S kamarádem Viktorem jsme se rozhodli, že strávíme několik týdnů prozkoumáváním zákoutí Laosu. Tato země se může pochlubit specifickou historií, kulturou i zvyklostmi. Žije tam 68 národností, naprostá většina obyvatel dosud tradičním způsobem života.
Vyjma několika turistických center v Laosu na moc turistů nenarazíte, na mnohých místech jsou na turisty téměř nepřipraveni a „nepřizpůsobeni“. Cestování takovými oblastmi mám obzvláště rád, protože člověk může zažít větší míru autenticity okořeněnou o značné množství netradičních zážitků.
Laos jsme procestovali křížem krážem, vypíchl jsem proto několik zajímavějších částí naší cesty. Řada dalších situací je popsána ve fotogalerii.
Putování džunglí po domorodých vesnicích
Drandíme půl dne přecpaným autobusem do severního cípu Laosu - Phongsali. V autobuse létá drůbež a v uličce jsou vyskládané pytle s potravinami až do úrovně sedadel. Pokud se chce někdo dostat ven, musí lézt po čtyřech.
Viktor zkouší dospat spánkový deficit. Říká totiž Laosu „Země kohoutů“. Už nějakou chvíli cestujeme a zatím se ještě ani jednou nevyspal, protože prý každý den kokrhají od tří hodin ráno. K jeho smůle bude teoreticky první příležitost na nákup špuntů do uší (tzn. potkat lékárnu) až za více než týden v Luang Prabangu.
Putování pralesem v Phongsali
Na jedné zastávce ochutnávám pečenou bambusovou krysu. Ale příště raději vyzkouším něco jiného z bohatého výběru laoských delikates „co džungle dala“.
Po příjezdu do Phongsali kontaktujeme s pomocí knižního průvodce místní „cestovku“ a domlouváme několikadenní výlet džunglí do rezervace Phu Den Din s přespáváním v domorodých vesnicích. Za dobrodružstvím do pralesa vyrážíme ve čtveřici – moje maličkost, Viktor, průvodce a starší sympatická Kanaďanka, která miluje Himálaj.
Phongsali je jedna z nejchudších provincií Laosu, nachází se zde desítky etnik a jenom v této provincii se mluví více než čtyřiceti jazyky. Většina dětí se zde musí učit laosky ve škole. A náš průvodce se chlubí, že musí s každou vesnicí ovládat i další jazyk.
Místní prales není amazonská džungle, kde bychom si museli prosekávat cestu mačetou a potkávali různá zvířata. Byla to spíše příjemná túra po vysokých kopcích lesem, který se velmi liší od toho českého. Občas jsme narazili na maková políčka, mák je v těchto končinách velmi populární.
Domorodé vesničky jsou kapitolou samy pro sebe. Doškové chýše, podlaha z udusané hlíny, žádná elektřina nebo vodovod, prostě středověk. O oheň a jídlo se starají ženy, takže potkáváme drobná děvčata stejně jako stařeny, jak se do kopce tahají s dřívím nebo vodou z daleké řeky.
Tradiční oděv ve vesnici v Phongsali
Obyvatelé se někdy chovají, jako bychom pro ně byli neobvyklou zajímavostí. Obzvláště já jako kluk s dlouhými vlasy jsem pro ně byl vyloženě exotickou atrakcí. Se soukromím tu moc nepočítejte, protože všude vás doprovází hlouček zvědavých, ušmudlaných dětí. To je trochu problém, když je například potřeba si odskočit na záchod. Kadibudky tu neznají, o vše se postarají domácí zvířata. Ta se v tom někdy začnou netrpělivě vrtat, ještě během „procesu tvorby“.
Ženy rády oblékají tradiční indigové kostýmy pokryté šperky a mincemi, ale nechtějí se nechat fotit, protože věří, že jim to může vzít duši. Domorodí obyvatelé v této oblasti často věří v animismus. Brzy pochopíme, že výborná cesta ke sblížení a získání důvěry je skrze hru se stydlivými dětmi. Kanaďanka s nimi začne hrát na honěnou. Viktor začne žonglovat, přičemž se k němu přidávám. Později už Viktor s dětmi hraje fotbal a atmosféra je o poznání lepší.
Celkově je to výjimečná zkušenost. Jíme to samé, co jedí oni, spíme tak jako oni v chýši na rohoži na hlíně. Na noc v chýši udržují oheň, protože kouř odpuzuje komáry. Ráno jsem vyuzený jako lovecký salám.
Dělba práce ve vesnici v Phongsali
V poslední vesnici Kanaďanka dostává geniální nápad a vytahuje několik balení balonků, které začínáme všichni nafukovat. Mezi dětmi nastává hotová apokalypsa, vesnice je vzhůru nohama.
Řeka Nam Ou
Výprava džunglí končí u řeky Nam Ou, kde na nás čeká barevná loďka, na které doplujeme do nedalekého městečka Hat Sa. Posledních několik dní jsme se koupali v potu pochodováním v pralese, na následující tři dny jsme si naordinovali lázeňskou plavbu přes půl Laosu do Luang Prabangu se zastávkami v Muang Khua a Nong Khiaw (mezi Hat Sa a Muang Khua se už v těchto dnech (2021) plavit nelze, postavili tam přehradu).
