„Mám velkou nohu po tatínkovi. Už v osmnácti jsem nosila boty jedenačtyřicítky. Každopádně jsem byla na začátku kariéry a nedovolila bych si remcat, že chci jiné. Zato dneska bych to řešila. Poté, co jsem přišla i o vlasy, když mi je kadeřníci upálili, starám se o sebe víc. Vždycky jsem si myslela, že v modelingu se mi nic stát nemůže, a takhle to dopadlo,“ posteskla si Eliška Bučková.
Na křest životopisné knihy Oblečená životem od módní návrhářky Jitky Klett přišla tudíž v teniskách. Důvod byl nejen pohodlí, ale taky výška „chalanů“ z kapely No Name, zpěváka Igora Timka a klávesisty Zoliho Sallaie. „Když jsem zjistila, že tady budou, vzala jsem si radši conversky. Bylo by mi nepříjemné, kdybych je na pódiu zásadně převyšovala. Známe se už dlouho. No Name je moje srdcovka. Když jsem vyhrála Miss, splnil se mi sen už jenom tím, že tam během večera vystupovali. A stále to trvá, jsou mojí nejoblíbenější kapelou,“ prozradila.
Radek Vácha a Eliška Bučková (15. května 2024)
O její přinesené „oběti“ muzikanti samozřejmě nic nevěděli a nejspíš by je vůbec nerozhodilo, že vedle sebe mají vysokou ženu. Ale Bučková zažila už různé situace. „Pokud má chlap trošku nízké sebevědomí a silné ego, špatně snáší, když je žena vyšší. Ale i mně samotné je to nepříjemné. Pokud se už v takové situaci nečekaně ocitnu, stoupnu si radši trošku dozadu, abych působila, že jsem nižší,“ přiznává.
Se svým současným partnerem Radkem Váchou ale takové situace řešit nemusí, protože ten má skoro dva metry. „Můj obzor je 180 cm a výš. A tam byl jenom Radek,“ popisuje v nadsázce, proč si ho vybrala. „Jsem ráda, že je vyšší. Když mu chci dát pusu, musím si stoupnout na špičky,“ směje se.
Přehlídky už Eliška Bučková dávno nechodí, šoubyznys opustila. „Zjistila jsem, že mi není dobře ve světě, kde je faleš. Pracuji už léta s dětmi, a tam jsem obklopená láskou a upřímností. To mi vyhovuje víc.“ Přestala i zpívat v muzikálech. „Já měla velké štěstí na lidi kolem sebe. Jak v Hamletovi tak potom ve Kvítku Mandragory. A moji oblíbenci Geňa nebo Míša Novotný už v Kvítku taky nejsou. To, co jsme zažili, je neopakovatelné, tak si radši uchovám krásné vzpomínky. Nemusím dělat všechno,“ vysvětluje.
S novým partnerem jsme byli mnoha lidem trnem v oku, říká Eliška Bučková |
Zastavila ji ovšem i vážná nemoc. Onemocněla boreliózou. „Rok jsem léčila svoje kolena. Nemohla jsem běhat, cvičit... Teprve teď se pomalu ke všemu vracím,“ říká. „Je to paradox, protože šest let jsem dělala rybářské tábory v přírodě a nikdy se mi nic nestalo, pak jsem se přestěhovala z centra do Ruzyně a nakazil mě první komár.“
I když absolvovala řadu vyšetření, nikdo zprvu nevěděl, o jakou nemoc jde. „Až když jsem nacvičovala nový koncept Kvítku Mandragory, doporučila mi naše trenérka, ať si nechám udělat testy na boreliózu. Její známá měla totiž podobné problémy. A bylo to ono. Potvrdila se pozitivita. Pak jsem se dlouho léčila. Ta kolena mě bolela rok, nemohla jsem si ani kleknout. Hodně to se mnou zamávalo. A zrovna včera jsem si našla na těle dvě klíšťata, tak jsem z toho na nervy.“
Zpěvu se ale nevzdala. Vystupuje s folkrockovou kapelou Moravians, která hraje jak vlastní, tak lidové písně v různých úpravách. „Skvěle se nám to rozjelo, takže začínáme další šňůru koncertů. A k tomu jsem součástí redakčního týmu jednoho nového magazínu. Je to pro mě výzva, připadám si jako Carrie v Sexu ve městě.“
Její partner ji ve všem podporuje. Dokonce s ní jezdí na vystoupení. „Mám divadelní představení o tradicích a folklóru, je to magnet hlavně na holčičky, za což jsem ráda. Po šesti letech, kdy jsem měla na každém rybářském turnusu osmdesát chlapců, mám teď kolem sebe samé princezny. Kam mě zavolají, tam jedu a partner se mnou. Pomáhá mi stavět kulisy.“
Mám 82 párů bot, nakupování je pro mne terapie, přiznala Eliška Bučková |
Eliška má tři sestry, jednoho bratra, tři neteře, synovce a další dítě je na cestě. Vlastní rodinu zatím neplánuje. Dává přednost nejprve sňatku a nechává na partnerovi, jestli ji o ruku požádá. Volný je už dva roky. Z předchozího vztahu má dva syny, se kterými modelka dobře vychází a bydlí nedaleko.
„Jediná věc, která mě na přestěhovaní za Prahu mrzí, je ta, že už nemůžu jezdit na koloběžce. Dřív jsem drandila v centru Prahy pořád. Od Café Louvre na Národní třídě jsem byla na hlavním nádraží během písničky Rybičko malá přeju si od Hanky Zagorové. Na Ruzyň by jich muselo být mnohem víc.“
