Obě rodiny žijí ve vlastním domě. Jarmila s Janem a s dcerou Adélou (16) jsou z Dlouhého mostu u Liberce, Martina s Jirkou a Martininými dětmi (16 a 9) z předchozího vztahu bydlí ve Volfarticích v okrese Česká Lípa.
Poštovní doručovatelka Jarmila rodinu přihlásila do Výměny kvůli dceři, která si její práce málo váží, a Jan souhlasil, protože „to nechtěl manželce kazit.“
„Manželka je beran, všechno vyřeší, zařídí. Já se do toho, co je mezi ní a dcerou, nezapojuju,“ vysvětlil svou roli Jan, který pracuje jako řidič a často nebývá doma.
Martina: My bychom se ukafovali nudou
S Martinou se k němu a dceři Adéle na deset dnů nastěhovalo naprosté bezvládí. Jan bez velení jen seděl, pil kafe, kouřil a nevěděl, co má dělat. To samé Martina. „On přece musí vědět, co je tady kolem baráku třeba. Já mu to nebudu říkat,“ vysvětlila jeho nová manželka. Ale i ona se bez rozkazů cítila bezradně.
Oba tedy seděli a čekali na pokyny, které nepřicházely. „Je to znát, že je zvyklý, že mu druhý velí a čeká na příkazy,“ konstatovala Martina a dodala, že jí manželova drezúra chybí. „Jsem jak bez rukou, chybí mi to. Když tu budou drobky na stole a já je neuklidím, tak tobě to bude jedno,“ řekla Janovi a ten přitakal.
„My bychom spolu asi žít nemohli,“ pokračovala Martina. „My bychom se ukouřili a ukafovali, protože bychom nevěděli, co máme dělat.“
Domácnost v Dlouhém mostě těch deset dnů moc nefungovala. Martina uvařila všeho všudy třikrát, z toho jednou hovězí maso, které dospívající Adéla odmítla. Když se jí Martina pokusila zapojit do domácích prací, nečekaně narazila na mlčení a vzdor. „Mamka se tu zřejmě bojí dcery, místo, aby měla dcera respekt z mámy. To by si moje děti nedovolily,“ řekla, zvyklá na to, že její děti i ona poslouchají manžela na slovo, jinak je zle.
Mírně podotkla, že by se na domácích pracích měli podílet všichni. Její náhradní manžel však jen zopakoval to svoje: „Do toho nezasahuju, abych měl klid.“
„Za čtyři dny nám neuvařila a posílá nás mýt nádobí. Ať nezasahuje do výchovy mojí mámy, když mně se její výchova taky nezdá,“ protestovala proti náhradní mamince Adéla.
Jan jeden den z Výměny musel do práce. Doma zůstala Adéla s kamarádkou a měly hlad. S Martinou nemluvily a ta se nudila. „V Adélce se nevyznám, nechám tomu volný průběh. Pustím si nějaký film.“
„Chybí mi ta pohoda, kterou máme se ženou, sranda i to její řvaní. Moje žena je živel, úplně něco jiného,“ posteskl si Jan další den a uvařil oběd sám. „Domácnost těch deset dnů moc nefungovala, měli jsme jen zelňačku, guláš a svíčkovou. Uvědomil jsem si, že musím víc času věnovat dceři,“ uvažoval, zatímco Martina se poslední den těšila, že už bude jen vegetit a balit kufry.
„Budu mamce pomáhat, musím si jí začít víc vážit, mám zlatou mamku,“ připustila po deseti dnech šestnáctiletá Adéla.
Jirka: jsem prostě samec a velím
Zato Jarmila se s Jiřím ve Volfarticích rozhodně nenudila. „Přítelkyně nás přihlásila a já jsem to domluvil, protože mi nikdo nevěřil, že výměnu zvládnu,“ vysvětlil na začátku Jiří. Své ženy Martiny si cení, protože je tichá, pracovitá a umí vařit.
„Co řekne Jirka, je svaté, tak to musí být, přes to vlak nejede, konec. Je to jeho povaha: já, já, já,“ vysvětlila Martina před svým odjezdem a Jirka její slova potvrdil: „Je to tak, jsem prostě samec, ve smečce je taky jenom jeden, který velí. A tady velím já.“
Jirka dal hned po příjezdu Jarmile za úkol vyplít zahrádku. Ač se sám pustil do řezání dřeva, zvládl ji ještě kontrolovat a komandovat. „Musí být nějaký řád, kdyby ne, ostatní by tu nic neudělali a já bych se z toho zbláznil,“ vysvětlil a po chvíli si už na Jarmilu stěžoval. „Naše máma u toho nepovídá a jenom poslouchá,“ a doplnil teorii o tom, že chlap je lovec, co zaopatřuje rodinu, a ženská je doma a musí ho poslouchat. „Takhle to tady funguje.“
Jirkovo velení je všudypřítomné i u vody, kam se jeli všichni vykoupat. Spolu s šestnáctiletou Aničkou šikanovali devítiletého Lukáše a opakovaně ho házeli do vody, „aby se naučil plavat.“
Jarmile je ho líto. „Tatínek stresuje celou rodinu, na dítě nakládá zodpovědnost jako na dospělého. U všeho dohlíží a kibicuje. A Anička? Nesnese kritiku, to je její problém,“ všimla si. Nechápala ani to, že Jirkova Martina musí celou svou dělnickou výplatu příteli odevzdat.
