Začalo to v Brně, loni se přidala Praha, letos Hradec Králové a Plzeň, na cestě je Opava i Písek. V posledních pěti letech se celosvětové hnutí s anglickým názvem Hearing Voices, česky Slyšení hlasů, zabydluje i v Česku.
Sdružuje lidi, kteří „slyší“ hlasy, zvuky nebo třeba melodie, jejichž reálný zdroj neexistuje. Hlasy se ozývají v hlavě, mohou přicházet jakoby z okolí (například z bytu od sousedů), „z vesmíru“, každý člověk je vnímá jinak.
Takovou zkušenost má podle odhadů 2 až 6 procent populace, ovšem nemusí se vždy jednat o duševní nemoc.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  Čtení o zajímavých lidech, událostech a nevšedních akcích v regionech. |
Po českých městech vznikají podpůrná setkání, kde členové „menšiny“ debatují a snaží se přijít na to, co to znamená „slyšet hlasy“. „Snažíme se lidem, kteří nějakým způsobem slyší hlasy, pomáhat a jejich ‚vnitřní hlasy‘ prozkoumat. Každý si sám rozhodne, jak své hlasy bude chápat. Zda v náboženském kontextu jako určitou spiritualitu, z lékařského hlediska jako duševní poruchu nebo třeba jako důsledek nějakého traumatu. Nejsme ale lékaři, ve skupině lidem prášky nepředepisujeme, ani nikoho nesoudíme. Jsme hlavně zvědavé lidské bytosti, které se navzájem podporují a hledají odpovědi,“ říká Adi Hasanbašić, jenž v pražské skupině zastává roli facilitátora, česky usnadňovače – člověka, který se snaží lidem se zvláštní schopností slyšení hlasů neobvyklou situaci ulehčit a pomoci chápat.
Je to dar, nebo prokletí?
Nejdříve trocha teorie. Lidem, slyšícím v duchu hlasy, funguje v mozku centrum pro sluch a řeč v tu chvíli stejně, jako by někdo opravdu mluvil. Hlas může mít různou intenzitu, může mluvit jedna nebo několik osob, měnit se může barva hlasu, pohlaví i věk.
Hlas třeba radí, komentuje běžnou činnost, nebo dokonce šikanuje. Člověk uslyší mluvit konkrétní i imaginární osoby, neznámou dívku či chlapce, bohy, ďábla, skřítky, své živé i zemřelé rodiče, prarodiče a další příbuzné, kamarády či známé, nebo třeba jen vnímá melodie.
Variant hlasů je tolik, kolik je lidí. Mnozí své hlasy pak popisují jako samostatnou entitu, jedinečnou osobnost uvnitř sebe, která jako kdyby uměla sama přemýšlet, promlouvat z vlastní vůle a vůbec si žila vlastním životem. Napovídá, kritizuje, pomáhá, ozve se, kdy se jí zachce. Někdo považuje slyšení hlasů za dar, jiný za prokletí, mezi „slyšiteli hlasů“ jsou lidé obyčejní i slavní a úspěšní i chudáci, často takoví, kteří trpí duševními poruchami.
„Klasická psychiatrie označuje slyšení zvuků nebo hlasů bez přítomnosti podnětu jako sluchové halucinace. U takzvaných pravých sluchových halucinací je člověk přesvědčen, že jsou skutečné. Existují ale i pseudohalucinace, kdy si jedinec uvědomuje, že skutečné nejsou a chápe je jako projev poruchy. Ty se mohou objevovat i u zdravých lidí. Někteří odborníci však ani pravé sluchové halucinace nechápou výlučně jako projev duševní poruchy,“ popisuje obecnou definici „hlasů“ brněnský psychiatr Ivan Peška.
Možné příčiny slyšení hlasů* U mnoha lidí jsou hlasy spojeny s traumatem. Brita Petera Bullimora ve škole šikanovali a zároveň mu vyhrožovali, že pokud cokoliv řekne, dozví se o tom policie a ta ho zavře do cely. Peter se bál, jak dospíval, trauma v něm zůstávalo a zrálo. V dospělosti se projevilo jako hlas, který mu tvrdil, že ho pronásleduje policie. Musel být hospitalizován a léčen, dnes je jedním z předních odborníků celosvětové sítě Slyšení hlasů. * Spirituální krize, ale i spirituální dar. * Genetická či chemická příčina, v mozku dojde k určitým změnám, které současná medicína nemusí umět odhalit. * Z potlačených emocí anebo frustrace plynoucí z jednání ostatních lidí. |
Existují ale i jiné teorie, proč hlasy člověk v hlavě slyší. Například taková, že je před tisíci lety slyšela většina lidí, v dávném pravěku či starověku jim schopnost pomáhala přežít. Byla to určitá intuice, která mohla upozornit na blížící se nebezpečí, nebo prostě při rozhodování poradit, zda se například vydat cestou vlevo nebo vpravo. Vlastnost ale postupně vymizela, u některých lidí ovšem přetrvala do dnešních dnů.
