V přístupu k uklízení si s muži nezadáme. Nejméně nás baví žehlení.

V přístupu k uklízení si s muži nezadáme. Nejméně nás baví žehlení. | foto: Profimedia.cz

Příběh Edity: Společné bydlení s přítelovou matkou je pro mě očistec

  • 171
Dokud jsme s přítelem jen randili, byl náš vztah doslova a do písmene zalitý sluncem. Pak mi navrhl společné bydlení. Mělo však háček – bydleli bychom i s jeho matkou. Proč ne, byla milá a příjemná, na všem jsme se dohodli. Dnes už je to jinak. Stala se ze mě uklízečka, kuchařka, pečovatelka a vrchní nákupčí. Jsem utahaná a přestává mě to bavit.

Přítel Ivan byl po dlouhé době muž, se kterým jsem si již od počátku rozuměla v mnoha oblastech. Bylo mi přes třicet, když jsme se poznali, a pomalu jsem propadala panice, že zůstanu na ocet. Ivan je o pět let starší, rozvedený a bezdětný.

Společné bydlení i s matkou

Bydlíme v jednom větším městě, kde i oba pracujeme. Když jsme se poznali, měla jsem dlouhodobě od kolegyně z práce pronajatý malý byt, pokoj s kuchyní. Bohatě mi stačil, kolegyně mi dovolila udělat v něm úpravy, abych se tam cítila pohodlně. Po několika měsících u mě Ivan začal přespávat, postupně zůstával i pár dní. Jenže jak se jeho pobyty u mě prodlužovaly, čím dál víc nám vadilo, že máme oba málo soukromí.

Pak Ivan přišel s nápadem, abychom se přestěhovali k němu do bytu, ve kterém žije jen s matkou. Po rozvodu se od bývalé ženy odstěhoval, byt byl její. Nějaký čas žil v pronájmu, pak ale zemřel jeho otec a matka zůstala ve velkém bytě, kde Ivan vyrostl, sama. Nejlepším řešením by bylo byt prodat a zainvestovat do dvou menších bytů. Jenže matka si postavila hlavu, že se z bytu nehne. Nakonec se Ivan nastěhoval k ní.

Napište svůj příběh i vy

Příběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu.

Přiznám se, že se mi zpočátku moc nechtělo. Jeho matku jsem viděla jen jednou a neměla jsem zrovna dobrý pocit z našeho setkání, ale nakonec jsem se rozhodla tomu dát šanci. S Ivanem mi bylo dobře, plánovali jsme společnou budoucnost, začali jsme uvažovat i o dítěti. Říkala jsem si, že babička po ruce se nám bude jednou hodit. Mí rodiče bydlí přes tři sta kilometrů daleko, s máminou pomocí moc počítat nemůžu.

Ivanova matka, když jsme za ní přišli s návrhem, že bych se k nim přistěhovala, byla ráda. Prý tam aspoň nebude pořád sama. Je už v důchodu, táhne jí na sedmdesát, má i nějaké zdravotní problémy, tak raději sama nikam moc často nechodí. Jen občas, maximálně tak jednou za měsíc s kamarádkami na kafíčko a na zákusek. Také k lékaři, ale to ji většinou vozí Ivan, sem tam si dojde i na nákup a občas i na kratší procházku.

Dohoda přestala brzy platit

Bez nějakých problémů jsme se na společném bydlení domluvili. Byt je naštěstí dobře situovaný, že každý z nás tam má i své soukromí. My máme dva průchozí pokoje a matka má na druhém konci bytu velký pokoj a u něj ještě menší halu. Kuchyň máme společnou, dohodli jsme se ale, že si budeme hospodařit každý sám, tedy ona sama a my dva s Ivanem. Shoda panovala i ohledně uklízení. Dohodli jsme se i na částce, kterou budeme na bydlení přispívat. Mé obavy tak rychle opadly a na bydlení s Ivanem i jeho matkou jsem se docela těšila.

