Považujete Pavla Šnajdra za svou zatím největší filmovou roli?
Určitě. Středních rolí jsem měl docela dost, těch malých ještě víc. Tahle ale bude zatím největší.
Nerada slýchám vulgarismy, vysvětluje Iva Janžurová váhání nad novou rolí |
Psal vám ji Miroslav Krobot přímo na tělo?
Myslím, že ano. Během příprav jsme hodně ubírali na Šnajdrově exhibicionismu. Já ho viděl spíše jako rozevlátého, pan Krobot naopak bojoval za jeho vnitřní svět. Do toho jsem se pak postavu Pavla Šnajdra snažil vtěsnat. Zjistil jsem, že pravý stand-up není jen o snaze rozesmát lidi. Je i o určité bohatosti vnitřního světa. Člověk, který jde mezi lidi a vezme si mikrofon, má zřejmě potřebu ten svůj bohatý vnitřní život sdělit. Stand-up je také to o způsobu pozorování a vidění světa. Pan Krobot chtěl, aby Šnajdr byl takový „pozorovatel“. Já do něj pak vtiskl bojovníka za vztahy partnerské i rodinné.
Jaký tedy Šnajdr je?
Svůj humor a vidění světa používá jako zbraň. Ne obranu, ale zbraň, pomocí které se klestí světem, nepřízní či přízračně malebnou, ale až temnou Olomoucí. Jednou jsem přišel na čtenou zkoušku vyletněný: čepice, žabky, kraťasy a pan Krobot říkal: „Ta čepice, to je přesně ono!“ Takže jsme našeho Šnajdra záměrně omlazovali. Někdy ale měl působit naopak staře. Jeho osobnost se tak přelévá podobně jako světlo z tmavých do světlejších odstínů. Pan Krobot jej prostě chtěl přiblížit mladým lidem, aby jim bylo jasné, že ten boj o své místo na slunci máme všichni společný. Mladá i starší generace.
 |
Ve filmu je mu často vyčítáno, že nikdo neví, co myslí vážně a co říká jen tak v rámci své herecké profese. Jak to vidíte vy?
Pavel Šnajdr byl opravdový. Když říkáte nezpochybnitelná fakta jako třeba: „Sluníčko svítí.“ nebo „Člověk se rodí z matky.“, vzbudí to často u lidí úsměv na tváři. A přitom je to pravda. Moje postava používá takový dvousečný pohled na svět. Se smrtelnou vážností řekne úplnou banalitu a jde jen o to, jak to dokáže podat a přesvědčit ostatní. I mne osobně fascinují takové zbytečnosti. Rád se zabývám třeba světlem. Jak dopadá v pokoji na moje parkety. Někdo si toho ani nevšimne a někdo naopak takovou skutečnost intenzivně vnímá. Pro mne je tato kontemplativní část, tedy určité pozorování či nasávání inspirace, jednou z nejdůležitějších věcí. Mohu to pak zúročit při práci na jevišti či před kamerou. A právě tento životní postoj, toto pábení, jsme se snažili vtisknout do postavy Pavla Šnajdra. Jeho prostřednictvím náš film přemýšlí nahlas.
Jaká byla spolupráce s Ivou Janžurovou?
Famózní. Paní Iva Janžurová je vynikající herečka, ale nic mi nedarovala. Když jsme na place trochu polevovali, říkala: „Ajajaj, copak, copak?“ Až při zhlédnutí filmu mi došlo, jak neuvěřitelně přesně replikuje a zachovává šlágvorty. Navíc má svůj vnitřní osobitý humor. Měl jsem k ní trochu vztah jako ke svojí babičce.
Zmiňoval jste, že nyní ke svému herectví přistupujete jinak. Co se změnilo?
Na škole jsme se podle Michaila Čechova učili rozvíjet postavu skrze její vnější charakteristiku. Skrze gesto, mimiku tak dokážete zažívat její pocity a postava ve vás začne vnitřně ožívat. Tím jsme byli odkojeni, celý můj dosavadní profesní život byl touto metodou ovlivněn.
S postupem věku jsem se ale rozhodl tuto hereckou metodu trochu modifikovat. Začal jsem k postavě přistupovat více zevnitř. Musel jsem si představovat, jak ta postava chodí, co dělá, jak hýbe rukama. Výsledkem je, jak ta postava myslí. I to je ale Čechovova metoda. Prostě se postupně dopracovávám k jemnějším stránkám tohoto přístupu. Z velkých gest jsem přešel do kontemplativního stavu, ovšem s obrovským vnitřním napětím. Vodivým napětím, jak by řekl pan profesor Vyskočil. Myslím, že přísná filmová kamera tento princip oceňuje. Snažím se to zabudovat i do své divadelní práce. Je to vlastně nyní taková moje meta: přenést tuto zkoncentrovanou existenci i na divadelní prkna.
Co vlastně nyní chystáte v Dejvickém divadle?
S Petrem Zelenkou nyní na podzim připravujeme inscenaci jeho nové hry s pracovním názvem Fifty. Tam já ale nebudu. Měl bych být až na jaře v premiéře, kterou u nás chystá David Ondříček.
Festivalový Rozstřel s Ivou Janžurovou:
