi připadá, jako by slepice pro ně nebyly důležité.
Když se podíváte na webech na fotky firem, které mají klecové velkochovy, vidíte všude krásné haly focené z letadla a moderní stroje. Slepice ne. Zvláštní je, že vedle každé té haly existuje prostor stejně velký jako samotný objekt. Čili by nebyl problém nosnice chovat s výběhem. Jenže by to někdo musel realizovat. Nyní je vše automatické, vajíčka odjíždějí sama, krmení přijíždí samo. Proto jsem začal spolupracovat s menšími velkochovy, kde jim na slepičkách záleží.
Pak jste posílil tým.
Naštěstí se objevili další nadšenci, kteří do toho chtěli jít se mnou. Zmapovali jsme síť velkochovů a pravidelně na webu i sociálních sítích zveřejňujeme data, kdy slepice vyskladňují, aby si je zájemci mohli přijet koupit a dát jim šanci zažít téměř po dvou letech v těsné kleci volný prostor, možnost protáhnout si nohy, křídla, ohřát se na slunci, popelit se, ochutnat trávu.
Doplnili jsme informace, jak pomoci nebo se zapojit, jak kupovat správná vajíčka. Vysvětlujeme, že domácí chov slepic nemusí být odpudivý kurník a zničená část zahrady. Jednou za čas se zmobilizujeme, sami slepice před odvozem na jatka vykoupíme a zájemcům, kteří nemají možnost zajet si pro ně, rozvezeme. Všichni to děláme ve volném čase, takže to není jednoduché.
Co ještě se snažíte lidem vzkázat?
Že jsou slepice jedineční, citliví a inteligentní tvorové. Že se umějí radovat, smutnit, přátelit se i učit se věci, které očekáváme jen u psů a koček, když jim poskytneme prostor a dobrý domov. V dlouhodobém horizontu bychom rádi vybudovali Azyl Šance pro různá hospodářská zvířata v nouzi.
Petr Dobrý radí, jak připravit domek pro včely samotářky |
Organizace Slepice v nouzi funguje už pět let. Co považujete za největší úspěch?
Nejstěžejnější není to, že jsme zachránili tisíce slepic, protože na výkupy upozorňujeme, a že si tak pro nosnice začalo jezdit mnohem více lidí. Za větší úspěch považuji, že se téma klecových odchovů dostalo do médií a na veřejnost. Dříve o tom, co se odehrává za zdmi obrovských hal, většina neměla ani tušení. Nyní čekáme, jak dopadne mezinárodní petice pro evropský parlament, která usiluje o zákaz klecových chovů.
Je opravdu chov na podestýlce lepší? Aby se to firmám vyplatilo, musí tam nacpat tisíce nosnic.
Je pravda, že v halách bez klecí jsou také slepice namačkané a život se jim zlepší jen o trochu. Ale jde o první krok k lepšímu stavu. Uvědomělí podnikatelé nechávají slepice přes noc v hale, kde ráno snesou vejce, dostanou zrní a pak se otevřou vrata a mohou být celý den venku. Samozřejmě jsou pak vajíčka trochu dražší.
No právě. Mnozí odborníci považují zrušení všech klecových chovů z ekonomického hlediska za nereálné a kromě toho zákazníci přece dražší vajíčka kupovat nebudou.
Tady stačí selský rozum. Pokud před 25 lety stála vajíčka dvě koruny, a dnes, ve chvíli, kdy jsou platy několikanásobné a krmení mnohem dražší, taky, tak to není možné. Pokud se to děje, tak jedině na úkor zvířat. Spousta lidí netuší, co je za levnými vajíčky. Když se k nim však ta informace dostane, mnozí postoj změní. Chodí nám denně desítky e-mailů s dotazy, kde sehnat vejce z podestýlky. Třeba v Německu klecová vajíčka nepořídíte. Ne proto, že by tam byl zákaz, ale proto, že by si je lidi nekoupili.
Tvrdíte, že se vznikem supermarketů začal upadat i malochov drůbeže na vesnicích a teprve v posledních letech se vrací.
Kdysi slepice běhaly na volno po celé zahradě i mimo ni. Nikomu to nevadilo. Pak je chovatelé vytěsnili do malého výběhu, který se logicky stal časem nevzhledný a zapáchal. Tak je zrušili úplně. Chovy jako zálibu nahradila pohodlnost. Přitom slepice není jen na vajíčka, zahradu také pohnojí, vybere škůdce, plevel a je i okrasným prvkem. Mě těší, že se lidé vracejí k tomu, co bylo dřív normální. Když jsem se před 13 lety odstěhoval na vesnici, byl jsem skoro jediný, kdo tam choval drůbež.
