Martina působí dojmem zdravě sebevědomé ženy, která si umí jít za svým. Ale našlapuje přitom zlehka, ohleduplně a navzdory nemoci, která není vidět, ale o to víc bolí.
Začínala jako vizážistka, když ji to přestalo bavit, nabídl jí kamarád práci v reklamní agentuře. V oboru reklamy a marketingu se našla, vystudovala London School, dělala obchodní ředitelku v několika firmách, tři roky dokonce řídila hotel.
„Střídala jsem práci v reklamě, médiích a v provozu. Bavilo mě to, ale přestože jsem byla na manažerských pozicích, vždycky jsem nad sebou měla majitele nebo vyššího šéfa, který mi bránil dělat kroky, o nichž jsem byla přesvědčená, že jsou ku prospěchu věci. Zatoužila jsem dělat jen sama na sebe,“ popisuje Martina motivaci ke zřízení vlastní marketingové a PR agentury.
Život s prevítem
V podnikání ji nezabránila ani velmi nepříjemná autoimunitní nemoc. „Mám vzácné chronické zánětlivé onemocnění, které napadá kůži a sliznici. Je to velmi bolestivé. Prošla jsem si fázemi, kdy jsem byla smutná, pak se mnou lomcoval vztek, ale nakonec jsem to přijala a rozhodla se, že se nedám. Měla jsem dvě možnosti: nechat to být, nebo zabojovat o lepší kvalitu života. Rozhodla jsem se pro tu druhou.“
Na otázku, co to obnáší, odpovídá jasně: „Za poslední dva roky mám za sebou čtyřicet devět zákroků, kdy mi na postižených místech transplantují kůži. Nemoc vám zničí některé orgány. A taky jdu po příčině. Padesát procent autoimunitních nemocí je genetika, zbytek je hlavně stres. To se musíte zastavit, přijít na to, co se kdy stalo, co vám nedělá dobře,“ vysvětluje.
„Zásadní je naslouchat tělu. Ve chvíli, kdy se projevy nemoci zhoršují, začnete pátrat po tom, co je jinak. Můžou to být vztahy s lidmi, životní okolnosti… Nemoc funguje jako semafor. Když mi nějaká situace není příjemná, nejsem ve správné společnosti, tělo hned reaguje zhoršením. Narodila jsem se extrémně empatická, není to výhoda, spíš minus, protože vnímám i to, co ostatní nevidí, cítím, co se může stát, a mám pak tendenci se trápit. A každé trápení bere energii,“ svěřuje se Martina.
Bůh si mě označil
Nemoc psychosomatického původu ji přinutila zastavit se a změnit samu sebe. „Je to těžké a velmi bolestivé. Musíte odpustit sama sobě, musíte věci začít vnímat jinak, musíte na sobě extrémně pracovat. Ale je to jediná záchrana. Nesmíte se vzdát, musíte bojovat, nikoli ve smyslu být agresivní, ale jít proti negativním myšlenkám. Nemá cenu se litovat, proč zrovna já. Ale stojí za to snažit se na to přijít. Zjistila jsem, že jsem na sebe úplně zapomněla, jako kdybych nebyla. Šla jsem sama přes sebe, jen abych vyhověla ostatním. Autoimunitní nemoc je, jako když pácháte sebevraždu sama na sobě. Imunita, místo aby vám pomáhala, jde proti vám. Nejsem pokřtěná, ale přesto si říkám, že si mě třeba bůh chtěl označit,“ směje se Martina a dodává: „Nemoc vás přiměje mít víru, a nemusí to být přímo v boha, přinutí vás udělat čistku ve vztazích a hledat cestu k sobě. Už vím, jak má můj život vypadat, a totéž bych přála všem ženám.“
