V současných mapách je zanesena jako 9,7 kilometru dlouhá zkratka, pnoucí se od vesničky Wakering do Courtsendu. A její nejpodstatnější zvláštností je, že na pevný břeh vyhlíží z průměrné vzdálenosti 400 metrů. Vede totiž mořem. Nechvalně proslulá Broomway se totiž nachází na písčité kose vytvořené z naplavenin, vedoucích podél oblasti Maplin Sands a „ostrova“ Foulness.
Což z ní činí nejen turistickou anomálii, ale také jednu z vůbec nejnebezpečnějších veřejně přístupných cest v Evropě. Přesná historie vzniku této podivné stezky je přitom částečně obestřena záhadou.
Když kolem ještě nebylo moře
Jak zmiňují archeologové, četné nálezy artefaktů v blízkých lokalitách naznačují, že celá oblast pobřežní výspy Foulness mohla dříve vypadat úplně jinak. Území, které je dnes oddělené od pevniny Anglie deltami řek a mořem, tedy čistě technicky vzato ostrov, bylo nejspíš navátou přímořskou výšinou, obklopenou mnohem širším pásmem souše. Místa, na nichž dnes moře dosahuje dvoumetrových hloubek, byla pravděpodobně před dvěma tisíciletími rozlehlou příbřežní plání. A na jejích úrodných naplaveninách nejspíš sezonně hospodařili římští kolonisté.
Právě ti mohli někdy kolem roku 50 našeho letopočtu stabilizovat navážkou kamení a zatlučenými dubovými kmeny písečnou kosu při okraji, která nyní z odstupu zdařile kopíruje pobřeží. Pokud se archeologové nemýlí, dílo takto projektované přírodními ději a spoluvytvářené člověkem by bylo skutečně ohromné. Zvlášť proto, že Broomway ve svém původním profilu vedla ještě mnohem dál na sever i jih. Možná až po ústí Temže při Canvey Island a nahoru nejspíš k zátoce Havengore. Proč by však někdo v dávné minulosti podstupoval takovou námahu? Je to vlastně prosté.
Celé zdejší pobřeží je totiž charakteristické svými písečnými přesypy a dunami. Byť tu vzdálenosti mezi farmami a osadami, těmi současnými i dávnými, počítáme v jednotlivých mílích, pro povoz nebo koně je zdejší nezpevněný terén prakticky nesjízdný. Cesta podél pobřeží, byť tedy vedoucí mořem, zkracovala útrapy poutníků na minimum. Když po pádu Říma zamířili k britskému pobřeží Frísové a Jutové a začala éra anglosaské expanze, byla stezka hojně využívána. Její okolí už nikoliv, protože to v důsledku bouří a eroze podlehlo vlnám. Zrodila se kuriozita.
Košťata tu nehledejte
Okolí stezky se stalo trvale zaplaveným územím, často se značnou hloubkou. Se kterou si navíc pohrávaly divoké proudy z řek Crouch a Rouch. Někdy ve čtrnáctém století se za podpory místních dočkala stezka v moři rozsáhlejší opravy, a jak zmiňuje kronikář z Holinshedu, v roce 1419 byla ve své délce poprvé vyznačena takzvanými „brooms“, které jí daly jméno. Nebyla to tedy přímo košťata, jak by prostý překlad napovídal, ale zatlučené hole, v pravidelném třicetimetrovém odstupu.
Pro bezpečný pohyb po stezce se staly naprostou nezbytností, protože cesta samotná ve svých od pobřeží vzdálených partiích moc zřetelná není. S průměrnou šířkou tři až pět metrů, překrytá nánosem naplavenin, ale často též pár decimetry kalné vody, totiž nezkušené svádí do záhuby. Uhnout z naznačené linie víceméně rovné cesty znamená v lepším případě zahučet po pás vody. V horším pak skončit po krk zabořeni v tekutém písku, ze kterého už se bez cizí pomoci nevyhrabete. A pak jen můžete čekat na příliv.
