Více než 3 300 nakažených zdravotníků a nejméně osm mrtvých lékařů včetně dvou ve věku 29 a 34 let. I velmi mladí čínští lékaři zřejmě na jaře umírali právě proto, že byli dlouhodobě vystaveni vysoké koncentraci koronaviru.
A existují i další příklady, které podporují tvrzení, že čím vyšší dávku viru tělo přijme, tím závažnější průběh nemoci hrozí, a to i lidem dosud zcela zdravým. I pro jiné viry platí, že počáteční vysoká dávka rovná se rychlejší šíření infekce v těle a málo času pro odpověď imunitního systému. „Ten potom musí reagovat o to intenzivněji, což je problém,“ upozorňuje výzkumník z oblasti virologie Pavel Plevka.
Žádný výzkum, který by platnost tvrzení dokazoval, však dosud není a v budoucnu zřejmě ani nebude. Když se totiž člověk virem infikuje, není zpětně možné změřit, jakou dávkou se infikoval, takže zůstávají jen nepřímé důkazy.
„Experimentálně infikovat lidi koronavirem, který může vyvolat život ohrožující onemocnění, nebude možné. Absolutně si nedokážu představit, že by některá etická komise takové testování schválila,“ podotýká Plevka.
Nejlepším řešením je v takových případech testování na zvířatech. Tým amerických a japonských vědců již na jaře nakazil virem SARS-CoV-2 křečky zlaté a zvířata nakažená menším množstvím viru skutečně neměla tak těžký průběh nemoci jako ta nakažená velkým množstvím.
Za účelem testování a rychlého nalezení léku či vakcíny vědci křečky využívali už v roce 2005, kdy se asijské státy potýkaly s virem SARS. A i nyní je ze stejného důvodu využívají v desítkách studií badatelé po celém světě.
K nakažení jsou nutné tisíce či miliony částic
Aby se člověk nakazil při pouhém průchodu ulicí, i když třeba mine nakaženého člověka, je velmi nepravděpodobné. I hygienici usuzují, že je potřeba, aby takzvaný rizikový kontakt trval přinejmenším 15 minut.
Pavel Plevka Je vedoucím výzkumné skupiny strukturní virologie v CEITEC při Masarykově univerzitě v Brně, kterou založil v roce 2013. Určil struktury několika virů, zejména struktury lidského enteroviru 71, který u malých dětí způsobuje potenciálně smrtelnou encefalitidu. Dále studoval zrání viru dengue. Zaměřuje se na rentgenovou krystalografii a kryoelektronovou mikroskopii virů a dalších makromolekulárních komplexů. |
„Viry nefungují na individuální bázi, jedna částice viru člověka neinfikuje, jsou to vždy tisíce či miliony částic. A aby nemoc měla zrychlený a špatný průběh, dávka musí být opravdu velká, což obvykle znamená strávit několik hodin v místnosti s nemocným, který navíc třeba ještě dýchá hodně zhluboka, například cvičí, nebo zpívá,“ říká Plevka.
Ani člověk, který dostane do těla vysokou dávku viru, však nemusí nutně skončit na JIP připojený k plicnímu ventilátoru. „Je to vždy o pravděpodobnostech a rozhodují i další faktory jako například genetické predispozice či momentální zdravotní stav člověka,“ vysvětluje virolog.
Vyvrací rovněž tvrzení, že by si tělo opakovaným setkáním s malým množstvím viru budovalo imunitu a bylo následně lépe vybaveno pro případné setkání s větším množstvím.
„Přijde mi to prakticky neproveditelné. Pokud by se člověk opakovaně setkával s virem, aniž by mu způsobil infekci, mohl by si teoreticky imunitu vytvořit, avšak spoléhat na to, že do sebe dostanu jen takovou dávku viru, aby vyvolala imunitu, ale nikoli infekci, to se plánovat bohužel nedá,“ zdůrazňuje.
Jak upozorňuje, hranice mezi množstvím viru, které vyvolá imunitu, ale ne infekci, je velmi tenká a „bezpečná dávka“ v podstatě neexistuje. „Řekl bych spíš, že dávka která vyvolá infekci, může být i nižší než ta, která by bez infekce vyvolala imunitu,“ uvažuje Plevka.
Virus hraje loterii
Virus se do člověka dostává v kapénkách a každá kapénka obsahuje mnoho kopií viru. „Virus pak hraje loterii. To, že se dostane do dýchacích cest, ještě neznamená, že vás zcela nainfikuje. Musí se dostat až na povrch nějaké buňky a ne každá virová částice je infekční,“ objasňuje badatel.
Pro koronavirus podle jeho slov existuje stejně jako u jiný virů nějaký počet částic potřebných k tomu, aby dokázaly infikovat jednu buňku, například tisíc. Pokud má dané množství částic „štěstí“ a nějakou buňku infikuje, pravděpodobně se pak už infekce rozšíří do okolních buněk a rozvine se dál v onemocnění.
Doplňuje také, že v případě laboratorních experimentů s viry podávají výzkumníci zpravidla opravdu velké množství viru, aby byla nákaza a tím i úspěch pokusu zaručen. „Když se u jiných virů dělají experimentální infekce, používají se desítky miliard kopií viru, aby měli vědci jistotu, že někoho nebo nějaké zvíře nainfikují,“ uzavírá.
