Rakousko projíždíme v dešti a mlze po dálnici a přespáváme v kempu v Prutzu kousek od švýcarské hranice. Stále za mokra překonáváme první dvoutisícové sedlo – Oberalppass, pak o něco vyšší Furkapass (2 436 m n. m.) a den končíme v kempu u Ulrichenu. Je léto 2020 a překvapuje nás, že na benzinkách, v obchodech i na recepcích se musí chodit v rouškách, v Česku v tu dobu povinné nejsou.
Třetí den vyrážíme přes Grimselpass (2 165 m) k jezeru Grimselsee, je nádherně a všude plno lidí. Z Thunu pak projíždíme malebnou vysočinou do Vevey na břehu Ženevského jezera. Jako vždy, když jsme tady, nezapomeneme pozdravit sochu Charlieho Chaplina. Cestou potkáváme pomník Jana Palacha a sochy slavných spisovatelů, jako třeba Gogola.
V sousedním Montreux máme dalšího „kamaráda“, jmenuje se Freddie Mercury. Narodil se na Zanzibaru, tady byl po jeho smrti v roce 1991 podle některých zdrojů jeho popel rozprášen do jezera. Nedaleko jeho sochy je park s dalšími skulpturami zpěváků, například Elly Fitzgerald. To už jsme kousek od Francie a po 2,5denním přesunu začíná putování po jedné z nejkrásnějších silnic Evropy Route des Grandes Alpes.
Nepopsatelná krása hor
Poprvé jsme po této trase jeli v červnu 2007. Některá horská jezera byla zamrzlá, sedlo Iseran neprůjezdné kvůli sněhu. Teď na konci července je většinou krásně a projet se dá cokoli.
Třetí noc spíme v kempu před Flumetem. Za sebou necháváme spíše nižší sedla. Ta správná vysokohorská jízda začíná až čtvrtý den ráno. Užíváme si krásné výhledy, volné silnice. Mezi sedly jsou vždy údolí, řeky, jezera... Někde jsou domy z kamene, jinde ze dřeva, i jejich styl se liší. Nazdobená a čisťounká lyžařská centra jsou mimo víkend skoro bez lidí. Jako třeba Iseran. Sedlo nad ním má 2 770 metrů, je tu poloprázdno a dá se jít po hřebeni na túru.
Jižně od Iseranu je dlouhé údolí plné zajímavostí. V Bramans natrefíte na Hannibala se slonem, možná tudy vedla jeho slavná cesta do Říma, můžete navštívit rozsáhlou pevnost, kterou dala vybudovat Marie Terezie, když toto území patřilo Habsburkům. Míjíme i obří sochy ze slámy.
Sedlo Iseran
Vyjíždíme do sedla Galibier (2 642 m). Jak kdysi napsal fotograf Vilém Heckel: „Slovy se dá mluvit o lásce a o květinách, ale copak se dá slovy popsat obrys, tvar a krása hory?“ Souhlasíme, že nedá.
Kousek pod Galibierem je u dvou jezer příjemný a levný kemp, kde ve společnosti horských turistů, výhradně francouzských, trávíme čtvrtou noc.
Route des Grandes AlpesCesta byla budována pro turistiku od roku 1909. Francouzi byli vizionáři a věřili v technický pokrok a budoucnost automobilové dopravy. Silnice byla dokončena v roce 1995. Základní trasa měří 678 km, má převýšení 15 713 m. Ve čtyřech místech má dvě varianty. My jsme tentokrát projeli tu základní ze severu na jih a obráceně pak tři další varianty. Za 10 dní jsme ujeli celkem 4 083 km a utratili přibližně 13 600 Kč (benzin, dálnice A1 a mýto, 6x nocleh ve stanu v kempu, jídlo z obchodů). |
Ráno přijíždíme do historického města Briançon, následují další dvoutisícová sedla: Col d‘Izoard (2 360 m), pak Col de la Platriere (2 220 m). Jede se pořád nahoru dolů, každé údolí je jiné, všechna krásná. Col de Vars má „jen“ 2 109 metrů a pod ním podle cedule začíná nejvyšší silnice Evropy – Route de la Bonette. Není to úplně pravda, je to nejvyšší asfaltka na kontinentu, kam se dá vyjet soukromým vozidlem. Ve španělské Sierra Nevadě vede silnice na horu Veleto do výšky 3 300 metrů, ale tam se dostanete jen veřejnou dopravou.