Zavřená mezi krávy
Jak se ale hlasy aktivují čí rodí? Teorií je několik. Často z traumatu v dětství, spontánně z vnitřních monologů, z genetických a chemických příčin, z potlačovaných emocí a frustrace, někdo je nazývá spirituálním darem.
Konkrétní případ člověka, kterému hlasy hodně zkomplikovaly život, aniž by se dlouhá desetiletí někde svěřil či léčil, je paní Majka. Hlas jí pravděpodobně vznikl z traumatu z dětství.
„Hlas se Majce v hlavě objevil ve chvíli, kdy se asi v pěti letech počůrala a matka ji za trest zavřela do chléva mezi krávy. Děvče se bálo a v tu chvíli k ní najednou promluvil odnikud konejšivý hlas, která ji nabádal, ať se nebojí, že vše dobře dopadne. Dívenka ten hlas později pojmenovala ‚Jistota‘,“ vypráví Hana Sedláková z Národního ústavu duševního zdraví. O fenomén Slyšení hlasů se zajímá ve své diplomové práci a právě paní Majka jí celý svůj příběh svěřila.
„Seber se a vypadni“
V pubertě Majce najednou přibyl druhý hlas, který ji často peskoval, kritizoval, pojmenovala ho „Kritika“. Ale občas jí tato „Kritika“ i pomohla a dokonce dvakrát zachránila život.
„Jednou seděla v lese na svém oblíbeném místě, když se najednou v její hlavě rozkřičel negativní hlas: ‚Seber se a vypadni, zvedni ten svůj tlustej zadek a jdi.‘ Majka se zalekla naléhavosti a rozhodla se rychle odejít. Jen co ušla pár kroků, spadl na místo, kde seděla, strom. Pak mi také vyprávěla, jak málem spadla pod tramvaj, hlas jí ovšem těsně před osudovým krokem, kdy se nerozhlédla, varoval, a tak se neštěstí vyhnula,“ vypráví Hana Sedláková.
Majka nikdy k lékaři nešla, problém tajila do svých 50 let. Tehdy se doslechla o hnutí Slyšení hlasů a vůbec poprvé se někam vypravila a vůbec poprvé někomu svěřila, že hlasy slyší. S odborníky ze skupiny během několika týdnů své dva vnitřní hlasy identifikovala jako hlasy rodičů, a společně došli k názoru, že hlasy vznikly z raných traumat, například ze zážitku z chléva.
„Majka začala na zlepšení svého stavu pracovat. Postupně si vybavovala jednotlivé zážitky, které jí ublížily a snažila se odpustit jak rodičům, tak sobě. Když se jednou probudila, hlasy úplně zmizely,“ uzavírá příběh Majky psycholožka Sedláková.
Příjemné hlasy lidé tají
Ale zpět na žižkovské sezení. Skupiny Slyšení hlasů navštěvují nejčastěji lidé s diagnostikovanou duševní poruchou, ovšem pouze třetina z nich vyhledala kvůli hlasům odbornou pomoc.
Velkou výjimkou jsou ti, kteří žijí se svými vnitřními hlasy v symbióze, podařilo se jim je integrovat do života a zároveň nemají psychiatrickou diagnózu. Takoví lidé své hlasy někdy popisují jako příjemné, nijak intenzivní. Prý jim občas radí a dokreslují realitu, prozrazují třeba své postřehy o osobách, s nimiž hovoří. Tato skupina je může vnímat jako dar a nikomu se svou „podivnůstkou“ za celý život nesvěří. Není důvod.
Když bohové promlouvají
„Zdraví lidé označují ‚vnitřním hlasem‘ své intuice, tušení nebo inspirace. Nejedná se o duševní poruchu. Pokud jde o inspirace, jsou typické zvláště pro skladatele, kteří ‚slyší v hlavě‘ melodii a poté ji přepíší do notové osnovy. Ani to není chorobné,“ vysvětluje Max Kašparů, psychiatr a katolický kněz.
