Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tv„Od začátku jsem nechtěl, aby ta knížka byla bulvární nebo aby tak na lidi nepůsobila. V době, kdy žijeme spíš na sociálních sítích, než v reálném životě, je složité v sobě najít autenticitu a upřímnost. Když ji ale ukážete, tak zjistíte, že nejste jediní, kdo po ní prahne,“ přemýšlí.
Jako jeden z prvních měl knihu v rukou právě Krejčíkův partner Matěj Stropnický: „Když knihu přečetl, objal mě, dal pusu a řekl, že ho dojala. A já v tu chvíli věděl, že i kdyby to ostatní mělo štvát, pro mě to mělo velký smysl.“
 |
V říjnu Krejčík zavítal s představením Kdo zabil mého otce na Slovensko. Pár týdnů poté, co útočník před barem Tepláreň zavraždil dva mladé muže a postřelil další ženu. „Hráli jsme tam v den, kdy se konalo v Bratislavě rozloučení s těmi kluky, Matoušem a Jurajem. Šel jsem se podívat na místo, kde se to stalo. Bylo tam spoustu svíček a vzkazů. Na jednom vzkazu stálo: Tvůj názor není cennější než můj život… Ať si každý myslí, co chce, ale nikoho to nemůže vést k tomu, že vezme do ruky zbraň a jde někoho zastřelit,“ uvádí.
„Na spoustě míst jsme pak slyšeli nebo viděli lidi, kteří vůči té vraždě nebyli úplně odmítaví. Podle nich je to výsledek toho, jak komunita provokuje lidi. Najednou jsem v té Bratislavě cítil něco, co v Čechách nebo Praze cítit není,“ dodává.
A jelikož se v příběhu Kdo zabil mého otce zrcadlí i téma komplikovaného vztahu otce se synem, který je gay, bylo emocemi naplněné i představení. „Lidi začali plakat, když jsem říkal první věty té hry. Opravdu nahlas plakat... A teď když tam máte masu lidí, která štká, tak mi přišlo, že nehraju divadlo, ale že je to vlastně pohřeb. Pro ty lidi to bylo asi nějak katarzní, výplach emocí,“ popisuje.
„Co mi na tom celém činu přijde nejhorší a čím mě zasáhl, je, že je to útok na lidskou podstatu. Ti kluci se ničím neprovinili, byli někde venku na víně a přišel tam najednou člověk, který je zastřelí jen proto, jak se narodili,“ uvádí.
O sebelásce a přijetí
Dalším výraznou inscenací, ve které Daniel Krejčík hraje od roku 2019, je Dánská dívka o malířce, trans ženě, která se narodila jako Einar Wegener. „Nejdřív jsem si myslel, že je to příběh o člověku, který se narodí ve špatném těle, ale pak mi došlo, že to téma je obecnější, je to o sebelásce a sebepřijetí,“ vysvětluje.
Velkým snem Daniela Krejčíka je si zahrát prince. Sám to v knize několikrát zmiňuje. „Já mám hrozně rád pohádky a kvůli tomu, abych mohl hrát prince jsem si dokonce pořídil zámek. Žádný jiný český herec pro to neudělal víc než já! Jen místo koně máme osla,“ vtipkuje.
„Nesnáším konkurzy, třeba do divadla jsem je nikdy nedělal… Ale teď možná udělám výjimku, v Karlíně se bude zkoušet muzikál Anděl Páně a přemýšlel jsem, jestli nevyplním svou první přihlášku,“ prozrazuje.
Nabídka napsat knihu přišla Krejčíkovi v době, kdy mu doma ležely dvě nabídky do seriálů. „Byl jsem za ně vděčný, ale cítil jsem, že by to úplně nebylo to, co opravdu chci dělat. A myslím, že když člověk k té práci nemá vazbu, tak ji nemůže dělat dobře. Dělat věci pro peníze je potřeba, já se ten svůj přístup ale snažím kompenzovat třeba tím, že hodně dabuju a dělám rozhlas. Zjistil jsem, že to dá přizpůsobit i takto,“ říká.
