RECENZE: Jana Kirschner rozpoutala v Praze pro fajnšmekry muzikantské orgie

Druhý pražský koncert Jany Kirschner k novému albu Obyčajnosti se dá označit za oslavu rozmanitosti a krásy hudby. Zpěvačka předvedla v Lucerna Music Baru repertoár z různých etap své kariéry s výtečnou sestavou doprovodných muzikantů za zády. Pro fajnšmekry to chvílemi musely být doslova orgie.

Slyšet Janu Kirschner naživo znamená téměř jistotu skvělého zážitku. Přednosti jako statný a nakřáplý hlas, interpretační charisma a různorodý, kvalitativně vyvážený repertoár, v němž se najde místo pro zpěvné popové refrény i skutečnou uměleckou hloubku a badatelství, totiž slovenskou zpěvačku jen málokdy zradí. A navíc se ze zásady obklopuje výbornými hudebníky.

Pro turné k novému albu Obyčajnosti, které skládala a nahrávala v Londýně v době vrcholící pandemie, dala dohromady pestrou mezinárodní kapelu. Vedle jejího britského partnera Eddieho Stevense v ní hrají Benjamin Bouton, Kevin Toublant a Matt Kelly, kteří doprovázejí výstřední irskou zpěvačku Róisín Murphy, nebo Luboš a Josef Malinové z folkové skupiny Druhá tráva. Ženský faktor zastupují Kateřina Elznicová z alternativní formace Manon Meurt a vokalistky Adina Sivoková a Valentína Vlková.

Z hlediska muzikantské propracovanosti a rafinovanosti proto patří současné koncerty rodačky z Martina k tomu nejlepšímu, co se dá na naší scéně vidět a slyšet. A nutno říct, že ani ne měsíc stará deska Obyčajnosti si takovou péči pro své živé představení zaslouží.

Večer rozdělený do dvou částí

Zatímco převážně poklidná nahrávka, na níž Kirschner vedle osobních témat reflektuje třeba i situaci v rozdělené slovenské společnosti, vyžaduje soustředěný poslech, koncertní pojetí jako by z jednotlivých písní vytahovalo to vstřícnější a chytlavější. Například skladba Tiene, která trvá přes sedm minut, navzdory své hloubavosti přímo vybízela k podupávání do rytmu.

Song Chcela by som je co do stopáže střídmější, vešel se do tří minut. A naživo potvrdil, že zpěvaččině typicky slovanskému hlasu vždy slušel nádech jisté lidovosti, který je zde podpořen verši jako: „Pol’ana spieva, šumí háj / naplní srdce po okraj / na prahu ma víta objatím / Pol’ana spieva, volá háj.“

Vyloženě k tanci svým úderným refrénem sváděla písnička Mám pocit, ale příval energie z pódia neuvadal ani v dalších, rytmicky nakažlivých položkách jako Rýmy či Struny. Mezitím už diváci stačili pochopit, že umělkyně vsadila na konceptuální pojetí programu, protože dosud zařazovala pouze novinky ze zmíněné desky a mezi jednotlivými položkami nemluvila. Došlo proto i na kompozičně vrstevnatý Nepokoj, v němž uhranula a capella zpěvem i rozbouřenými emocemi, nebo na něžný Epilóg (Holubienka).

Poté následovala krátká pauza, kterou po zhruba deseti minutách ukončila Líška z roku 1999, mimochodem jedna z nejnadčasovějších písní, které má hudebnice ve svém repertoáru. Začala tím druhá část večera, v níž dostaly prostor starší a dobře osvědčené klasiky.

Pokud se dá koncertu něco vytknout, pak snad jen to, že zmíněná přestávka trochu utlumila náladu v sále. Chvíli poté trvalo, než se zase muzikanti s diváky naladili na společnou vlnu. Nejdříve se skoro zdálo, jako by přihlížející sledovali dvě různá vystoupení v jeden večer, protože pro komorněji podané první dva hity druhého bloku – Líšku a Modrou – vsadila hlavní hvězda na ryze ženský doprovod výše jmenovaných hudebnic.

Zbývající členové ansámblu se přidali až od třetího songu druhé části. Energie a pocit sounáležitosti se i díky singlům jako Sama, Láska neumiera nebo Na čiernom koni postupně začaly vracet a gradovat.

Jana Kirschner

85 %

Lucerna Music Bar, Praha

8. dubna 2024

O tom, že Jana Kirschner ve své umělecké činnosti příliš nedá na konvence a obecně platné vzorce, svědčí i způsob, jakým program zakončila. Poté, co ji publikum po doznění filmové skladby Pokoj v duši vytleskalo zpět na půlkruhové pódium Lucerna Music Baru, totiž vytasila skladbu Unesená ze své zřejmě nejoceňovanější nahrávky Krajina rovina z roku 2010. Tedy žádný hit, jaký by člověk v přídavku očekával, ale takřka desetiminutovou, jemně houpavou výpověď. S ní nechala spolu s kolegy z kapely celý zážitek zvolna a beze spěchu doznít.

Byl to osobitý konec koncertu osobité zpěvačky, která patří k pokladům slovenské a české (nejen) populární hudby.