Když zabíjí pravděpodobnost
I když nevypadá nebezpečně, má americký Národní park Grand Canyon pověst té nejriskantnější turistické destinace USA. Statisticky.
I když nevypadá na první pohled vůbec nebezpečně, je americký národní park Grand Canyon jednou z nejvražednějších lokalit. A to nejen ve Státech, kde hravě překoná Údolí smrti anebo vařící gejzíry v Yellowstone, ale na celém světě.
Ročně tu v průměru dojde k 15–20 úmrtím, dvěma tisícovkám zranění a přibližně 300× za sezonu tu kvůli ztraceným lidem rozjíždějí záchranáři pátrání v terénu. Ta bilance vypadá opravdu šíleně, ale má poměrně prosté vysvětlení: místo ročně navštíví přes pět milionů turistů. A vzhledem k jejich ohromnému počtu jsou nehody a náhody dílem statistické pravděpodobnosti. Na miliony výletníků prostě připadá určitý počet zranění a tragédií.
Počet infarktů u 10,2 milionu návštěvníků Louvru v roce 2019 by snadno učinil z nejpopulárnější francouzské galerie umění dost vražedné místo. Jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Pokud nebudete mít smůlu, je i Grand Canyon vlastně docela bezpečnou lokalitou. Pro doplnění – nejčastější příčinou úmrtí tu jsou havárie vrtulníku a dopravní nehody.
Když zabíjejí fotky a lajky
Je to atrakce, kterou je těžké si při návštěvě Viktoriiných vodopádů a lovení působivých selfie odříct. Do jednoho záběru snadno vměstnáte sebe, hranice dvou afrických států i duhu.
Chytré telefony a jejich ne až tak chytří majitelé, zkrátka diagnóza smrtících selfie – někdy se o nich hovoří jako o killfie – je trend, který nelze opomenout. Touha dát na sociální sítě snímek, ze kterého prýští adrenalin a dost možná i pomatení rozumu, se totiž stále častěji stává příčinou smrti cestovatelů.
Na světě prý dnes existuje přes 7 tisíc lokalit, kde se lidé nepřístojnostmi při focení selfie vystavují smrtelnému ohrožení. Od roku 2018 například zahynulo 45 turistů při pokusech udělat si hezké selfíčko ve vlacích na Srí Lance. Hazarduje se na mrakodrapech Dubaje, v safari mezi lvy, na skaliscích v norské Trolltunze. Jednou z takových smrtících atrakcí je například Devil’s Pool (Ďábelský bazén), který se nachází za samou hranou vodopádů, podél hranic Zambie a Zimbabwe.
Je to atrakce, kterou je pro někoho těžké si při návštěvě Viktoriiných vodopádů odříct. Do jednoho záběru totiž snadno vměstnáte sebe, hranice dvou afrických států a klidně i duhu. Ovšem řeka Zambezi má sílu a kameny jsou kluzké. A až dolů je to 108 metrů. Každou druhou sezonu tu zahyne turista, který si při focení selfie nedával pozor, a tak vyrobil killfie.
Když zabíjí podcenění situace
O tom, že Mont Blanc patří k horám, které chyby neodpouštějí, nikdo nepochybuje. Ani Tatry nejsou jiné.
Hory umějí zabíjet. Ale ne každý za skutečné hory považuje třeba Krkonoše, Šumavu anebo Tatry.
Takové švýcarské Alpy si průměrně za sezonu vyžádají 122 lidských životů. A tragédie, při nichž dochází k hromadným úmrtím, se v Evropě zase hlavně pojí s lavinami a sněhovými bouřemi na úpatích Mont Blancu. Jenže Mont Blanc má jedenáct vrcholků s nadmořskou výškou nad 4 000 metrů, a švýcarské Alpy jich mají hned osmačtyřicet. Nejsou to zrovna kapesní velehory, jako třeba Tatry našich slovenských sousedů. Ty se mimo hlavní štíty v průměru táhnou v nadmořské výšce 1 700 metrů. Takže žádný problém? Ne.
Právě tímto mylným dojmem, vědomým podceněním rizik plynoucích z lokality, kterou máme jen kousek za hranicemi, si děláme v Tatrách špatné vysvědčení. Jen loni tu zemřelo třiadvacet lidí, a na Malé Fatře to nebylo o moc lepší. Obojí jsou to rovněž zahraniční destinace, kde ročně zahyne nejvíce Čechů. Proč? Volí si náročný terén mimo vyznačené stezky, nemají dostatečné vybavení, jsou málo zkušení, neodhadnou správně své síly. Zkrátka, zbytečně podceňují hory. A ty nedostatek respektu neodpouštějí, čtyřtisícovky, ani ty kapesní.
Když zabíjí honba za extrémy
To je ona, egyptská Blue Hole. Není nepřístupná jako osmitisícovky, ani tak nákladná. A zatím tu zemřelo nejvíc potápěčů na světě,
Stanout na nejvyšším místě planety, prohlédnout si svět z Mt. Everestu? Z přibližně 100 tisíc lidí, kteří každoročně navštíví národní pak Sagarmatha, se jich přibližně 500–800 vydá do základního tábora, aby se pokusili o to, co před nimi od roku 1953 dokázalo zhruba 6 tisíc lidí.
