Jako svou adresu pobytu udávají v Piacenze Ulici 17. října (Via XVII ottobre) asi dva tucty lidí. Podobně jako na Via del Tramonto v Laziu nebo na Via Senza Fissa Dimora v ligurské Arcole. Na boloňské ulici Via Mariano Tuccella jsou obyvatel hlášeny stovky a na římské Via Modesta Valenti má svou adresu přes devatenáct tisíc lidí. Co mají tyto ulice společného? V mapách byste je hledali marně. Neexistují.
Na rozdíl od svých obyvatel, lidí z masa a kostí. Pro úplnost se ještě hodí doplnit, že fyzická neexistence těchto ulic není chybou nebo omylem italské byrokracie. Uvedené adresy jsou zařazeny v registrech úředníků záměrně. Jsou to totiž takzvané vie fittizie, fiktivní ulice.
Napříč italskými městy bychom jich napočítali přes dvě stě čtyřicet, skoro každé větší sídlo nějakou takovou má. A byť neodráží geografickou realitu, z administrativního hlediska byly a jsou podstatné. Udávají totiž stálou adresu místa pobytu lidí bez domova.
Udělejme si v tom pořádek
Rok 1861 a s ním spojený vznik Italského království se neobešel bez problémů. Přece jen, od časů Římské říše nebyl na Apeninském poloostrově tak velký a přitom celistvý státní útvar.
Pro královské úředníky z toho plynula řada praktických komplikací. Například netušili, kolik teď vlastně ve sjednocené zemi žije obyvatel. A těžko tak mohli předem odhadovat berní odvody, zaměstnanost nebo kontrolovat počty rekrutů pro armádu z jednotlivých regionů. Po tři následující léta tak usilovně pracovali na konceptu Občanského rejstříku, součtu občanů. Aby pak zjistili, že to nefunguje.
Vie fittizie udávají stálou adresu místa pobytu lidem bez domova.
Přibližně desetina všech obyvatel totiž nedisponovala jasně definovaným místem trvalého pobytu. Námořníci, dělníci na stavbách, kočovníci, umělci, sezonní zemědělští nádeníci, podomní prodejci a obchodní cestující, cirkusáci – ti všichni rozhodně patřili k životu ve městech a vesnicích. Žili po ubytovnách a hotelech, v koloniích nebo maringotkách, ale neměli stálou adresu.
Nezapadali tak do úhledných škatulek úředníků, kteří to vyřešili rázně. Sídlům, kde se takový problém s lidmi bez stálé adresy vyskytl, z moci královské kanceláře přibyla jedna fiktivní ulice. Nezařazené obyvatele administrativně přesunuli tam. A bylo vymalováno.
Bez adresy jako bez života
Po druhé světové válce byla tato evidence občanských rejstříků víc systematizována, tak, aby v konkrétních sídlech odpovídal počet fyzicky přítomných obyvatel dostupnosti zdravotní péče, veřejných služeb a celkové obslužnosti. Lidé s adresou na jedné z mnoha italských fiktivních ulic se tak mohli snáz dobrat například volebního práva. Děti krotitele lvů tak mohly začít docházet do školy ve městě, do něhož právě přijel cirkus, protože čistě administrativně patřily k obyvatelům.
Ovšem pravdou je, že s postupem času už to nebylo tolik o umělcích, kumštýřích a kočovnících. Na neexistujících ulicích jsou dnes hlášeni k pobytu převážně lidé bez domova. Lidé, kteří jsou pro stát a sociální systém z mnoha hledisek neviditelní.
Bez adresy pro italský sociální systém neexistujete. Jste jako duch.
„Registrace adresy na úřadech je naprosto zásadní pro přístup ke všem právům stanoveným naší ústavou,“ vysvětluje Romano Minardi, poradce organizace Anusca, která pomáhá lidem bez domova s vyřizováním občanských průkazů. „Pokud nejste přihlášeni na určitém místě, nemáte volební právo, právo na zdravotní péči, sociální práva, a dokonce ani právo na identitu. Pokud nemáte adresu, z právního hlediska v Itálii neexistujete. Jste duch.“
O podporu v nezaměstnanosti totiž v Itálii stejně jako u nás nemůžete žádat bez osobních dokladů. A průkaz totožnosti vám žádný úřad nevydá bez adresy trvalého pobytu. Ale střecha nad hlavou je pro řadu bezdomovců nedostupnou realitou. Je to začarovaný kruh, ze kterého téměř není cesta ven. Ale Italové mají svůj institut fiktivní ulice, adresy, kterou mohou lidem bez domova, žádajícím o přidělení dokladů totožnosti, úředně přisoudit.
Neviditelní lidé z neexistujících ulic
Tedy, ne všude. Některá italská města se dnes vyhlašování nových fiktivních ulic spíš brání a proces jejich vyhlášení blokují. Chtějí tím odradit bezdomovce od pobytu v intravilánu.
Jinde ale samosprávy zaujímají smířlivější postoj. Za poslední dva roky, částečně kvůli pandemii covidu-19, vznikl v Itálii tucet nových fiktivních adres.
Neexistující ulice se nejčastěji jmenují Via del Comune, Strada della Fantasia či Via della Solidarietà – Obecní, Fantazie nebo Solidarity. Někdo to vnímá spíš jako znevažující a nelichotivé názvy.
Na neexistujících ulicích jsou dnes hlášeni k pobytu převážně lidé bez domova.
Za pozitivní příklad náležitě uctivého názvu fiktivní ulice bývá dávána římská Ulice Modesta Valenti. Ta nese jméno po bezdomovkyni, která zemřela 31. ledna 1983 na nádraží Stazione Termini. Anebo tortonská Via Francesco Remotti, upomínající jméno kněze, který se po celý život angažoval v charitativní činnosti.
V názvech neexistujících ulic tak ožívají příběhy skutečných lidí. Těch pro systém neviditelných i těch, kteří jejich strasti přehlížet nechtěli.
