Lodí z ekvádorských hranic jsem se za 49 hodin romantické plavby dostal do Iquitos, čtyřsettisícového hlavního města amazonského departmentu Loreto, který je o něco větší než Německo. To jen tak pro představu o vzdálenostech.
Největší město na světě, kam nevede silnice
Iquitos založili Jezuité už v 17. století, ale na bouřlivý rozvoj čekali ničitelé českých knížek marně. Ten se totiž dostavil až na přelomu 19. a 20. století s kaučukovou horečkou, jejíž centrum se na čas ocitlo právě zde. Výroba a export kaučuku byla po tento celkem krátký čas extrémně výnosná a přinesla do Iquitos předtím nebývalé bohatství, jehož trochu sešlé zbytky jsou v centru města patrné dodnes.
Krajina v okolí Iquitos
Běžná nabídka mototaxíků v ulicích Iquitos
Malované kachlíkové budovy trochu vybledly a v kdysi nejluxusnějším hotelu sídlí peruánská armáda, ale i tak má centrum města a přilehlé nábřeží svoje kouzlo. Ulice navíc nepřetržitě brázdí tisíce jednoduchých mototaxíků a sehnat volný v jakoukoliv denní či večerní dobu trvá v průměru asi tak deset sekund. Aut je zde jako šafránu, protože jediná místní silnice končí ve 100 kilometrů vzdálené Nautě. Dál už se musí vzduchem nebo po vodě.
Pújdem’ spolu do Beléna
Jak už jsem naznačil, zajímavé bylo v Amazonii asi úplně všechno. Kdybych ale měl vybrat jednu Lady Carneval mezi všemi amazonskými hity, hlasoval bych pro trh v iquitoské čtvrti Belén.
Mercado Belén je vyhlášený několika věcmi - například prodejem skoro všeho, co místní nekonečně rozmanitá džungle nabízí, či vysokou kriminalitou ve spodní části trhu. Belén má totiž dvě úrovně. Horní Belén leží hned v sousedství centra a pokud máte chuť na kajmaní maso, želví vejce, tučné grilované červy nebo chcete opičí pracku pro štěstí, měli byste zamířit právě sem. K sehnání jsou tu i poněkud nudnější fialová kukuřice, místní tabák mapucho, desítky druhů ryb (od pár centimetrů po několik metrů) nebo bylinky na všechno od plešatosti po frigiditu.
Belén roste jako z vody.
O poznání méně turistická, avšak nikoli méně fascinující je spodní část Belénu. Leží v místech, kam každoročně vystoupá hladina Río Itaipú a tak jsou všechny domy na kůlech, dřevěných plovácích nebo mají omyvatelné přízemí.
V období dešťů se zde po ulicích jezdí na lodích a veškerý obchod se přesune do prvního patra. Návštěva bílého může s fotoaparátem se zde vyloženě nedoporučuje a tak jsem byl rád, že jsem hned první den na trhu potkal sympatického Lita, který ve spodním Belénu žije a nabídl se, že mě za malý poplatek vezme na prohlídku.
Vsadil jsem na instinkt a vlastní teorii, že s člověkem, který si tím přivydělává a kterého tam znají, to bude relativně bezpečné a neodmítl jsem. O pár dní později jsem tam s ním strávil několik hodin procházením se, rozprávěním a jízdou na lodi. Vše proběhlo v poklidu a já byl dost rád, že jsem to viděl.
Díky končícímu období sucha sice ulice postrádaly benátskou atmosféru, ale na druhou stranu jsem zase viděl ulici Calle Venezia plnou banánů a mohl obdivovat plovoucí domy uvízlé na obrovských hromadách odpadků. Díky té zpropadené trvanlivosti plastů a místnímu zvyku vyhodit vše do přírody, se tu totiž pet lahve a igelitky velice dobře uchytily a jejich populace roste každým dnem.
Kajmaní maso je běžnou součástí jídelníčku.
Tři cibule a jednoho hada, prosím.
Ještě by se slušelo poznamenat, že Belén je fascinující místo pro návštěvníka, který tam nemusí žít. Sociální a ekonomická situace má totiž k ideálu hodně daleko. Do města se stěhují lidé z osad z blízké i vzdálenější džungle doufající v lepší život bez malárie a dalších pralesních hrozeb.
Práce a obydlí se ovšem nedostává a spousta lidí končí na ulici, kde sice nemrznou, ale žijí hluboko pod hranicí chudoby. To je ta odvrácená strana amazonské exotiky, ve srovnání s níž se všechny středoevropské pseudoaféry a problémy zdají trochu směšné.
Pět dní u dědy
Další trochu netradiční zážitek byl můj výlet do džungle. V hostelu v Iquitos jsem potkal Španěla Jaimeho, který se právě vrátil z místa, které se nazývalo krásně jednoduše Casa del abuelo, neboli dědův dům. Po jeho vyprávění jsem se rozhodl, že se tam podívám.
