Seborga není ke koupi
Latinské motto v překladu značí: „Sedím ve stínu“. Myšlen tím byl stín papežského stolce.
Před třemi lety se dočkala korunovace princezna Nina Menegatto, která je od té doby vládkyní Seborgy.
Široce rozkošatělý rod Savojských dal panovníky Sardinii, Španělsku a Itálii. Kdysi jim patřila pětina Evropy, a rádi k ní přikupovali další majetky. Zrovna tak přišli i k maličké Seborze, kterou pro její nepatrnost omylem zapomenuli zahrnout do účetnictví.
Když v roce 1729 Savojští přikupovali do svých držav Ligurii, opomněl úředník zapisující do smlouvy jednotlivé obce regionu zmínit v předlouhém výčtu Seborgu. Šlo o malou vesničku, zajímavou jen benediktýnským klášterem a několika olivovými háji. Chybičky si nikdo nevšiml, ostatně, celá Ligurie patřila novým pánům. Z jejich vlády v roce 1861 vzešla sjednocená Itálie, a monarchická úloha Savojských oficiálně zanikla až v roce 1946. Nu, a právě na tom vystavěl v roce 1963 seborgský květinář Giorgio Carbone svůj velký „případ“.
Smlouvy jasně potvrzovaly, že Seborga nikdy nebyla prodána Savojským. A nikdy se tudíž nemohla stát součástí jejich jednotné Itálie. Vesnice, která má dnes 360 obyvatel, má tedy ještě stále statut nezávislého knížectví.
Na 15 kilometrech čtverečních se tři stovky obyvatel v referendu vyslovilo pro obnovení knížectví a založili svou volební monarchii s vlastní vlajkou, měnou luigino, poštovními známkami, celnicí o velikosti telefonní budky a armádou tvořenou jedním jediným vojákem. Itálie tento útvar velkoryse toleruje, ostatně, obyvatelé dál ochotně platí daně do státní kasy a pro razítka si chodí za místním starostou, který se ke knížectví nezná. Oficiálně existenci tohoto mikrostátu uznali jen v republice Burkina Faso, a jiné diplomatické zastoupení ani ambice nemá. Je to zkrátka taková malá kuriozita.
