Už od dětství jsem chtěla být učitelkou v mateřské školce. Děti mám moc ráda, vyrůstala jsem však jako jedináček a rodiče na mé prosby, aby mi pořídili bratříčka nebo sestřičku, neslyšeli. Táta měl hodně náročné povolání, skoro nebyl doma, a máma si na to být prakticky pořád sama se dvěma dětmi prý netroufala.
Napište svůj příběh i vyPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v partnerské poradně, v diskusích nebo z e-mailů, které posíláte na ona@idnes.cz. Respektují vaši anonymitu. |
Bydleli jsme na rušném sídlišti, měla jsem tak kolem sebe plno kamarádů a také malých dětí. Se svou nejlepší kamarádkou jsme byly vyhlášené chůvy, kterým sousedky občas svěřily kočárek s miminem, aby měly chvíli klidu. Už tenkrát jsem se rozhodla, že jednou budu pracovat s malými dětmi a ve svých devatenácti jsem se skutečně stala učitelkou v mateřské školce.
Vysněná práce s dětmi
Moc mě to s dětmi bavilo a pochopitelně jsem se těšila, až budu mít vlastní. Chtěla jsem mít minimálně dvě, ale klidně i víc. Nechtěla jsem mít jedináčka, jako jsem byla já. Asi po roce práce jsem potkala Ondru. Byl o pár let starší, pracoval jako instalatér a poznali jsme se u nás ve školce. Přišel opravit protékající záchod. Zaujal mě na první pohled. Dětem, tedy hlavně klukům, neušlo, že k nám přišel, a hned ho obklopili, aby viděli, co bude dělat, a chtěli mu asistovat. Měla jsem problém je od něho dostat, a když jsem viděla, jak úžasně se k dětem chová, v první chvíli mě napadlo, že takový by měl jednou být otec mých dětí.
Přeskočila mezi námi jiskra a Ondřej mě pozval na schůzku. Skoro rok jsme spolu chodili, než jsme začali společně bydlet. Měli jsme se moc rádi, patřili jsme k sobě, měli jsme hodně společného, především pak to, že jsme oba toužili po velké rodině. Když jsem otěhotněla poprvé, těšili jsme se jak malé děti. Bohužel po dvou měsících jsem potratila. Obrečela jsem to, ale doktoři mě ujišťovali, že se to prostě stane, nejsem první ani poslední a ještě budu mít hromadu dětí.
Potraty a rozvod
Rok jsme se pokoušeli o další dítě, mezitím jsme se i vzali, ale nedařilo se. Byli jsme i na různých vyšetřeních, ale všichni nás ujišťovali, že je vše v pořádku. Nebylo – i druhé těhotenství a pak třetí i čtvrté skončily potratem. Nakonec nám v nemocnici doporučili, abychom to vzdali, protože by to už pro mě mohlo být nebezpečné. Ale utěšovali nás, že je mnoho dalších možností, jak mít dítě, ale k těm jsme se už nedostali.
Moje neschopnost donosit dítě pochopitelně naše manželství poznamenala. Jak jsme první roky byli spolu šťastní a říkali si, že vše překonáme, a věřili, že nám to vyjde, tak se postupně náš vztah měnil. Po osmi letech mi manžel oznámil, že je mu to moc líto, ale že už to dál se mnou prostě nedá. Chce se rozvést a najít si jinou ženu, se kterou bude mít rodinu. Vůbec nepřipustil, že bychom mohli třeba dítě adoptovat či se stát pěstouny. Prostě on je zdravý, on děti mít může a já se se svým problémem musím vyrovnat sama.
Zlomil mi srdce, zůstala jsem sama. Měla jsem jen práci, která mě naštěstí naplňovala. O to víc jsem se upnula na své malé svěřence. Byla jsem mezi nimi šťastná, mohla jsem tak zapomenout na svůj jinak prázdný život. Jednoho dne se ve školce objevila malá tříletá Anička, krásná holčička, i když hodně zakřiknutá. Jak jsem se brzy dozvěděla, byla poloviční sirotek. Její rodiče už ani nepočítali s tím, že by mohli mít další dítě. V době, kdy paní otěhotněla, měli už dvacetiletá dvojčata. Ale vše proběhlo v pořádku a narodilo se jim zdravé dítě. Bohužel, když byly Aničce dva roky, maminka jí zemřela na rakovinu. Tatínek s ní zůstal sám, obě starší děti už měly vlastní život.
Konečně mám rodinu
Anička byla opravdu kouzelné dítě, zamilovala jsem si ji. Pochopitelně jsem se vždy ke všem dětem chovala stejně, ale ji jsem měla nejradši. A ona mě. Postupně jsem se čím dál víc bavila i s jejím otcem. Říkal mi, jak mě má Anička ráda a že je tomu moc rád, když už nemá svou matku. Nemohlo to dopadnout jinak, než že jsme se my dva dali dohromady. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jsem ho. Když mě pak požádal, jestli bych se k nim nenastěhovala, souhlasila jsem. Aničku jsem brala jako vlastní dítě a chtěla jsem být s ní co nejvíc. Po roce jsme se vzali.
Jsme spolu už skoro pět let a není to pro mě vůbec jednoduché. S manželem zůstávám jen kvůli dceři, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Je to s ním hodně těžké – je náladový, když není po jeho, dokáže mě i několik dní ignorovat. Skoro denně mám na talíři, jak skvělá byla jeho první žena. Já vím, že naše manželství bylo postavené hlavně na lásce k jeho dceři, já chtěla být s ní a on, když viděl, jak mě malá má ráda, tak pro ni chtěl mámu. Ale to neznamená, že se ke mně bude někdy i dost hnusně chovat. Bojím se ale, že bych o Aničku mohla přijít – nejsem její matka.
Alice
Názor odbornice: Dejte šanci partnerství
Vážená Alice, popisujete své pěkné pouto k vyvdané dceři Aničce, jakož i problematický vztah k jejímu otci, vašemu manželovi. Připouštíte, že jste se za manžela vdala kvůli Aničce, ne z velké lásky k němu. A priori si nemyslím, že by sňatek z rozumu nemohl fungovat. Co však bude mít pramalou šanci na trvání, je vztah dvou dospělých bez péče o společnou partnerskou rovinu.
Kdybyste byla u mě v poradně, ptala bych se vás, co spolu s manželem podnikáte pro radost. S čím jste v poslední době přišla vy sama a jak na to muž reagoval. Vztah bez péče je odsouzen dřív nebo později ke strádání a k zániku. Neudrží jej pohromadě ani dítě, lhostejno jestli biologické, či nikoliv. Dva druhy lásky – rodičovská a partnerská – se nedají směšovat a už vůbec ne poměřovat.
V dobře fungující rodině existují oba dva úspěšně vedle sebe, ve svém partnerovi mám muže, oporu, kamaráda, milence i rádce. Ve svém dítěti nalézám zase úplné jiné roviny. Je možné, že má váš muž zesnulou ženu zidealizovanou, to se nám s milovanými zemřelými někdy stává.
Dejte však sama sobě šanci, abyste vedle něj mohla také zazářit jako skvělá partnerka. Anička ve vás sice našla báječnou mámu, jednou však vyroste a přirozeně bude hledat vlastní cestu životem. Vy s mužem si zůstanete. Má-li být vaše soužití nyní i potom co k čemu, neobejde se bez péče o něj a neustávající práce na něm.
PhDr. Magdalena Dostálová
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 9. března 2020. Anketa je uzavřena.
