Po přechodu kouzelných hranic mezi Panamou a Kolumbií (článek si můžete přečíst zde) jsem se ocitl v Jižní Americe. Pár věcí se oproti té Střední změnilo. Tak například ve srovnání s Kostarikou a Panamou výrazně klesly ceny. To bylo příjemné.
Už méně příjemné bylo, že výrazně naopak narostly vzdálenosti. Osm hodin v autobuse není v Jižní Americe žádná dlouhá doba, ale při pohledu na mapu to celkem dává smysl. Tahle část Ameriky je 34krát větší než ta předchozí.
Rychle mě zaujal i fakt, že lidé jsou v Kolumbii snad ještě barevnější než ve Střední Americe. Během chvíle tu na ulici potkáte všechno od 90% kakaa až po bílou čokoládu s modrýma (nebo spíš hnědýma) očima. Ona vlastně vůbec celá Kolumbie hraje všemi barvami.
Jinak bylo vše při starém. Slunce na pobřeží smažilo pořád po karibsku a všichni stále mluvili španělsky. Pouze ještě o něco rychleji než předtím.
Vesnice Capurganá, kde jsem se ocitl, byla poklidná až na půdu a prakticky bez aut, protože jediné spojení s okolním světem je vzduchem nebo po moři. Prostě idylka. Já pro odjezd zvolil levnější dopravu turbo člunem do města Turbo a odtud pokračoval již silniční veřejnou dopravou do slavného Medellínu.
V Medellínu by chtěl žít každý
Cože? No vážně. Medellín dnes a Medellín před dvaceti lety je totiž jako nebe a dudy Pamely Anderson. Já tam tedy v těch divokých devadesátkách nebyl, ale povídá se leccos. Nicméně éra Pabla Emilia Escobara už je dávno pryč a Medellín se dnes těší skvělé pověsti. Před pár lety ho dokonce pár chytrých hlav vyhlásilo za nejpokrokovější město světa.
Sice nevím, co to přesně znamená, ale je fakt, že třeba veřejná doprava tvořená moderním metrem, autobusy a dvěma kabinkovými lanovkami byla skvělá a na každém rohu měli veřejnou wi-fi. Paisas, jak se obyvatelé Medellínu nazývají, jsou na své město náležitě pyšní a rozhodně mají proč. I tak mě ta jejich občasná hrdost, že jediné metro v Kolumbii je v Medellínu a ne v té brněnské Bogotě, celkem pobavila.
Metro je chloubou Medellínu.
Medellín a jeho barvy
Díky blízkosti rovníku a nadmořské výšce cca 1 500 m n.m. má Medellín velmi příjemné klima a ne náhodou se mu přezdívá město věčného jara. Rozumná vlhkost vzduchu, slunce a teploty mezi 20 a 25 °C byly po té středoamerické horkovzdušné troubě změnou více než vítanou.
Historických památek tohle druhé největší kolumbijské město moc nenabízí, ale kombinace modré oblohy, zelených hor a tisíců červených cihlových domů má rozhodně svoje kouzlo. Krom toho se říká, že v Medellínu jsou i nejhezčí holky v Kolumbii, potažmo v celé Jižní Americe. To sice nemůžu potvrdit ani vyvrátit, protože jsem celý kontinent neviděl, ale je fakt, že to v Medellínu bylo minimálně jako v Rybitví. Celkem fajn.
Národní park Cocuy. Tam jsem taky nebyl
Jedním z vrcholů mé návštěvy Kolumbie měl být národní park Cocuy se svými zasněženými andskými vrcholky. Nakonec to ovšem dopadlo trochu jinak.
Když jsem po dvanáctihodinové noční cestě autobusem ve vesnici El Cocuy vystoupil, místní mi sdělili, že do parku se nemůže. Oficiálně byl park otevřený, ale zdejší původní obyvatelé z kmene Muisca park blokovali. Prý se jim nelíbí, jak jejich hory trpí turismem a hlavně, jak se s nimi o změně současných pořádků odmítají státní úřady bavit.
Villa de Leyva pod dohledem
Barichara vypadá trochu jako filmové kulisy.
Nedalo se nic dělat. Muiskové tu žili už v době, kdy Kolumbus ještě tahal po Benátkách svého renesančního kačera, a tak jsem jejich názor respektoval. Místo zasněžených hor jsem si udělal výlet kolumbijským venkovem a strávil více času v krásných koloniálních vesnicích Villa de Leyva a Barichara. A to také nebylo špatné. Mimo jiné jsem tam ochutnal místní specialitu – hormigas culonas neboli mravence s velkými zadky. Ti se praží, solí a jedí. Chuť nic zvláštního, ale zadky jim křupou pěkně.
Bogotá, kráska a zvíře v jednom
Bogotá je obr. Na úpatí And ve výšce 2 600 m n.m. žije skoro deset milionů lidí a to už je slušný blázinec. Doprava je úděsná, zácpy věčné, ale na druhou stranu je centrum prošpikováno stovkami kilometrů hojně využívaných cyklostezek. Údajně jich tu mají nejvíce ze všech měst v Jižní Americe.
Katedrála na náměstí Simona Bolívara v Bogotě
Historické centrum La Candelaria se svými honosnými paláci, výstavní katedrálou, náměstími i malebnými uličkami ovšem stojí za to. Je zde poznat, že Bogotá byla už od svého založení v roce 1538 jednou z opor španělské moci na kontinentu a po vyhlášení nezávislosti už jí centrální role zůstala.