Historie hnutí Hearing Voices* Fenomén skupin Slyšení hlasů se začal šířit z Holandska v roce 1987. * V Evropě dnes funguje největší síť ve Velké Británii, zejména v Manchesteru. * Celosvětově se zapojilo přes 30 států, před pěti lety i Česko, kde se letos v únoru uskutečnilo první velké setkání všech dosavadních skupin s cílem vytvořit národní síť Slyšení hlasů. |
„Člověk, který se cítí osamělý a opuštěný, může jednoho dne začít slyšet uvnitř sebe (nejspíše v hlavě) hlas známé nebo neznámé osoby, který se mu snaží pomáhat radami (to jsou tak zvané teleologické halucinace – ty, které radí) nebo jej jen vytrhují ze samoty, dělají mu jakéhosi průvodce či ‚kamaráda‘ v osamělosti,“ doplňuje psychiatr Peška.
Mezi lidi s diagnostikovanou duševní poruchou, kterým hlasy působí problémy, patří Ondřej, jenž dochází do žižkovské skupiny.
„Jsem schizofrenik. Mám v hlavě hlasy bohů, hodně religiózní. Vždy, když se objevily, tak se nejdřív představily. Některé mě šikanovaly, říkaly, co nesmím dělat, jiné, třeba egyptský bůh slunce Re, mi ale pomáhal a radil, když jsem nevěděl, kudy kam,“ vypráví dnes vyrovnaně o své nemoci a hlasech mladý muž, který je slýchává od roku 2006.
Hlasy postupně sílily, získávaly nad Ondřejem moc a tak se svěřil do péče lékařů. „Dostal jsem silné prášky, které celé mé vnímání či podvědomí i vědomí ponořily velmi hluboko. Vše zamrzlo. Tehdy sice hlasy zmizely, po lécích jsem se ale cítil příšerně,“ vypráví.
Nakonec prášky omezil, hlasy se vrátily a tak musel najít určitou rovnováhu v medikaci. Zároveň se ale vydal jinou cestou než lékařskou – začal navštěvovat skupinu Slyšení hlasů.
„Zde jsem se učil vznik hlasů pochopit a začal přemýšlet o významu toho, co říkají. Postupně se snažím si s nimi vybudovat vztah. Mé závěry po letech terapií jsou, že má aura je jaksi obnažená, jsem hodně zranitelný, což jsou důvody, proč se hlasy vytvořily,“ říká s tím, že s duševní chorobou se potýkal i jeho otec. „Občas bych se jich rád na den dva vzdal a odpočinul si, ale bez nich si život také představit nedokážu. S některými svými hlasy jsem si vytvořil opravdu hezký vztah,“ uzavírá.
Skupiny Slyšení hlasů mají ve světě úspěch proto, že propojily lidi s podobnými problémy, kteří se navzájem inspirují. „Prací facilitátorů je vytvořit prostředí, kde by se lidé, co slyší hlasy, cítili bezpečně. Chceme, aby zde sdíleli své zkušenosti, hledali k hlasům vlastní cestu, celý fenomén mohli zkoumat a integrovat do svého života. Mohou zde získat pomůcky, jak se svými hlasy pracovat, když třeba začnou být nepříjemné nebo rušivé,“ vysvětluje Adi.
Je to jako vztah s člověkem
„Čistě metaforicky, vztah s hlasem může být jako vztah s člověkem. Pokud si ho vybudujeme tak, že se každý den hádáme, tak může vadit. Pokud máme z hlasů strach, mohou nás ovlivňovat a kontrolovat, což může být problém.
Naopak pokud zvládneme úzkost, která z hlasu pochází, vytváříme cestu pro integraci hlasu do života,“ dodává Hasanbašić, který osobně hlasy neslyší.
Kde je tedy hranice, kdy hlasy člověku pomáhají a neobtěžují ho a kdy se z nich stává problém? „Lidé většinou přicházejí za lékařem nebo k nám ve chvíli, kdy se ve svých hlasech začnou ztrácet, hlasy je začnou obtěžovat, kdy se jich začnou třeba bát a získají pocit, že jsou divní, protože ve společnosti většina lidí žádné hlasy neslyší. Tento fenomén je třeba znormalizovat a lidi, kteří hlasy slyší, emancipovat, aby se přestali bát. Kdo se nebojí, může začít něco dělat, “ uzavírá facilitátor Adi Hasanbašić, který už založil síť Slyšení hlasů v Sarajevu a na západním Balkáně.
