Mluví rychle. Mnohem rychleji, než plynou jeho filmy. A to je co říct. Pro mnoho novinářů je režisér legendárních filmů Hanební pancharti nebo Kill Bill postrachem. V Cannes však působil nadšeně. Jak sám říká – dvouapůlhodinové dílo Tenkrát v Hollywoodu je milostným dopisem kinematografii. Navíc v něm hrají Brad Pitt a Leonardo DiCaprio.
Ve filmu je scéna, kde se jde hlavní hrdinka, herečka Sharon Tateová, sama podívat na svůj film do kina. Zažil jste to někdy?
Samozřejmě. Na svých filmech pracuju velmi tvrdě, takže když je dokončím, je pro mě největší odměnou reakce diváků. Hlavně ta zvuková – smích, povzdechy. Někdy, když film střihám, slyším je už ve střižně.
Takže diváci pro vás určují, jestli se film povedl, nebo ne?
Ano, nejsem si jistý, jestli funguje do chvíle, než se na něj podívám s publikem. Festivalové projekce jsou sice skvělé, velkolepé premiéry také, ale není nic lepšího než se jít náhodně podívat do kina na svůj film s lidmi, kteří se s ním rozhodli dobrovolně strávit večer a zaplatit, ačkoli by mohli dělat cokoliv jiného a své peníze by mohli utratit jinak.
Tenkrát v Hollywoodu se odehrává v roce 1969. Tušíte, v čem bylo jiné být filmovou hvězdou tehdy a dnes?
Možná by někdo řekl, že sociální sítě změnily v naší branži úplně všechno. Já si však myslím, že když nejste jejich součástí, tak se vás reálně nedotknou. Mě to třeba vůbec nezajímá. Nemám Facebook, Instagram, Twitter ani další podobné blbosti. Zpravodajství také nesleduju na internetu. Prostě o tomto světě nic nevím a vlastně ani nechci vědět.
Opravdu to může fungovat?
Představte si situaci, kdy o vás hodně ošklivě píší v novinách, jejichž jazyku nerozumíte. Ano, možná se k vám ta informace dostane, ale nemáte ji jak dál prozkoumat, takže to vám, respektive mně může být úplně jedno.
Takže když vám teď řeknu, že Twitter šílí kvůli Tenkrát v Hollywoodu...
... tak vám odpovím – no a co?
Novináře i diváky jste žádal, aby o filmu Tenkrát v Hollywoodu příliš neprozrazovali. Ale těžko napíšete kritiku, aniž alespoň něco neodkryjete.
Ano, možná jsem kritikům trochu ztížil práci, ale točit filmy je také náročný proces, tak proč si to jednou nemohou vyzkoušet obě strany? Upřímně - já bych dokázal napsat recenzi Taxikáře, aniž prozradím, jaké je vyvrcholení. Novinář Roger Ebert řekl, že pokud kritik jen poodhalí, že je ve filmu překvapení, celý ho tím pokazí. A proto nechci, abyste cokoli prozrazovali.
Já to neudělám, ale jiní vaše přání nevyslyší.
Dost možná, ale pokud měli šanci vidět ten film bez jakéhokoliv předchozího upozornění nebo komentáře, měli by tu šanci dát i ostatním.
Co byl iniciační moment Tenkrát v Hollywoodu? Vychází totiž jak z fikce, tak z reálných situací.
Nastala chvíle, kdy se ty dva příběhy přirozeně spojily. Úplně první jiskra přeskočila před devíti lety. Poznal jsem během natáčení herce a jeho kaskadéra. Pracovali spolu asi dvacet let. Já kaskadéra nepotřeboval využít, ale pak mě herec požádal, že nějakou maličkost by přece jen udělat mohl. Tak jsem řekl dobře.
Bylo to správné rozhodnutí?
Když jsem je pak viděl pohromadě, bylo to neskutečně zajímavé. Já mu dal příležitost, ale jasně jsem viděl, že nepracuje pro mne, nýbrž pro svého parťáka, to byl jeho skutečný šéf. Mohl jsem se snažit jakkoli, ale já nebo můj film ho nevzrušoval. Ta situace mě zcela dostala. Náhle jsem byl tím vztahem fascinovaný, jak dlouho spolu vydrželi a stále si byli věrní. V tu chvíli jsem věděl, že pokud budu dělat film o Hollywoodu, chci jej vyprávět právě prostřednictvím tohoto vztahu.
Jak poznáte, že příběh, který vás napadl, je připraven k natáčení?
Většinou nápady nějakou dobu zkoumám, něco málo si o nich napíšu, ale stejně je pak uložím zpět do takového svého inkubátoru. Čekají tam na mě. Některé přežijí, některé zemřou, některé povyrostou.
Byl to i případ tohoto filmu?
Ano, ale upřímně je pro mě záhadou moment, kdy najednou vím, že nápad můžu pustit dál a pracovat s ním. Balvan jménem Tenkrát v Hollywoodu jsem neustále sunul před sebou nahoru do kopce, až jsem zjistil, že se tam dostal bez mého přičinění sám a já jsem připravený začít natáčet.
Od premiéry Pulp Fiction uplynulo čtvrtstoletí. Co se na kinematografii proměnilo?
Určitě jsou teď jiné časy.
V čem?
Ale no tak.
Zasáhla do vaší novinky nějak kauza MeToo?
Ne. Snažil jsem se, aby společenská kritika a konvence na snímek neměly žádný vliv. Chtěl jsem, aby to byl jen a jen můj film. V popisu práce nemám „promítat do svých děl, co se právě společnosti líbí, nebo nelíbí“. Naopak to mám ignorovat a třeba se nakonec setkám s tím, co si myslí společnost, nebo taky ne. Tak už to je.
Někteří vám to určitě vyčtou.
Je to možné, ale to, co se děje teď, tu nebude napořád. Moje práce doufám ano. To je důležité.
Ve filmu je spousta odkazů na americkou popkulturu 60. let. Mnohé reálie nebudou fanoušci mimo USA znát, měli by si něco předem zjistit?
Nemyslím si, že je to nutné, ale pokud to někdo chce udělat, ať tak učiní. Na druhou stranu je zajímavé i to, když vás film donutí se o něco více zajímat až zpětně, poté, co odejdete z kina. Přiznávám, že Američané budou mít při sledování Tenkrát v Hollywoodu jistou kulturní výhodu. Na druhou stranu – mé filmy a třeba Jackie Brownová obzvlášť mají velmi evropskou náturu. Ve finále jste na tom tedy asi lépe vy.