O autorovi"Proč smrdět doma, když můžeme do luftu." Cestovatelský blog Matouše Ruckiho najdete zde. |
Jako všechna velká města v této části světa, i Bogotá má svoje lepší a horší čtvrti. Jedna z těch horších trochu neprakticky sousedí s historickým centrem a právě na jejich rozhraní jsme s mým kolumbijským kamarádem Césarem zažili jednu místní klasiku.
Asi čtyři desetiletí kluci se nás tady totiž pokusili okrást. Nejdřív přišel jenom jeden předstíraje, že je ‚momentálně zaostalej‘. Strkal nám pod nos svoji šálu, ale za jeho tmavými brýlemi jsme viděli, že nám pohledem pečlivě kontroluje kapsy a hledá peněženky a mobily.
Pohled z Monserratu na Bogotu je impozantní
Třikrát jsme ho odehnali, ale nedal se a než jsme se nadáli, dotírali na nás i jeho tři kamarádi. Tak jsme raději zdrhli jeden blok zpět do centra a byl klid. Vlastně to byl spíš takový kulturní zážitek než nepříjemnost. Později mi ale César řekl, že kluci občas nabízí i šálu s vůní chloroformu. To je pak asi zážitek z trochu jiné kategorie.
Eje Cafetero, kofeinové srdce Kolumbie
Po Bogotě byl další cíl vcelku jasný. Jen pár hodin na západ od hlavního města leží Eje Cafetero neboli kávová osa. To je oblast, kde se pěstuje skoro čtvrtina proslavené kolumbijské kávy a to je hodně. Okolo tohoto nápoje se tu točí úplně všechno, káva je základem místního zemědělství i turistiky. Můžete tu navštívit kávové farmy, malebné vesničky mezi plantážemi nebo strávit den v kávovém zábavním parku. Další možností je udělat si osobák v množství vypité kávy za den, protože ta je tu obzvláště dobrá i levná.
Krajina v oblasti Eje Cafetero
Já jsem kromě návštěvy nádherných vesnic Pijao, Filandia, Buenavista a Salento absolvoval i jednu místní ‚tour del café‘. Původně jsem to neměl úplně v plánu, protože tyhle organizované turistické výlety špatně snáším, ale nakonec to dobře dopadlo. Nejspíš kvůli tomu, že to nebyla úplně klasická gringo exkurze.
Don Leo byl známý majitel hostelu, ve kterém jsem chvíli pracoval, a cizáky na svoji farmu začal vodit celkem nedávno. Ten starej plantážník nás tam provedl poctivě. Ukázal nám, kde svou kávu pěstuje, jak ji loupe, kde ji suší a kde a jak ji skladuje a k tomu připojil pár historek ze svého drsného mládí.
Kávovník byl pro Lea hlavní plodinou, ale nerostla mu tam rozhodně sama. Pro vlastní spotřebu si jeho rodina hýčkala i banány, ananasy, dva druhy avokád, bavlník, mandarinky, limetky a pro mě superexotické guanabanu a čerimoju. Příští rok prý zasejí i hopsinky.
Don Leo to všechno vyprávěl a ukazoval zajímavě, ale mně se stejně nejvíc líbilo, že to byla normální fungující farma a ne turistický skanzen, jak to tak někdy bývá. Na plantážích se normálně pracovalo a po exkurzi následoval Kulturprogram uvařený paní domácí a spolu s námi pojedli i don Leo s rodinou a stálými zaměstnanci. V rámci nejférovějšího možného fair tradu nám Leonard následně prodal i něco ze své čerstvě upražené produkce. Himbajs šůviks, pěkný a úrodný to tam měl, plantážník jeden.
Don Leo a jeho zlato
Po sklizení a oloupání je zrna potřeba řádně usušit.
Směj se jako Kolumbijec
Kolumbijci jsou neobyčejně sympatičtí a přátelští. Ani v ostatních zemích Latinské Ameriky, které jsem měl možnost poznat, se na smutek moc nehraje, ale Kolumbie mě i tak nadchla. Úsměv a veselá mysl je tady něco samozřejmého a divný je ten, kdo se neusmívá. Stačí elementární dávka slušnosti, netvrdit, že Hitler byl gentleman nebo Simon Bolívar vůl, a každý vám dá najevo, že vás rád vidí. To je něco, co člověku vždycky zvedne náladu.
Prý se v Kolumbii o Kolumbijcích říká, že spodní vrstvy chtějí být jako Mexičané, střední jako Američané a horní jako Evropané. Po sedmi týdnech se neodvažuji vynášet soudy, ale něco málo na tom možná bude. Každopádně já si myslím, že v Evropě by všechny vrstvy, včetně těch nejsprostších, naopak měly být trochu víc jako Kolumbijci. Tak zábavné a od první vteřiny přátelské lidi totiž člověk ve světě úplně snadno nepotká.
A jede se dál
Sedm týdnů v Kolumbii uteklo jako voda. Poznat tuhle obrovskou a neuvěřitelně rozmanitou zemi celou jsem samozřejmě nestihl, neboť na to by bylo potřeba týdnů tak sedmkrát sedm. Alespoň se můžu šestkrát vrátit.
Hnul jsem se tedy opět k jihu. Nádherná Kolumbie se neopouštěla lehce, ale Ekvádor také nevypadal úplně zle. A tak jsem se přemohl a jel.
