Deset let určité práce na člověku zanechá stopy a může ho lehce profesně deformovat. Když je to navíc práce v tak inspirativním prostředí, jako je Regionální muzeum Valašska, není divu, když si svůj obdiv ke kultuře, architektuře a tradicím beskydského kraje přenese i k sobě domů.
Lukáš Spitzer a Ivana Ostřanská, pracující ve zmíněné instituci, to však pojali netradičně a jdou do toho s vervou a skutečně do hloubky. Ve volném čase budují na pastvinách u své chalupy v Halenkově malý soukromý skanzen, ve kterém zachraňují a oživují stavby, které by jinak padly zubem času.
Řada lidí se pokouší po návratu z práce doma dělat něco pokud možno odlišného, než co činí v zaměstnání: Mladý pár z Halenkova to ale vidí jinak. „Ono to může někomu připadat podobné, ale určitě to není to samé,“ říká Lukáš Spitzer, zástupce ředitele muzea a kurátor entomologických sbírek. „O práci v muzeu mají lidé dost zkreslené, až bych řekl romantické představy.“
Fotogalerie |
Hlavní rozdíl oba vidí v tom, že po práci mohou bez zbytečné administrativy a papírování společně dělat to, co je baví. Tedy pečovat vlastníma rukama o živoucí odkazy historie, a starat se o to, aby neupadly v zapomnění. Aby někdo jen tak nezboural starou sušárnu ovoce, ovčín nebo roubenku, která na stejném místě byla několik staletí. Zvlášť, když rozebrat ji a přesunout není zase až tak těžké. (O starých sušírnách ovoce více zde.)
„Navíc je hezké si vyzkoušet v praxi to, o čem mluvíme, píšeme nebo děláme výstavy,“ dodává Ivana Ostřanská, kurátorka historie a knihovnice. Původně vystudovaná stavařka, ovšem s řádnou rekvalifikací na památkovou péči.
V Beskydech se stavby stěhovaly běžně. Lidé si jich vážili
A jak tedy došlo na nápad začít sbírat a stavět na loukách za svou chalupou staré domky z okolních údolí? Do depozitáře muzea nebo skanzenů pochopitelně není možné přesunout klenoty celého Valašska. V Beskydech přitom prakticky není údolí, ve kterém by se aspoň jeden takový historický, stavební nebo architektonický skvost nenacházel. Většinou tyto stavby chátrají a rozpadají se, zájem o jejich údržbu současní majitelé nemají.
„Prostě už se s nějakou barabiznou nechtějí dál mořit a jedině požární protiopatření jim brání v tom, aby pod ní škrtli sirkou,“ popisuje Spitzer. „A my v té barabizně vidíme krásnou chaloupku, kterou z ní dokážeme zase udělat.“
Proto prý není nic jednoduššího, než po domluvě zajistit odborné rozebrání takové staré stavby takříkajíc na součástky a ve formě dřevěných trámů ji převézt do Halenkova. A tady, na louce, kde se pasou ovce a oslíci, se zase z hromady starého dřeva stane stará nová stavba. „Máme rozum, neděláme toho moc,“ říkají ve shodě oba nadšenci. „Letos jsme stěhovali tři stavby a dvě sušárny. To je pět objektů za rok. Všeho s mírou, říkáme si.“
Dřív se krčil na kraji každé lesní louky ovčín nebo sušárna. My ty stavby jen vracíme do krajiny, říkají Ivana s Lukášem. Na fotce uprostřed materiál na stavbu zvoničky, vpravo Lukáš při vyplétání šuplíků na sušení proutím.
Entuziasmus obou zaměstnanců muzea je přitom krásně nakažlivý a čím déle nasloucháte jejich vyprávění, tím spíše jim musíte dát za pravdu. „Ovčín z 19. století nemůžeme přece naštípat do kamen,“ říkají. Pohled na ručně tesané trámky, nad kterými někdo trávil s teslicí hodiny dřiny, aby v nich vytvořil „zámky“, chuť na destrukci spolehlivě hasí.
„Prostě když máte k dispozici nějakou sice starou, ale pěknou chalupu, tak ji nezapálíte. Dřív se to taky nedělalo.“ Když se majitel rozhodl přesunout své hospodářství na lepší pozemky, celé stavení rozebral a postavil jinde. V Beskydech to nebylo nic neobvyklého.
„I tahle chalupa, kde teď bydlíme, je na tomto místě jen nějakých sto roků. Předtím stála nahoře na kopci. A fotku stavitele naší chalupy, staříčka Hrni, máme na stěně zarámovanou. Zemřel v roce 1942 a tváří se tak, že je z toho úplně jasné, že nikdy nic nedostal zadarmo.“ Valašsko prostě bylo vždycky krajem, který nepatřil mezi bohaté, a kde si obyčejní lidé uměli vážit maličkostí a výsledků vlastní práce.
V Halenkově už díky Lukášovi a Ivaně stojí ovčín, sušárna, bylinkový domeček. „Složené jsou tady ještě nějaké chalupy, velká stodola, a z té jedné hromady bude materiál na stavbu zvoničky,“ podotýká Spitzer, když ukazuje na zakryté hromady opracovaného dřeva. „Jen tomu neříkejme skanzen. Rozhodně ne ve smyslu nějaké naší soukromé iniciativy, nebo nedejbože jako atrakce pro turisty. Jen zkrátka postupně vracíme krajině stavby, které dřív bývaly její normální součástí.“
Nesnaží se tu přímo o konzervaci a nedotknutelné zachování staveb. Když je totiž hotovo a z trámků vznikne opět celý objekt, hned je využíván. Lidmi nebo zvířaty. „Využíváme ten objekt, aby byl zase živý. Nestavíme tady muzejní exempláře. Chceme, aby to ve starém chlévě zase víc vonělo ovcemi než terpentýnem.“