V Hat Sa jsme dle knižního průvodce nalezli jediný „hotel“. Ta budova neměla zvenku žádný nápis, ale jakmile jsme se tam objevili a řekli „hotel“, žena přikývla a ukázala nám pokoj. Ten byl zařízený vskutku spartánsky – čtyři stěny a dvě staré matrace na zemi. Ve vedlejší místnosti byla koupelna a záchod, což ve skutečnosti znamenalo dva kýble. Asi nemělo smysl se ptát na snídani.
Přestože náš hotel neměl čistých pět hvězdiček, v porovnání s předchozími dny to byl obrovský civilizační skok. Když jsem se naší hostitelky zeptal, zda bych se mohl omýt, jeden z kýblů zvedla a odběhla až k řece. Vědět to předem, doběhl bych si tam sám, na druhou stranu by to bylo v rozporu s místními kulturními zvyklostmi.
Jakmile nastal večer, v Hat Sa „chcípl pes“. Nebylo tam nic jiného než tma a ticho. S Viktorem se procházíme a zahlédneme v jednom příbytku světlo. Jakmile se přiblížíme, už nám ukazují, ať se připojíme k jejich večernímu popíjení laoské kořalky. Přestože jsme neměli společné ani jedno slovo, druhý den jsem z fotek poznal, že večer se zřejmě vydařil.
Tato loďka na řece Nam Ou na nás čekala po sestupu džunglí.
Plavba po řece Nam Ou je malebná, a čím jsme se více přibližovali k Luang Prabangu, tím více se kolem nás objevovalo vysokých skalních útvarů. Později už kolem řeky doslova hrozily vysoké ostré vápencové skalní masivy. Byly to scény jako z nějakého výpravného fantasy filmu.
V malém městečku Nong Khiaw byla konečně možnost si nechat vyprat značně špinavé a páchnoucí oblečení z putování džunglí. Nechal jsem si jen plavky a jedno pachově nejschůdnější triko. Druhý den ráno se procházím po hlavní ulici a nevěřícně koukám, že tam asi prodávají nějaké slušné outdoorové oblečení. Přiblížím se a zjistím, že se tam přímo na hlavní ulici suší moje kompletní garderoba (až na ty plavky a triko, co mám na sobě) a očichávají to tam zvědavě psi.
V Laosu je vše zpomalené, například u jídla je potřeba počítat s cca dvojnásobným čekáním než je běžné v Čechách. U oběda v Nong Khiaw se ale překonali. Viktor si objednal nějaký salát, přičemž asi po deseti minutách číšnice odběhla pro ingredience na půl hodiny někam na trh, v restauraci mezitím nikdo neobsluhoval. Sám jsem obědval jinde a čekal standardní dobu - asi hodinu. Po dojedení a zákusku (Beerlao) jsem se podíval za Viktorem, který už byl tou dobou z čekání v prázdné restauraci značně rozladěný.
Sloní řidičák
V Luang Prabangu jsme se rozhodli vyzkoušet kurz řízení slonů zakončený diplomem. Brzy ráno dorážíme na místo, absolvujeme krátký úvod, kde nám mimo jiné sdělí, že sloni se u nich vyskytují z důvodu odlesňování nebo nemoci a že je o ně královsky postaráno. Také jsme si museli zapamatovat příkazy, kterými se sloni řídí.
Každému účastníkovi přidělili jednoho slona, o kterého se celý den staral – krmil ho, myl a jezdil s ním na procházky. Během krmení jsme se dozvěděli, kolik čeho takový slon za den musí sníst a že podle toho jim máme dávat jídlo. S Viktorem jsme zrovna vyfasovali slony, kteří se ještě trochu plašili a rádi odmlouvali.
Seznamování se slonem, který mi byl přidělen pro tento den, v Luang Prabang
Jak se řídí slon
|
Na slonech jsme seděli přímo za ušima a zkoušeli, co jsme se zrovna naučili. Někdy nám příkazy fungovaly více, někdy méně. Když třeba sloni našli dobrý kmen na drbání, pět minut se drbali a jakékoli příkazy v klidu ignorovali. Když se slon něčeho poleká, nic ho nezastaví. Stromy, keře, srázy, vším s vámi proběhne.
Chvílemi to byl docela adrenalin, protože udržet se na slonovi není úplně snadné. Není čeho se přidržovat, slon chytání za uši nemá rád. Ale když bylo zle a zdivočelý slon se řítil s Viktorem vesnicí, protože kolem projela motorka, příkaz „přestaň“ zafungoval.
Jednoznačně nejlepší částí ale bylo koupání. Sloni si koupání náramně užívají. Mají příkaz na stříkání vodou na sebe chobotem, což znamená, že většinu sloní sprchy schytá řidič. Sloni se následně ještě celí potápějí pod vodu, div že neshodí řidiče do řeky. Celé to představení působí jako z nějaké sloní grotesky.
Laos je turisty opomíjený, o to autentičtější.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
