Vzal jsem přítelkyni na výlet. Do deštného pralesa rovnou mezi anakondy

Pokud chce cestovatel poznat panenskou džungli, Amazonie je tou nejlepší volbou. Vydali jsme se s přítelkyní do města Iquitos, které leží tak hluboko v Amazonii, že tam nevede žádná silnice. Právě toto místo je branou pro poznávání pralesa málo dotčeného lidskou činností, který doslova hlučí životem.

Peruánské město Iquitos leží blízko hranic s Brazílií a Kolumbií. Do tohoto města se lze dostat jenom dvěma způsoby: buď letecky, nebo mnohadenní plavbou lodí proti proudu řeky. V Iquitosu jsme si hned po příletu koupili výlet do džungle s průvodcem na čtyři dny a druhý den ráno vyrazili za dobrodružstvím.

Nejdříve jsme jeli dlouho autem a následně ještě pluli několik hodin lodí po Amazonce daleko od civilizace. Na místě byly připraveny jednoduché chatky, okolo kterých jsme dělali výlety. Dostali jsme holinky a instrukce, že za žádných okolností nemáme na nic v lese sahat.

Nejčastější aktivitou byly cesty do džungle, při kterých nám průvodce prosekával cestu mačetou, přednášel různé zajímavosti a ukazoval zvířata. V paměti mi uvízl moment, kdy jsme měli přejít po kluzké kládě přes nějaký velký močál a průvodce nám jen tak mimochodem sdělil, že v podobných místech rády přebývají anakondy a električtí úhoři. Při přecházení klády jsem si jen v duchu představoval, jak se asi mohu bránit, když mě napadne takový elektrický úhoř.

Jiný den jsme jsme lovili piraně. Bylo celkem úsměvné, že jsme se všude po vodě pohybovali v tradiční loďce vysekané z jednoho kusu dřeva, což mimo jiné znamenalo, že byla děravá a hodně do ní teklo. K výbavě loďky tak patřil i plecháček na vylévání vody.

Dojeli jsme na jedno z míst, kde se hojně vyskytovaly agresivní piraně, nabodli kuřecí maso na háčky a začali rybařit. Brzy každý chytil nějakou potvoru s velkými zuby. Průvodce chtěl, aby úlovky zůstaly čerstvé a daly se večer osmažit, a tak je házel do vody, která mezitím natekla do lodi. Piraně se tak vesele mrskaly u našich nohou.

Když se zešeřilo, jeli jsme zkusit pozorovat kajmany a anakondy. „Pokud uvidíte ve tmě zelené oči, to na vás kouká anakonda,“ vysvětluje nám průvodce. V loďce tou dobou už bylo vody po kotníky a chycené piraně nebylo ani vidět.

Na lovu piraní

Na místě pozorování jsme najeli na nějaký kmen a průvodce s lodí nemohl hnout. Vstal jsem, že mu pomohu. Předtím jsem viděl, jak s tím bojuje, tak jsem pořádně zabral. Loďka se uvolnila nečekaně snadno, začala odplouvat a já padal do vody, kde se má vyskytovat mnoho kajmanů a anakond.

Ještě jsem v pádu stihl skočit a chytnout se odplouvající loďky, přičemž jsem za ní visel ve vodě. Bleskem jsem se vyškrábal nahoru a převalil přes bok do lodi, ale v mžiku jsem si uvědomil, že ležím ve vodě, kde plave plno piraní. Vstal jsem a potěšilo mně, že jsem zůstal celý. Moje potřebná míra dobrodružství tím byla pro daný den vyčerpána.

Kajman, kterého zrovna vytáhli v noci z řeky

Na další den se náš průvodce domluvil s nějakým mladým hochem, který je specialista na chytání kajmanů. V noci jsme se tedy vydali na „lov“. Celé to probíhalo neuvěřitelně. Byla tichá noc, mladý hoch ležel na špičce lodi a navigoval potichu našeho průvodce. Najednou šlehl holýma rukama do vody a vytáhl z ní menšího zmítajícího se kajmana. Jednou rukou mu držel čelisti a druhou ocas. Poté proběhlo povinné focení a kajmana jsme pustili.

Další oblíbenou aktivitou, kterou jsme také vyzkoušeli, je pozorování říčních růžových delfínů. Během toho jsem se koupal v Amazonce a přemýšlel nad tím, co je pravdy na povídačkách o té malé podlouhlé rybičce candiru, která se v Amazonce vyskytuje a která prý vysleduje stopy moči a vleze mužům do penisu, kde se zachytí drápky. Domorodci o ní rádi mluví.

Místo s velkým výskytem kajmanů a anakond

Šli jsme také na návštěvu místní domorodé vesnice. V těchto místech bydlí lidé bez elektřiny či tekoucí vody pod doškovými střechami a žijí především z toho, co jim poskytne džungle. Na druhou stranu jsou natolik v kontaktu s civilizací, že třeba nosí džíny.

První turistickou atrakcí pro nás tady byl přítulný lenochod, kterého si chovali jako mazlíčka. Další populární aktivitou tu je rituál s ayahuascou u tamějšího šamana. Ten tady vyhledávají zejména mladší dobrodruzi, my jsme si to nechali ujít.

Vesnice v Amazonii

Za zmínku stojí, že náš přístřešek byl v teritoriu smrtelně jedovatých pavouků velkých jako dlaň. Nejjedovatějším pavoukem na světě je palovčík brazilský, nás chodil pravidelně navštěvovat jeho brácha. Jsou to pavouci, kteří si nestaví pavučiny, ale loví hmyz za běhu, někdy skokem. A protože bývá k večeru hodně hmyzu okolo lidských příbytků, lidé tyto pavouky často k večeru potkávají u sebe doma.

Někdy dokonce bývají zavěšeni za horní futro dveří, takže to vypadá, jako by na vás zákeřně číhali, až budete pod nimi procházet. Každý večer jsem tedy pavouky musel vyhánět tyčí z našeho skromného útočiště, přičemž přítelkyně asistovala z bezpečné výšky stolu. Je obdivuhodné, že i po tomto romantickém výletu, který jsem nám naplánoval, je stále se mnou.

Komáři a malárie

Během výletu do Amazonie hrozí největší nebezpečí od komárů, kteří přenáší mnoho nepříjemných chorob. Největším tématem je samozřejmě malárie. Chráníme se dvěma způsoby:

• Prevence proti komářímu štípnutí. Dlouhé nohavice, dlouhé rukávy a co nejefektivnější repelent. Takový, který funguje dobře u Lipna, nemusí fungovat v džungli, kde je komárů mnohonásobně více. Někdy to jsou doslova kobercové nálety. Mně se nejvíce osvědčily dvousložkové repelenty icaridin + deet. Takové si musíte přivézt z Čech, na místě je nekoupíte. Dále doporučuji repelentí impregnaci na oblečení. Moskytiéra na spaní na místě bývá.
• Antimalarika. Jsou to dryáky, které mají vskutku impozantní výčet vedlejších příznaků. Vetšinou se berou dvěma způsoby. Buď preventivně X dní před pobytem, během pobytu a ještě X ní po pobytu. Anebo se berou koňské dávky při podezření na malárii. Antimalarika jsou drahá, ale protože je hodně lidí, kteří zvolili druhý způsob dávkování, lze je sehnat na bazarech s výraznou slevou. A pamatujte, že malárie může mít dlouhou inkubační dobu, pokud dostanete horečku měsíc po návratu do Čech, je dobré si na ni vzpomenout.