„Já tu hospodařím. Když si něco chce koupit, tak si to koupí. Přijde a řekne. A já to musím schválit. Někdy řeknu ne, protože že to má třeba velký výstřih. Mně to vadí, když někdo kouká na moji ženskou,“ vykládal Jiří a Jarmila se podivila, že Martině nevadí, že si nemůže koupit, co sama chce.
„Ze začátku jí to třeba vadilo, ale přizpůsobila se. Udělali jsme takový řád, co se líbí mně a hotovo,“ přiznal otevřeně Jiří a Jarmila měla jasno: „Ty jsi typ člověka, který by měl žít sám. Co když teď přijede a bude to chtít změnit? Co jí řekneš?“ Zeptala se. Odpověď se sama nabízela: jestli se jí to nelíbí, ať si najde někoho jiného. „Řeknu jí: Seber se a běž...,“ prohlásil Jirka.
Jarmila si nejvíc rozuměla s Lukášem. Ve druhé polovině pobytu si přála s ním vyrazit sama do města a užili si to, včetně kina. Jen to malé lízátko mu kupovat neměla. „Víš, že sladké nesmí, protože je hyperaktivní! Řekla to doktorka. Jsi úplně tupá, nebo co?“ Rozčiloval se Jiří, když se o tom dozvěděl.
„A co měl k snídani? Bábovku. A k svačině? Bábovku. A ta sladká najednou není? Týráš toho kluka psychicky,“ bránila Jarmila Lukáše i jedno malé lízátko.
Hádka se rozpoutala také kvůli domácím úkolům. S Lukášem se pohádala i Anička a Jirka nakonec přišel se zákazem: „Ode dneška přijde Lukáš ze školy, maximálně si řeknete čau a já ho budu mít na starosti. Leze ti do pr**le, takhle si tě omotal,“ zuřil.
Po změně velení, která přichází vždy po pěti dnech pobytu v náhradní rodině, si Jarmila přála, aby se Jirka za každý vyslovený rozkaz poklonil. „Jako člověk je nula. Měl by zůstat sám a neotravovat další ženské,“ prohlásila na jeho adresu a Jirka kontroval: „Vykopat jámu, zakopat ji, nechat koukat jen hlavu a byl by klid.“
„Výměna mi dala, že nebudu tak tvrdý, trošku se budu muset zmírnit. Tak o tři procenta, zase ne moc, aby nebyli leniví, Lukáš třeba nebude na učení, tak musí být manuálně zručný, protože se bude živit rukama,“ představil svou vizi televizním divákům.
I Jarrmila si uvědomila, co má doma za poklad. „Výchova tu funguje, táta rozkáže a děti jdou, ale za tuhle cenu bych nechtěla, aby moje děti fungovaly,“ uvažovala a dodala, že její výchova je benevolentnější. „Mám doma milující rodinu a hodně lásky, to pro mě znamená víc, než naštípané dřevo. Já jsem si z téhle rodiny neodnesla vůbec nic,“ řekla.
Jarmila: Máš občanku?
„U nás je málo hotové práce, budeme to muset dohnat,“ přivítal Jiří svou partnerku po deseti dnech odloučení.
Jarmila si vzala při závěrečném setkání obou párů hlavní slovo. „Bojovala jsem o Lukáška, aby se k němu ten psychopat choval slušně. Slovo prosím u vás neexistuje. Něco udělá a pochvala neexistuje. To ti nevadí?“ Obrátila se na Martinu a apelovala na ni: „Vypadni od něj, jestli jsi dobrá máma!“
Martina poukázala na to, že Jarmilina dcera Adéla sedí celé dny s telefonem v ruce, a když se po ní chce nějaká práce, řekne, že ji neudělá. „To ti přijde jako dobrá výchova?“
„Vychováš rozmazlené dítě, které nebude umět ani ho**no,“ přisadil si Jirka.
Ale Jarmila svou osvětu hned tak nevzdala: „Lukáš se ho bojí. A tebe nemiluje. Halenku si můžeš koupit jen takovou, co on schválí. Máš občanku? Mně připadá, že jsi nesvéprávná. Máš doma tyrana a jestli máš ráda toho kluka, sbal se a uteč,“ řekla Martině a Jirkovi poradila, aby se zahrabal sto metrů pod zem a nevylézal, aby nemohl škodit dalším lidem.
„Jirku bych nevyměnila za nikoho jiného, je to nejlepší člověk, kterého jsem mohla potkat, a děkuju mu za to, jaký je,“ uzavřela Martina Výměnu manželek.