S rizikem, že za to možná zaplatí svým životem stejně jako 310 evidovaných dosud neúspěšných horolezců. Ale v přepočtu na celkové množství výstupů, sumu úspěšných pokusů a počet mrtvých není Everest tou nejvražednější horou planety. Toto pochybné prvenství si pro sebe osobuje K2 ( Čchokori). Na čtyři horolezce, kteří dosáhli jejího vrcholu, zatím připadá jeden mrtvý.
Nemusí to být vždy jen o vrcholech. I hluboké dno může lákat do záhuby. A zatímco většinu lidí od sebevražedných pokusů zapsat se mezi pokořitele nejvyšších osmitisícovek odrazují enormní náklady, ponory v dahabské Blue Hole v Egyptě jsou laciné.
Místo je lehce přístupné, míru vašich dovedností nikdo předem netestuje. Pokus dosáhnout dna a neupadnout do bezvědomí tu jen za poslední léta zaplatilo 130–200 nezkušených potápěčů životem.
Když zabíjí vysoká kriminalita
Acapulco ze své krásy tolik neztratilo. Ale kriminalita z něj udělala místo, kterému je lépe se vyhnout.
Od počátku padesátých let se mexické Acapulco vyhřívalo na slunci popularity, jako jedna z nejluxusnějších dovolenkových lokalit celého světa. S novým tisíciletím však tato pozitivní reputace nadobro vyhasla. O teritoria v metropoli totiž začaly soupeřit gangy a drogové kartely.
V roce 2012 se poprvé s počtem 110,5 vraždy – přepočítáno na 100 tisíc obyvatel – Acapulco stalo druhým nejnebezpečnějším městem Mexika, hned po Tijuaně. A bylo jím po pět následujících let za sebou. Výbuchy pouličního násilí s divokými přestřelkami připomínalo spíš válečnou zónu, a kdysi výsostné pláže – dnes hlídané armádou a vrtulníky – dojem bezpečí zrovna nevytvářejí. Přepadení za bílého dne, únosy turistů, zabití i brutální vraždy jsou tu totiž pořád realitou.
Acapulco je krásným místem, ale vysoká kriminalita jeho návštěvu činí velmi riskantním podnikem. A není v tom samo: brazilský Natal a Fortaleza, venezuelský Caracas, mexický Juarez patří k místům, kde turisté umírají po desítkách ročně. Třeba jen proto, že se připletli k něčemu, co neměli vidět.
Když zabíjí špatné načasování
Stezka vede po úzké zpevněné kose podél pobřeží. A je bezpečná, dokud v mořské pláni neztratíte správný směr – je značený kůly – anebo vás nezastihne příliv.
Podle situace může být anglická Broomway buď tou nejnudnější procházkou po zabláceném písku, jakou jste zažili, anebo vaším posledním dobrodružstvím. Jak to? Stezka vede po úzké zpevněné kose podél pobřeží. A je bezpečná, dokud v mořské pláni neztratíte správný směr – je značený kůly – anebo vás nezastihne příliv.
Na svědomí má nejméně 66 lidských životů. Ne nadarmo se jí také přezdívá Doomway – Cesta do záhuby. Nic jiného než špatné načasování za tím však nestojí. Těch deset kilometrů celé trasy většinou ujde bez obtíží každý. Ovšem jestli jste nedobře plánovali – a vyrazili v taktu spolu s přílivem – zastihne vás velká voda a zrádné proudy stovky metrů od pobřeží. Špatné načasování může učinit drama se smrtícím rozuzlením i z obdivování moře v novoskotském zálivu Fundy. Těch 160 miliard tun vody je něco, před čím se utéci nedá. Bilancí za chybu v plánování je 4–9 mrtvých turistů ročně.
I procházka rajskou zahradou může být pořádně nebezpečná. Proslulý havajský trek – Kalalu Trail – měl do roku 2014 na svědomí 85 lidských životů. A teď už má přes stovku. Osmnáctikilometrová trasa není zase tak náročná, pokud tedy nepřijde přívalový déšť. Pak se stezka změní v koryto a vodopád současně. Dochází tu i k sesuvům půdy, nebezpečné je padající kamení. Pak rajská Kalalu umí zabíjet.
Když zabíjí falešný pocit bezpečí
Cestu na vrcholek Chuašan, k malému taoistickému svatostánku, absolvují desetitisíce lidí ročně. A právě jejich množství dělá z dvouhodinového výstupu celodenní vyčerpávající túru.
Velice špatně jištěná stezka podél strmé skalní stěny na vrcholek Chuašan je považována za nejriskantnější turistickou destinaci celé Číny. A také jednu z nejnavštěvovanějších. Smrticí legenda totiž její popularitu jen zvyšuje.
Výpravu k malému taoistickému svatostánku absolvují desetitisíce lidí ročně. A právě jejich množství dělá z dvouhodinového výstupu celodenní vyčerpávající túru. A je to opravdová zkouška nervů a hazardování se životem. Ovšem z proklamovaných desítek mrtvých turistů ročně je jen zlomek obětí této krkolomné stezky a jejího špatného jištění. Nejvražednější je až samý vrchol. Místo, kde si lidé v euforii po úspěšném výstupu nepřipouštějí nebezpečí. Tam je riziko pádu nejvyšší.
Podobné to je i v severopákistánském Gilgit-Baltistánu u lanového mostu Hussaini, překračující jezero Borit v horní Hunze. Počet obětí mostu, který je nazýván tím nejnebezpečnějším na světě, se limitně blíží nule. Počet turistů, které tu zabije padající kamení, utrhne se s nimi břeh anebo utonou po úspěšném překonání mostu, jsou už nižší desítky.
