Barytonista Christian Gerhaher a dirigent Jakub Hrůša s Českou filharmonií na...

Barytonista Christian Gerhaher a dirigent Jakub Hrůša s Českou filharmonií na koncertě v Rudolfinu | foto: Petr Kadlec

GLOSA: Válka je prevít, ale v hudbě je i krásná, stvrdila filharmonie

  • 0
K České filharmonii se vrátil mezinárodně úspěšný dirigent Jakub Hrůša. A i když program koncertu doznal jistých změn, dalo se slyšet hodně působivé i působivé provedené hudby.

V katalogu na letošní sezonu bylo zastřešující téma abonentního programu na tento týden zjevné a vylíčené i v úvodu tištěného programu: Válka, zkáza, krev, zkrátka hrůzy, které tak či onak zažili či jejich nebezpečí vnímali i skladatelé. Ostatně válka je nyní znovu nedaleko nás.

Koncert měla otevřít vokálně vypjatá Píseň vojína šílence pro baryton a orchestr od soudobého českého skladatele Ondřeje Kukala (nar. 1964), komponovaná na německý text Jakuba Demla, kterou měl s následnými Mahlerovými písněmi zazpívat proslulý německý barytonista Christian Gerhaher. Kvůli jeho dlouhodobější indispozici však bylo toto dílo vypuštěno a nahrazeno Kukalovou Symfonií č. 1 „Se zvonkohrou“.

Zhruba půlhodinová skladba z roku 1999, ztvárněná v osobitě postromantickém stylu, nicméně též vnesla do úvodu středečního večera v Rudolfinu potemnělost, dojem plížící se hrozby, již může v posluchačově fantazii představovat úsečný rytmus, bázlivé chvění, opakující se téma přednášené fagotem, i jakási přízračnost, vyjádřená právě zvonkohrou z přídomku. Orchestr dal skladbě hloubku a gradaci a vtahoval do její atmosféry.

Dirigent Simon Rattle se bude podílet na vedení České filharmonie

Kratičká skladba Blumine od Gustava Mahlera, původně část jeho První symfonie, přemostila večer směrem ke čtyřem Mahlerovým písním ze sbírky Chlapcův kouzelný roh. Vojáci se loučí s milou, pochodují, umírají v poli, bubeníček je veden na popravu… Za fanfaronstvím se skrývá žal a utrpení. A nakonec, jako katarze, Urlicht (Prasvětlo), jež pak Mahler zasadil do Druhé symfonie.

Indispozice 54letého Christiana Gerhahera byla bohužel znát. Hlas působil zastřeně, nezněl čistě a zvučně, jakkoli se dirigent snažil orchestr tlumit někdy téměř do ztracena. To, co Gerhahera dělalo velkým pěvcem, se nicméně stále dalo rozeznat: perfektní artikulace, cit pro každé slovo, schopnost fráze pružně rozezpívat a vložit do nich citový náboj.

Gerhahera, jenž u ČF debutoval roku 2006 senzačním výkonem v Mendelssohnově oratoriu Eliáš a pak se objevil i na přehlídce Concentus Moraviae, následně naši pořadatelé opomíjeli, jeho umění se dalo obdivovat jen v cizině. Když tedy konečně mohl dostat větší prostor „aspoň“ na koncertu České filharmonie, tak už má problémy (lze se utěšovat, že třeba jen dočasné). To jsou paradoxy…

Nehrát ruské klasiky? Nesmysl, říká šéf České filharmonie David Mareček

Nicméně život i koncert musí jít dál. Po pauze zazněla Symfonie č. 3 „Liturgická“ od Arthura Honeggera, švýcarského skladatele 20. století, umělecky svázaného s Paříží a komponujícího sice „nově“, ale se znalostí minulosti. Kdyby člověk nevěděl, kdy ji napsal, možná by byl zaskočen, neboť rytmičnost a útočnost řady pasáží připomíná pověstné Šostakovičovy škleby a spíš sugeruje filmovou hudbu k nějakému snímku třeba o děsivých inkvizičních procesech než liturgii v pravém slova smyslu.

Rok vzniku – 1946 – však napovídá, že i zde mluvila do díla válka a latinské názvy jednotlivých vět spíš evokují otřesenou mysl. Provedení pod Hrůšovým vedením se zarylo do paměti hřejivým sametovým zvukem, krásně měkkými lyrickými pasážemi, jakoby nesměle vzhlížejícími do (snad) mírové budoucnosti, a dramatičností, jež i v nejrazantnějších vrcholech vždy jakoby vycházela z hlubin díla. Člověk si říkal „Panebože, to je hrůzy a bolesti v té hlasité hudbě“, nikoli „To je hrozně hlasitá hudba“. I hrůza může být ve smyslu silné hudební výpovědi krásná.