Obyčejné slepice, které za celý život poznaly jen stísněnost v kleci, zachraňují už přes rok nadšenci z organizace Slepice v nouzi. Na kontě mají přes čtyři tisíce vykoupených kusů drůbeže. „Mám spoustu kamarádů z ornitologické společnosti a říkal jsem si: každý z nich chce chránit ptáky. Všichni jsou na větvi, když vyfotí ledňáčka. Přitom ale v českých velkochovech je pět milionů ptáků v klecích, a to nikoho nezajímá,“ vysvětluje svou motivaci zakladatel iniciativy Petr Dobrý.
Původně chtěl vytvořit pouze osvětový web, aby lidé věděli, jak mohou podle razítka na vajíčku poznat, z jakého chovu pochází. Ale zdálo se mu to pořád málo, a proto loni v lednu společně s několika dalšími dobrovolníky zorganizovali odkup devadesátky nosnic z velkochovu, kterým našli nový domov.
Výkupní cena jedné slepice je zhruba jen asi 30 korun. Takže když odečteme náklady na benzin, první akce uskutečněná ve velkochovu kousek za Brnem je stála ani ne tři tisíce. „Slepičky jsme naložili a rozvezli je těm, kteří si o ně přes náš web napsali,“ líčí Petr Dobrý, který se roky živil marketingem a teď pracuje v pražském obchodě s ekologickým zbožím.
Výkup jednou za čtvrt roku
Zájemci o slepice se hlásí ze všech koutů republiky, takže zajistit rozvoz zachráněných ptáků k novým majitelům je potřeba dobře naplánovat.
Rozcvičit, posílit. V Austrálii se slepicemi i rehabilitujíSlepice chované na maso mají oproti těm, jejichž úkolem je snášení vajec, jiný osud. Podle Petra Dobrého dokonce ještě smutnější. Musí totiž za krátkou dobu získat co nejvíce objemu. Jejich mladá tělesná konstrukce tak dostává intenzivním výkrmem pořádně zabrat. Ale i taková zvířata se někteří nadšenci v zahraničí snaží zachraňovat. „V Austrálii jsou tací, kteří vykupují slepice na maso a zkouší jim dát druhou šanci na život. Musí s nimi ale každý den cvičit, tedy doslova rehabilitovat, aby získaly sílu a pohyblivost,“ říká Dobrý, který takové aktivity upřímně obdivuje. |
I proto se výkupy konají zhruba jen jednou za čtvrt roku. Důležité je také to, aby zrovna v tu dobu nějaký velkochov vůbec slepice k odkupu nabízel. „Sám bez dobrovolníků bych to vůbec nezvládl,“ zdůrazňuje Dobrý. Do akce proto vyráží vždy s několika dalšími nadšenci a jejich vlastními vozy. Slepičky, které z nějakého důvodu zůstanou nezadané, putují do takzvané dočasky. Tedy provizorního zázemí, které má organizace nedaleko Příbrami a o zvířata se tam stará dobrovolnice Laďka Kalašová.
„Jednou jsem si vzala slepiček víc, protože jinak by zůstaly bez azylu. Zakrátko se mi pro ně podařilo sehnat nový domov, a tak se tahle praxe začala opakovat,“ vysvětluje.
Denní světlo nepoznají
Ve velkochovech vyřazují slepice zhruba v 16 měsících života, kdy začínají přepeřovat, tedy nahrazovat staré peří za nové. V tomto období snášejí méně vajec nebo vůbec žádná.
Pro podniky je nerentabilní taková zvířata držet a živit. Jejich cesta vede rovnou na jatka a poté nejčastěji do psích konzerv. Druhou variantou a zároveň jedinou šancí slepic na přežití je právě odkup. Běžně se slepice dožívají pěti a více let. Ptáci z velkochovu však bývají natolik zbídačení, že v nových podmínkách žijí v průměru jeden až tři roky.
Zvířata z klecových chovů nikdy nepoznala denní světlo, nikdy nestála venku na zemi, nemluvě o tom, že nikdy neviděla zelenou trávu. Některé slepice v novém domově týden nevylezou z kurníku. „Extrémem bylo, když jedna slepička odmítala potravu, protože byla zvyklá zobat krmení z posuvného pásu,“ vzpomíná Dobrý.
Když ale pak pták přeci jen vyleze na zahradu na slunce, je okamžitě vidět, jak je mu tato nová zkušenost příjemná. Takové situace pak působí nejen dojemně, ale i trochu komicky, protože slepičky bývají mnohdy úplně holé. Přesto jsou na první pohled spokojené.
Noví majitelé podepisují takzvanou adopční smlouvu a zaplatí adopční poplatek, který je zhruba o dvacet korun vyšší, než za kolik by si zvíře sami odkoupili ve velkochovu. Tedy asi 50 korun.
Zvířata u nových majitelů obvykle dožijí v klidu na dvorku, zahradě či v klasickém kurníku. Zakladatel iniciativy připouští, že mnoha lidem není jasné, co z rozvážení zbídačených opeřenců po republice má, a hledají v jeho počínání ještě jiný skrytý motiv. Jeho odpověď je však jasná: „Víte, když se potom vrátím domů s tím, že jsem za jeden víkend pomohl zachránit třeba šest set zvířecích životů, není to tak úplně špatný pocit.“
