1. Policistka Patricie Kopová
Všemi možnými způsoby bojovala za spravedlnost už jako malá holka. „Třeba za spravedlivé rozdělení čokolády s tátou,“ směje se Patricie. „Také jsem si ráda malovala, ze všeho nejvíc asi policejní stanice s policisty.“ Když si pak měla zvolit, na jakou střední školu půjde, měla hned jasno. Přála si dostat se na policejní školu.
Dostala jsem lahev pod prsa
„Nakonec jsem šla na soukromou veřejnoprávní školu v Ústí nad Labem, kde jsem studovala bezpečnostní služby. Tam jsem si potvrdila, že jsem na správném místě. Škola mě moc bavila, což se odráželo i na mých výsledcích,“ vzpomíná Patricie.
„Na zdravotní testy a psychotesty s pohovorem u psycholožky jsem se připravit nemohla, ale na fyzické testy ano. Pro mě, jako pro ženu, bylo nejhorší splnit počet osmnácti kliků, tedy stejný počet, jako mají muži. Síla, kterou jsem musela vynaložit, je v absolutním nepoměru se silou mužů. Pod hrudník jsem dostala půllitrovou lahev, která musela křupnout. Tedy kliky musely být hodně nízko. Rychle, jeden za druhým,“ líčí Patricie.
V rámci roční přípravy na ZOPce, tedy základní odborné přípravě, musela denně cvičit a běhat několik kilometrů. „Tehdy jsem za jeden rok splnila fyzické testy celkem desetkrát. Byly sice cvičné, ale měla jsem strach, že pokud je naostro nesplním, budu se muset rozloučit se sborem,“ vypráví.
V rámci přípravy chodila také střílet a vedle toho absolvovala ještě šestiměsíční vzdělávací kurz v Praze-Hrdlořezích. Zkoušky zvládla na výbornou a oblékla si vysněnou policejní uniformu.
Lidé si nás volají jako taxi
Čekala ji první mrtvola, první použití pout a donucovacích prostředků, první výjezd k vraždě. „Upřímně, jako nejnáročnější akce vnímám ty, kde se jedná o hádky v rodině, kterým přihlížejí děti. Mnohdy žijí ve špatných podmínkách a já jim prakticky nemůžu pomoct,“ říká Patricie. Naopak je pro ni velkou motivací, když jí někdo poděkuje za odvedenou práci. Častěji totiž mladá policistka slyší klasické poznámky typu: Na co máte heslo pomáhat a chránit, když mě nechcete odvézt? „Lidé si nás zkrátka velmi často pletou s taxislužbou,“ dodává.
Nevím, zda se domů vrátím živá
A kam by to jednou chtěla dotáhnout? „Chtěla bych být policejní prezidentkou,“ směje se Patricie. „A pokud by mi to náhodou nevyšlo, tak by se mi líbilo místo ve vodách týkajících se trestných činů mládeže a trestných činů páchaných na mládeži.“
Patricie je teď zařazena na oddělení, kde slouží čtyřiadvacetihodinové směny, což v praxi znamená, že jde zhruba osmkrát v měsíci do práce. „To mi vyhovuje, i když bývám po směně dost unavená. Je to jedna z věcí, která mě pořád drží na obvodním oddělení, což je vlastně u policie taková nejnižší instance. A vůbec mi nevadí, že nástup do služby znamená padesátiprocentní pravděpodobnost, že se domů vrátíte živí a zdraví. Mám totiž pro strach uděláno.“