Ovšem neuplynul ani měsíc a všechno bylo jinak. Sice jsme žili odděleně, ale každou chvíli matka vtrhla k nám, jak se máme a že jí je smutno, a tak si přišla jen popovídat, ale samozřejmě, kdyby rušila, tak odejde. Pochopitelně jsme ani jeden neměl to srdce ji poslat pryč. Nakonec se z toho stalo pravidlo, přišla vždycky, když jsem nesla na stůl, takže jsem jí nabídla a dnes už naprosto běžně jí s námi. Původní domluva byla pochopitelně jiná. O jednu porci navíc nezchudneme, já stejně vařím tak, aby něco zbylo, ale čekala bych, že nám to třeba někdy oplatí a uvaří něco i ona.

Když jsem si postěžovala příteli, tak mi řekl, že to moc hrotím, stejně vařím, tak co. On si ale neuvědomuje, že je to i o penězích, utrácím teď mnohem víc, matka si klidně bere i jídlo, které jsem nakoupila pro nás dva. Začalo to opět nenápadně, šla jsem do obchodu a ona hned, ať jí koupím třeba mléko, chleba apod., že ji bolí nohy a nikam se jí nechce. Pak když jsem to přinesla, mi ani nenabídla peníze. Nejspíš bych je odmítla, záleželo by na částce, ale ona to bere jako samozřejmost. A poslední dobou si už rovnou bere, co nakoupím pro nás.

A stejné je to i s úklidem, uklízím v našich pokojích a už jen já i ve společných, přitom jsme se domluvili, že se budeme střídat. Mně to neublíží, o to nejde, ale štve mě, že všechno bere jako samozřejmost. Funguju teď jako kuchařka, vařím pro všechny, uklízečka, uklízím jen já, nakupovat už taky chodím jen já a platím to taky jen já. Je mi trapné si příteli říkat o peníze, myslela jsem, že ho to napadne samotného, ale bohužel.

A aby toho nebylo málo, s matkou musím chodit i po doktorech, protože prý sama nikam nedojde a přítel si nemůže vzít volno, když si ho můžu vzít já. Mám to jednodušší, ale stejně mou práci za mě nikdo neudělá a já to pak doháním. Už mě to všechno hrozně štve, nejradši bych sbalila kufry a vrátila se do svého pohodlného bytečku. Zrovna nedávno mi kolegyně řekla, že je stále volný, nikomu ho k pronájmu nenabídla.
Edita

Názor odbornice: Požádejte o spolupráci

PhDr. Magdalena Dostálová, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha 12.

Vážená Edito! Berte tuto situaci jako trenažér. Ve vztahu partnerském, ale i později v rodičovství (a to vůbec nezmiňuji další mezilidské vztahy, třeba na pracovišti) je vždy nejvýhodnější variantou naučit se pojmenovávat své potřeby. Být srozumitelná a umět nahlas říct, co by mi pomohlo k tomu, abych se v té dané situaci cítila lépe, je totiž jedinou fungující cestou k srozumitelné mezilidské komunikaci.

Budu-li naopak předpokládat, že tomu druhému dojde, co bych ráda či jak se právě cítím, je jistou cestou když ne do vztahových pekel, tak docela jistě k frustraci z nefungující komunikace. Bylo by bývalo výhodné učinit tak na samém začátku, ale nikdy není pozdě.

Přátelsky požádejte partnera a jeho matku, abyste zasedli k jednomu stolu. Proberte, jaká má každý z vás od společného soužití očekávání a co by mu pomohlo, aby se ve společné domácnosti cítil lépe. Začněte sama od sebe. Oceňte partnera i jeho matku, zač je ocenit lze (popřemýšlejte o tom dopředu, jsem si jista, že je zvládnete přistihnout i při něčem, zač by ocenění zasloužili). A požádejte o spolupráci v pro vás nekomfortních situacích.

Troufla bych si říct, že všichni tři stojíte o soužití v klidu a bez konfliktů. Každý z vás se však na cestu k němu může dívat odlišně. A proto je dobré, abyste své pohledy sdíleli a hledali průsečík přijatelný pro všechny tři. I kompromis je totiž lepší, než frustrace k nenaplněného očekávání.
PhDr. Magdalena Dostálová

Co mám podle vás dělat?

celkem hlasů: 2124
Hlasování skončiloČtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 7. června 2021. Anketa je uzavřena.