Někteří chovatelé poukazují, že adopce slepic z velkochovu devalvuje chovy, protože tyto hybridi potlačují čistokrevná plemena.
Většina těch, kteří slepice adoptují, je nikdy nechovala. Jde o začátečníky. Dochovají je a pak, když už mají zkušenosti, si k nim vezmou i nějaké plemeno. Navíc zvířata vycítí, že jim člověk dal šanci. Adoptované slepice chodí za svým zachráncem jako psi, ráno ho vítají a jsou neskutečně zvědavé, protože předtím nic nezažily. Je s nimi zábava, čili jde o oboustranně obohacující dobrý skutek. V Anglii dokonce funguje slepičí terapie. Tak jako u nás chodí do domovů důchodců psi, tam za seniory nosí slepice. Posadí ji babičce do klína a ta je nadšená, protože si to spojí se vzpomínkou na domov.
Láskyplný domov našla u Dobrých i hrbatá kačenka    |
Zachraňujete slepice, ale chováte kachny, proč?
Paradoxně jsem na vajíčka alergický, takže je nejím. Chovám kachny, které jsem měl ještě před založením Slepic v nouzi. Beru to tak, že slepicím pomáhám jinak než na své zahradě.
13. června 2012 |
Myslíte si, že kdyby konzumenti ocenili vajíčka, lidé na vesnicích by rádi přibrali pár slepic navíc a přebytky prodávali? Že by šance koupit vejce z domácího chovu byla větší?
Samozřejmě. Člověk z města vyrazí na výlet, spojí to s návštěvou chovatele na vesnici, od něhož si koupí vejce do zásoby na měsíc, a bude vědět, že má ty hodnotné. Vajíčka si troufnu ocenit pěti šesti korunami.
Jak poznat v obchodě správná vejce?
Neřídit se nápisem na krabičce. Tam si může dát obchodník, co chce. Nápisy fitness vejce, vejce se zvýšeným obsahem vápníku, správná vejce a podobně jsou marketingové tahy. Důležité je otevřít krabičku a podívat se na kód. Dvě písmena značí zemi, odkud pocházejí, třeba CZ, a první číslice kódu za nimi z jakého chovu. 3 značí klecový odchov, 2 halový odchov, 1 chov na volno a 0 na volno a v bio kvalitě.
Jaký je ohlas na vaši činnost mezi velkodrůbežáři?
Nemají nás rádi. Ono není šťastné, že za úsilím zlepšit život nosnicím stojí neziskové organizace. V tomto směru by měla být aktivní sama drůbežářská unie. Zatím jen někteří členové pochopili, že mohou konkurovat kvalitou. Na druhou stranu chápu velkochovatele, kteří získali na dotacích miliony korun, investovali je do klecových chovů, takže teď se jim to nechce měnit. Obchodní řetězce se však zavázaly, že od roku 2025 nebudou prodávat klecová vejce. Když k tomu připočtu tlak veřejnosti, osvětu a fakt, že se Evropský parlament bude zabývat peticí na zrušení klecových chovů, nosnice mají naději. Druhá věc jsou osudy slepic chovaných na maso, které jsou ještě horší. Ale to už je jiná kapitola.
O velkochovech byl vloni natočen film Dominion (Nadvláda), který bez milosti odhaluje způsoby zneužívaní hospodářských zvířat v masovém, mléčném, vaječném a textilním průmyslu. Lidé však obvykle realitu vidět nechtějí.
Možná se jim dnes ani nedivím, negativních informací je na ně moc a snaží se je spíše vytěsnit než přijímat nové.
Projekt Slepice v nouzi vyhlásil pro chovatele ocenění Šance pro slepice. Zatím tam však vidím pouze jednoho. Proč?
Pro mnohé drůbežáře je vůbec odvážné přiznat, že s námi spolupracují, další o to nestojí. Majitel Statku Dvořák ve Zlatníkách u Prahy jako jediný nejen projevil upřímnou radost, že jeho „holky“ nepůjdou na jatka a že všechny dostanou druhou šanci na další život, ale začal nám i aktivně pomáhat v nelehkých začátcích.