Čas tu doslova znamená život, nebo smrt
Ten totiž celou Broomway kompletně pohltí a na devět až dvanáct hodin kompletně zneprůchodní. Rytmus slapových jevů a jejich intenzita se pochopitelně podepsala na kvalitách značení, takže už v šestnáctém století většina původních „brooms“ podlehla zkáze. Trasa je od té doby s výjimkou svého počátku, schodů a sjezdu u Wakeringu a vyústění při Courtsendu ve svých obrysech prakticky neznatelná. Chce to tedy skutečně silný vnitřní kompas a detailní znalost poměrů, abyste tudy prošli bez úhony.
Přesto byla Broomway využívána stále. Místními farmáři, zavážejícími zboží na trhy, zkušenými obchodníky. A také pašeráky, špehy a dobrodruhy, kteří se z nejrůznějších důvodů potřebovali vyhnout pevnině. Mnozí neznalí, ale i ti, kteří podcenili rizika, za onu zkratku zaplatili životem. Od roku 1600 je známo 66 identifikovaných obětí stezky, kroniky i farní listiny však vzpomínají na tucty dalších, které si vlny vzaly navždy. Jejich tragické příběhy se liší.
Dívka, vracející se tudy z tajné schůzky s milým. Obchodník, který sjel i s nákladem do moře. Rodina, vracející se v pozdních hodinách z trhu. Chlapíci, kteří poseděli ve Wakeringu v krčmě o něco déle a už nikdy nestihli dojít domů. Lékaři a porodníci, kteří si tudy zkracovali spěšnou cestu k pacientům. Dohromady je počet utonulých za čtyři staletí odhadován na dvě až tři stovky, záleží, na jak spolehlivé zdroje informací vsadíte a jak velkou senzaci chcete.
Výbušné překvapení nádavkem
Těmto zřetelným rizikům navzdory je Broomway pořád vedena v oficiálních mapách jako „objížďka sjízdná pro všechna vozidla“. Teoreticky na ni tedy můžete vyrazit s jakýmkoliv dopravním prostředkem. Prakticky ovšem ne, protože podstatná část nyní mostem napojeného ostrova Foulness se stala uzavřenou vojenskou oblastí. S přísně zapovězeným vstupem. Na zdejších písčinách totiž od první světové války funguje střelnice pro artilerii, která výčet potenciálních nebezpečenství rozšiřuje o další, vysoce explozivní prvek. Nevybuchlý dělostřelecký granát je těžké obejít.
Na vojenskou střelnici, spravovanou ministerstvem obrany, pochopitelně vyrazit nemůžete. Ale pořád, pokud tedy podlehnete vábení dobrodružství, ji můžete obejít podél pobřeží. Po Broomway. Cesta je otevřena za příznivých podmínek o víkendech, vždy v doprovodu místního zkušeného průvodce. A patří prý k velmi silným zážitkům. Kde jinde se můžete procházet až půl kilometru od souše, obklopeni ze všech stran mořem?
I když tu nepřekonáváte žádné převýšení a formálně je asi největším problémem písčité bahno zpomalující chůzi, vyplatí se zdejší rizika nepodceňovat. Jen s mapou si nevystačíte, potřebujete i kompas a hodinky. Průvodci si jsou také vědomi toho, jak fungují víry a proudy pod hladinou, v místě počátku a konce stezky. Celou stezku totiž můžete projít bez úhony, ale poslední desítky metrů vás od pobřeží odřízne rozvodněná řeka. Pak se musíte rychle vydat bez definitivního dosažení cíle 10 kilometrů nazpět, protože v opačném případě skončíte uzavřeni na písečné kose v očekávání přílivu. Za snížené viditelnosti, v mlze či dešti se z poklidné procházky mezi vlnami stává skutečný hazard se životem.
Smysl pro orientaci potrápí i bývalá, dnes již zcela nefunkční napojení stezky, směřující k někdejším farmám na pobřeží. Cestou jich minete několik. Tváří se, že už jste v cíli a míříte k souši, ale skončíte v záplavě tekutého písku. Nic příjemného. Když k tomu přičtete možná pyrotechnická překvapení, jeví se procházka po Broomway jako skutečně riskantní podnik, který není pro každého. Ne nadarmo se staré Broomway mezi místními přezdívá Doomway. Cesta do záhuby.