O autorovi"Proč smrdět doma, když můžeme do luftu." Cestovatelský blog Matouše Ruckiho najdete zde. |
V Casa del abuelo žije pětadevadesátiletý kmet Fidel, který tráví svůj čas tím, že předává své celoživotní zkušenosti s amazonským nápojem ayahuasca každému, kdo se dostaví do jeho jednoduchého obydlí v pralese asi pět hodin cesty z Iquitos.
Ayahuasca je prastará amazonská lehce psychotropní medicína, která v kombinaci se speciální dietou působí jako očistná kůra pro tělo i ducha. Vše, co bylo třeba, bylo dostat se tam po vlastní ose a přinést jídlo pro sebe a něco navíc pro ostatní. Znělo mi to dost zajímavě a tak jsem v Belénu pořídil vše potřebné a vyrazil.
Jednoduché obydlí dědy Fidela
Ranní mlhy při cestě do Villa Esther
Cestou jsem nakonec musel přenocovat, ale druhý den brzy ráno jsem byl v malinké osadě jménem Villa Esther. Tam jsem se již lehce doptal, kde bydlí děda Fidel a za 20 minut chůzí pralesní stezkou jsem byl u cíle. Kromě dědy jsem tam potkal i Belgičanku Kim, která tam tráví již třetí rok, Argentince Mariana (8 měsíců) a Chilana Christophera (2 týdny). Všichni tam byli kvůli očistným kůrám a vůbec se nedivili, že jsem se tam najednou objevil, protože takhle to tam funguje.
Poctivá kůra je obvykle měsíční. Já jsem neměl tolik času ani jsem se necítil tak duševně a fyzicky zašpiněn, takže jsem se rozhodl strávit tam jen pět dní. Ostatně šlo mi hlavně o to, poznat ayahuascu a s ní spojené věci někde daleko od turistické mašinerie v Iquitos, která pití ayahuascy běžně nabízí. A to se mi splnilo vrchovatě.
Život u dědy byl poklid sám. Spalo se v přístřešcích pod moskytiérou, přes den se lehce pracovalo na domě a okolí, lovily se ryby v potoce nebo se jen tak rozjímalo. Měl jsem štěstí a zažil jsem i pověstný noční rituál spojený s pitím ayahuascy. Nebyl to žádný výlet do jiné dimenze, neb na to je potřeba držet dietu a absolvovat rituál alespoň třikrát.
Přesto měla ta noc, kdy jsme od půlnoci do rozbřesku seděli po vlivem toho nápoje z liány uprostřed džungle v dřevěném domě na kůlech, kouřili z fajfky amazonský tabák a slyšet bylo akorát tisíce druhů hmyzu, hodně co do sebe. Magická atmosféra byla přerušována akorát zvracením jednotlivých účastníků, což je ale běžná součást rituálu.
Zleva dobrý, zprava loď
Říční doprava po Amazonii, to je kapitola sama pro sebe. Na loď si každý cestující přinese vlastní houpací síť, kterou si pověsí na připravené hrazdy, a pak už nezbývá než si do ní lehnout a pozorovat pomalu ubíhající krajinu, snažit se zahlédnout růžové sladkovodní delfíny, konverzovat se spolucestujícími a čekat na jídlo, které je v ceně už tak dosti levné jízdenky.
Říčního cestování po Amazonce jsem si nakonec užil ještě víc, než jsem plánoval, protože kvůli zmatkům na hranicích s Ekvádorem i v imigrační kanceláři v Iquitos jsem musel pro vstupní peruánské razítko jet na trojmezí Kolumbie-Brazílie-Peru do osady Santa Rosa. Ztráta času, když chvilku počkáme a ujedeme 700 kilometrů po Amazonce. Nakonec z toho byly čtyři dny.
Santa Rosa s přilehlou kolumbijskou Leticií byla ale vcelku zajímavá a cestou jsem shlédl skvělý film Fitzcarraldo odehrávající se v Iquitos během kaučukové horečky, takže nakonec všechno dopadlo docela dobře. Takové věci se prostě občas stávají a k Amazonii patří.
Ranní mlhy při cestě do Villa Esther
Ostatně na mé poslední cestě lodí z Iquitos do Yurimaguas se nám například na 16 hodin rozbil motor. Následně jsme museli na dvě hodiny zastavit v jedné domorodé osadě, kde nám ustrojení domorodci s kopími a megafonem přečetli protestní nótu o tom, jak peruánská vláda neekologicky těží ropu na jejich území a porušuje tím vzájemné smlouvy.Teprve po vyslechnutí pustili naše plavidlo dále proti proudu. Na minuty ani hodiny se tu zkrátka nehraje. Pokud má ale člověk dostatek času, tak je to způsob dopravy, který pro mě osobně jen těžko hledá konkurenci.
Když naše loď dorazila jednoho brzkého rána po třech dnech plavby do přístavu Yurimaguas, musel jsem bohužel přestoupit na dopravu silniční. Čekala mě totiž cesta na pacifické pobřeží a pak do peruánských And.
