V ordinaci sedí muž středních let. Vystřídal už čtyři lékaře, naposledy si dokonce nechal do trávicího traktu zavést sondu. Nikdo z doktorů mu však poškozenou stěnu tenkého střeva neobjevil. Přesto tam je, ví to, vždyť ta bolest je jasný důkaz.
„Snad tento pátý doktor mou nemoc konečně potvrdí,“ povzdechne si v duchu sklíčená a nešťastná postava v rohu čekárny. Ale lékař nic nenajde ani tentokrát. Zdroje obtíží nešťastníka nesídlí totiž ve střevech, ale v jeho hlavě.
Diagnóza hypochondrie – poměrně vážná, nikoliv vzácná, duševní porucha. Jméno dostala z řeckého slova hypochondrium, tedy podžebří. V tomto místě totiž řečtí lékaři tušili sídlo hypochondrie, přesně tam si totiž pacienti na bolest často stěžovali.
Hypochondr není simulant
Jako nemoc moderní doby ji už v roce 1885 popsal i věhlasný lékař Josef Thomayer, podle nějž se dnes jmenuje velká pražská nemocnice. „Jsou na jisto lidé, kteří každé zakašlání za projev souchotin považují – každé zrychlení tepny srdeční vadou si vykládají, každého zavanutí větru smrtelně se obávají, před každým jídlem úzkostlivě se tážou, zdali jim neuškodí a podobně. Lidé tací obávají se jíti za nepohody na ulici, utíkají před pouhým přístrachem nemocí nakažlivých, obléhají lékárny, kupují švindléřské v insertech vyhlašované prostředky,“ otiskl za Rakouska-Uherska lékařovu úvahu „Hypochondři“ časopis Lumír.
Thomayer už tehdy popisoval, jak se v českém prostředí dobře vžilo až posměšné označení hypochondr, tedy něco jako simulant.
„Běžný hypochondr je člověk, který má pocit, že by mohl onemocnět nějakou chorobou, ale v zásadě je to snadno rozptýlitelné a nenarušuje to jeho fungování, například v zaměstnání,“ vysvětluje Marek Preiss, klinický psycholog z Národního ústavu duševního zdraví, k němuž ale chodí ty nejtěžší případy hypochondrie.
„Ta se obecně diagnostikuje tehdy, pokud pacient navštěvuje s domnělým problémem různé ordinace více než šest měsíců a nenechá se odradit novými a novými vyšetřeními,“ podotýká psycholog Preiss. Jeden z nejtěžších případů, který za svou pětadvacetiletou praxi poznal, byla jistá pacientka se zafixovaným poškozením mozku.
„Měla pocit a vysvětlovala mi, že u ní došlo k jistému běžně nedetekovatelnému poškození, pro které nemá medicína názvosloví,“ vzpomíná Preiss.
„Paní cítila, že jí poškození mozku mění myšlení, zejména city a emoce. Samozřejmě nedbala rad lékařů, že mozek je v pořádku. Bylo to až na hranici bludů,“ vysvětluje psycholog s tím, že případ byl složitější přítomností i jiných psychiatrických onemocnění.
Chorý z nedostatku lásky
Odhadem trpí hypochondrií kolem tří procent populace, určité sklony mívá dalších sedm procent. „Není to nijak vzácná porucha, z mé zkušenosti jí trpí více žen než mužů. Myslím, že souvisí s úzkostí. Jedna z variant, kam úzkost jaksi uložit, je přeměnit ji v obavu o své zdraví,“ říká Preiss.
Lehčí varianty nemoci se zase mohou vyskytnout z jiných příčin, například z „prostého“ nedostatku lásky. „Někteří pacienti si nedostatek lásky, například v partnerském vztahu, vynucují právě hypochondrií. Začnou se stavět nemocnými, čímž jakoby vzpomínají na dětství a péči maminek. A třeba si myslí, když budou více nemocní, že o ně bude více pečováno,“ popisuje lékař.
Potíže se nevyhnuly ani slavnýmZ obavy z nemoci se bojí zpotit nebo si pečlivě zapisují vlastní zdravotní údaje. To vše dělali hypochondři z řad slavných osobností. Tak třeba Charles Darwin, známý tvůrce evoluční teorie, si denně zapisoval postřehy o svém nadýmání. Jeho obranou proti možným nemocem pak byly tzv. „vodní léky“, tedy studené koupele, v nichž ležel zabalen do listí, které mnul mezi prsty a roztíral si je po pokožce. Německý filozof Immanuel Kant si zase neustále prohlížel své výkaly. Značné obavy o své zdraví měl i Vlastimil Brodský. Pravidelně si stěžoval na různé choroby, až se dožil takřka 82 let a ze světa nakonec dobrovolně odešel sám. Vyhlášeným hypochondrem byl i král komiků Vlasta Burian. |
Těžké případy svými problémy ale silně trpí, snad i proto, že ve skrytu duše si „vymyšlené“ nemoci částečně uvědomují. „Je to opravdu těžký boj. Ti lidé se velmi trápí. Často totiž nahlížejí, že jejich chování není v pořádku, ale je pro ně strašně těžké ho změnit, jejich život není šťastný,“ dodává.
Léčba dva měsíce i rok
Těžké případy dříve či později končí v ordinacích klinických psychiatrů na terapiích. „Léčba hypochondrie, zejména těch lehčích případů, bývá úspěšná. Na jedné straně se ordinuje medikace, léky ovlivňující náladu a úzkost. Další cesta je psychoterapie, kdy má lékař za úkol měnit pacientovo myšlení a chování,“ popisuje Preiss metody, kterými se sám snaží pacienty hypochondrie zbavit. Samotné vymlouvání prý nefunguje.
„Při terapii je snaha detekovat jejich podivné myšlenky, jako třeba ‚jsem k ničemu‘ nebo ‚jsem pořád nemocný‘, a pomocí takového ‚sokratovského dialogu‘, tedy přesvědčováním, že pacientovy skálopevné závěry jsou vlastně mylné, je nutím bojovat s jejich vlastním nitrem. Nutím je vlastní myšlenky a přesvědčení zpochybňovat a dále je nahrazovat jinými,“ popisuje léčbu.
Myšlenku „jsem pořád nemocný“ pacient postupně nahrazuje „celý den jsem schopen pracovat a dělám, co potřebuji“ nebo „přestože se někdy cítím nemocen, můžu si zajít do posilovny“.
Terapie v rámci hospitalizace trvá minimálně 7 týdnů, těžké případy musí docházet dlouhodobě, třeba 6 až 12 měsíců. „Projevy i četnost hypochondrie se z mé zkušenosti za posledních 25 let nezměnily. Dřív si nemocní lidé více prohlíželi lékařské knihy v knihovnách, dnes hledají ‚domnělé‘ nemoci na internetu,“ doplňuje Preiss. Pro lehčí hypochondry tak i dnes platí Thomayerův citát: „O nemocech buď vědomosti řádné, anebo raději žádné“.
