Právě jste se vrátil z dovolené. Byl jste na své oblíbené Sardinii?
Letos jsem své každoroční plány kvůli covidu raději změnil, takže jsme zvolili bezpečnější variantu dovolené. Pronajali jsme si domek na samotě v Itálii, jeli jsme tam autem a autem jsme i pětadvacet kilometrů denně dojížděli k moři. Itálii mám moc rád, miluju jejich jídlo, cappuccino i croissant cornetto con crema. A pak samozřejmě v cizině si vždycky rád odpočnu od jinak milého tlaku lidí, kteří mě na veřejnosti poznávají. (smích)
Jaký rituál na své letní dovolené si nikdy neodepřete?
Víceméně žádný. Dovolené pojímáme takzvaně na hulváta, tedy bez budíku a bez čehokoliv, co bych musel. Dlouho snídáme a k moři vyrážíme až tak okolo jedné, za to jsme tam ale až do západu slunce. Jeden rituál bych ale přeci jen měl, ten už mě kdysi naučila moje maminka. Při odjezdu vždycky vhodíme do moře minci s přáním brzkého návratu. A potom ještě dětem vždycky říkám: „Dýchejte, dýchejte ten jód, z toho budete žít rok!“ Což u nich vždycky vyvolá hurónský smích.
Jak dlouho vám trvá, než se opravdu dostanete do modu vypnuto?
Vypínám hned a maximálně se věnuji nejmladšímu synovi Petrovi, kterému je patnáct a vlastně s námi jezdí spíš už jen on. Dceři Denise je jednadvacet a je zaneprázdněná tenisem, objíždí už profesionální turnaje. Mí nejstarší synové Matěj a Ondřej mají své rodiny a udělali ze mne trojnásobného dědečka. Na dovolené si ale navíc hlavně odpočine moje hlava od té celoroční záplavy textů, takže jsem schopen číst i normální knihy, což v běžném provozu s každodenním studiem scénářů prostě nejde.
Vnímal jste jarní karanténu spojenou s pandemií jako úlevné zastavení, nebo vám spíš toto období přineslo stres?
Přiznám se, že zpočátku jsem měl obavy z neznámého nebezpečí, to ale časem polevilo a já si karanténu docela užil. Dodělal jsem spoustu věcí na domě, ke kterým bych se dostal asi až v důchodu. Shrabal jsem podzimní listí z celé zahrady, k čemuž jsem se nikdy sám ještě nedostal, a koupil jsem i horské kolo a jezdil na výlety. Dost jsem si v tom nečekaném volnu odpočinul, i když jsem pracovat úplně nepřestal. Pořad Rady ptáka Loskutáka jsme například točili v rouškách i v karanténě. Horší situace nastává ale teď. Sám na svém diáři vidím, jak mi odpadá jedna práce za druhou.
Váš filmový debut Ženská pomsta, kde hrajete ambiciozního politika, jste ale stihli dokončit včas. Co to pro vás znamená hrát poprvé ve filmu?
Karanténa naštěstí dokončení Ženské pomsty zase až tak nepostihla, museli jsme jen změnit reálie, původně plánové scény u moře se nakonec natáčely v Čechách. Svůj filmový debut jsem si náramně užíval, a splnil se mi tím vlastně i můj herecký sen. Skvělý bonus k tomu je, že mou filmovou partnerkou na plátně je moje kamarádka Jana Paulová. A pak samozřejmě, spolupráce s nesmírně laskavým člověkem, kterým je režisér Dušan Rapoš, byla jedna pohádka. Nemůžu se dočkat středeční premiéry v kině Lucerna, že se znovu potkám s lidmi ze štábu i s kolegy herci. Moc času na place jsme spolu totiž nestrávili, každá ze tří partnerských dvojic totiž točila jindy a na jiném místě.
Myslíte, že se vám filmové nabídky zatím vyhýbaly kvůli vaší výrazné roli doktora Mázla v seriálu Ordinace v růžové zahradě?
Asi to není ani tak mou rolí doktora Mázla, jako spíš mou předešlou kariérou baviče. Tohle je škatulka, které se herec zbavuje hodně těžko a moc ji nezměnil ani fakt, že paralelně jsem hrál vždycky divadlo, což ale už věděl málokdo. Já si ale nestěžuju, jsem vděčný za všechny příležitosti, které jsem kdy dostal.
Umíte si přestavit, že váš doktor Mázl z vašeho života jednou zmizí? Uměl byste říct, co všechno vám dal, ale i vzal?
Doktorem Mázlem jsem šestnáct let a je pravda, že jsem s ním už hodně srostlý. Jednu dobu jsem netočil asi měsíc a samozřejmě se na život bez něj zvyknout dá, a je mi jasné, že ten okamžik jednou nastane. Myslím ale, že tahle chvíle je zatím ještě daleko. Není ovšem bez zajímavosti, že jsem byl původně obsazen do vedlejší role a měl podepsanou smlouvu na deset dílů, což se ale časem úplně změnilo a vlastně se mi to i hodilo, protože doktor Mázl vstoupil do mého života přesně ve chvíli, kdy televize Nova zrušila výrobu všech zábavných pořadů včetně mého zábavného pořadu Natoč to.
Kombinace Natoč to a seriózního lékaře prý mnohým nešla zpočátku dohromady.
To bylo hodně vtipné, když mi slovenský režisér Ján Sebechlebský, který první řady Ordinace u nás rozjížděl, říkal: „Prosím tě, můžeš mi to vysvětlit, já když se někomu pochlubím, jak skvěle nám v seriálu hraješ hlavní roli doktora Mázla, všichni se tak divně zatváří. Tys někomu něco provedl?“ Tak jsem ho navedl, ať si pustí pár dílů mého pořadu Natoč to, který do té doby neznal. Škatulka to pro mě byla tehdy opravdu téměř neprůstřelná. Věřím ale, že dnes jsou tyhle časy už dávno pryč.
Popularitu jste získal nejen díky doktoru Mázlovi, ale i díky Honzovi Nedvědovi, kterého jste imitoval v show Tvoje tvář má známý hlas. Co na to on sám říkal?
Honzova reakce byla pozitivní, pobavil jsem ho stejně jako televizní diváky anebo tři miliony dalších na YouTube, kde je moje vystoupení ke shlédnutí v záznamu. S Honzou jsme si navíc později onu písničku Kohout společně skutečně zazpívali, a když ji prý zpívá na vystoupeních, vždy na jejím konci dodá: „Jo a zdraví vás Petr Rychlý!“, což mě nesmírně těší. Reakce na svého Nedvěda mám dodnes, stal se asi svým způsobem kultovním.
Uměl byste říct, co vám dělá v praktickém životě největší potíže, a na co jste naopak expert?
Ne že bych nebyl zručný, spíš vždycky dlouho otálím, než se do něčeho pustím. Doma ale už vědí, že když se do něčeho manuálního nepustím do dvou dnů od chvíle, kdy se na to chystám, už se to nestane. (smích) A na to jsem teda expert.
16. března 2018 |