Sjezd z Bonetta
Výjezd pod horu Bonette je úplně jiný než ostatní. Není tu zeleň, převažují šedé skály. V roce 2007 jsme tudy jeli v dešti a bouřce a bylo to hodně strašidelné. Milovníci pevností se mohou přímo pod sedlem kochat, my se ale těšíme do výšky 2 802 metrů. Tam necháváme motorku a stoupáme až na vrchol Bonette (2 862 m).
Odtud začíná silnice klesat k moři, objevují se pěkná městečka lákající k zastávce, je tu krásně teplo. Před sedlem svatého Martina (1 503 m) zastavujeme v obecním kempu. Lidí tu moc není, je vidět, že spousta z nich zůstává kvůli epidemii koronaviru doma.
Jedna z mnoha horských chat
Za sedlem se začínají objevovat palmy a středomořské keře. Užíváme si městečko Sospel a za ním poprvé vidíme moře. Přijíždíme k němu v Mentonu, perle Riviéry, jak tu říkají. Ale právě teď... čisté a teplé moře, 36 stupňů, pěkné uličky ve starém městě, ale minimum lidí. Nikdy jsme nemilovali davy turistů, ale bez nich to taky není ono.
Monaco a Nice jsou ucpané auty, tak jen projíždíme a směřujeme přímo na sever zpátky do hor.
Když medvěd nemá hlad
Brzy z hlavní silnice odbočujeme do krásného kaňonu a přijíždíme k pohádkovému Roubionu, vesničce, jež visí na skále nad hlubokým údolím. Divíme se: proč tu lidé žili a proč o toto místo stálo tolik dobyvatelů?
Za zatáčkou vyzdobenou uměleckými díly odbočujeme doleva k chatám. Kemp je uzavřen kvůli covidu, tak musíme spát nadivoko. Večer nad námi dlouho stojí dron, tudíž očekáváme návštěvu policistů nebo ochranářů. Ti se nedostaví, zato za svítání kolem našeho stanu prochází medvěd. Hlad nemá, a tak přes menší sedlo a několika tunely vytesanými ve skalách můžeme pokračovat na Col de la Cayolle (2 326 m) – nejkrásnější sedlo na této cestě.
Přehrada Serre Poncon je dlouhá 29 kilometrů.
Přes Barcelonnette se blížíme k umělému jezeru Lac de Serre-Ponçon. Příjezd od jihu je opravdu impozantní, divočina, čarokrásná vodní hladina, volné táboření. Moc nás mrzí, že je brzy po poledni, být tu autem, zůstaneme na noc. Ale na motocyklu to máme jinak, jedeme dál.
U Guillestre se napojujeme na původní trasu a přes Briançon se vracíme do kempu pod Galibierem. Osmý den na cestě, poslední ve Francii, objíždíme okruh přes Col de la Croix de Fer (2 068 m), ve Val Cenis se loučíme se skvělou „Route“ a přes průsmyk Mont Cenis přejíždíme do Itálie. Možná také tudy před 2 200 lety pochodoval Hannibal se svými slony...
Do Česka se odtud dá dojet za dva tři dny. Volíme cestu přes severní Itálii, pobudeme chvíli u Lago di Garda, překonáme pár sedel v Dolomitech a po deseti dnech cesty přijíždíme domů.
BMW 1150 GSBavošek (rok výroby 2003) je člen rodiny, prostě kamarád. Nikdy bychom ho nevyměnili za jiný, novější a méně ojetý motocykl. I kdyby se pokazil tak, že by nešel spravit, neprodáme ho. Na kilometry jsme s ním pětkrát objeli svět, tedy rovník. Byli jsme společně v severní a západní Africe, na východě až u hranic Mongolska a Číny. Route des Grandes Alpes loni zvládl na výbornou, po návratu měl na tachometru 243 030 km. Když jsme se v roce 2007 vrátili z první cesty do těchto končin, měl najeto jen 24 500 km. |
