Startovní linie kdesi uprostřed novozélandských lesů. Šest ráno. Sotva svítá. Provazce deště. Nohy po kotníky ve vodě. Maniakálně natěšené výrazy, kam se člověk podívá. Vzduchem se nese veselé povykování a high fives. Ultraběžci jsou zkrátka speciální lidský druh. Homo Sapiens Ultra.
Známé přísloví, že s jídlem roste chuť, platí pro nás běžce dvojnásob. Půlmaraton, maraton, rychlejší maraton, ultra, stovka. Dále, rychleji, dobrodružněji. Posunovat hranice, zjišťovat, co tělo a mysl ještě skousnou. Já se koncem loňského roku našel ve fázi, kdy jsem jeden stovkový zářez měl a chtěl jsem přidat další. Tentokrát ale rychleji a jít na hranu svých možností. Zkusit závodit. Nakonec stačil jeden delší výběh s kamarády následovaný množstvím zlatavého ionťáku, trochou zdravého hecování a ráno jsem se probudil s potvrzením přihlášky v e-mailu.
Novozélandský Tarawera Ultramarathon je největší ultratrailový závod v australsko-oceánském regionu, který je pevnou součástí série Ultra-Trail World Tour, nabízí bodíky pro UTMB, Western States, pěkné prize money a hlavně úžasně rozmanitou trať. To vše každoročně na Severní ostrov do městečka Rotorua přivede hodně přes tisíc nadšených ultraběžců a početnou ekipu elitních závodníků. Loni závod vyplenil Jim Walmsley, letos běžel třeba jeho tréninkový parťák Cody Reed, Red Bull dobrodruh Dylan Bowman nebo Nike trail ambasadorka Sally McRae.
Když se čerti žení
Trať Tarawery se vine původním pralesem, kolem vulkanických jezer i skrz oblasti bahenních sopek provoněných sírou. V jubilejním desátém ročníku se pořadatelé rozhodli otočit směr trati, takže se poprvé běželo z hloubi lesů zpět do Rotoruy. Byla to divácky atraktivnější a pro běžce určitě pohodlnější varianta, byť se tím zvedlo převýšení závodu asi o 300 metrů.
Na závodníky letos čekaly čtyři různé tratě – 64 kilometrů, 87 kilometrů, letos přidaná stomílová vzdálenost a hlavní 102 kilometrů dlouhá trať. A právě tuto distanci s převýšením kolem tří tisíc metrů jsem si vybral pro svůj první velký mezinárodní závod. Za normálních podmínek je Tarawera známá jako poměrně rychlý závod. Jim Walmsley loni tratí prolétl za 7:23 v tempu těsně přes 4,5 minuty na kilometr. To ale nebyl případ letošního ročníku. Před závodem totiž týden v kuse pršelo. A hustě pršelo rovněž při závodu samotném. Díky čemuž se trať změnila v jednu velkou bahenní lázeň.
Umět jít na dluh
První půlku loňského roku, když jsem zrovna neseděl v kanclu, jsem až na pár kratších trailových závodů strávil broušením asfaltu v honu za osobáky na půlmaratonu a maratonu. Návrat na traily mi pak přišel trochu jako flákačka. Intenzitu nahradily vzdálenosti, laktát čas na nohách. Fyzickou přípravu jsem až tak moc neřešil, protože jsem měl dobrý základ. Každý týden jeden trailový výběh přes 30 kilometrů, jeden zvlněný tempový běh, jednu zábavnou seanci na schodech a pak nějaké to klusání mezitím. Většina týdnů se držela mezi 80 až 90 kilometry.
Chtěl jsem ale zapracovat na efektivitě. Tradičně jsem hodně pil a jedl, většinou gely. Na tréninkových výbězích jsem postupně omezil příjem jídla a eliminoval gely. Zároveň jsem snížil příjem tekutin a postupně začlenil do „jídelníčku“ Tailwind, běžecký drink, který v sobě má kromě elektrolytů i kalorie. Také jsem čas od času zařadil depletion run, do kterého jsem šel unavený a s nízkou zásobou energie. Aby se tělo naučilo pracovat se svými rezervami a umělo jít na dluh.
Svižný začátek
První část novozélandského závodu po hezky se kroutících pěšinkách a zvlněných lesních cestách je poměrně rychlá. V energetizující atmosféře se marně snažím krotit své nohy a od výstřelu do toho vesele šlapu hluboce pod rozvržené mezičasy. Půlmaratonem probíhám v čase 1:40. Trochu risk, ale cíl byl přece závodit, tak žádné flákání. Když vybouchnu, pěšky to dojít můžu vždycky.
Na 35. kilometru vybíháme pěšinkou podél burácejících vodopádů živených týden dlouhým deštěm. Rád bych si je vyfotil, ale mokrý telefon jsem nedokázal odemknout od 5. kilometru. Sám sebe překvapuji, když celý kopec vybíhám, po cestě předběhnu třetí a druhou ženu a dobrovolníci hlásí, že běžím okolo desátého místa. Chuť roste.
Maratonskou distancí lídři závodu prolítli těsně pod tři hodiny. Docela kalup. Já se tam dopracoval asi o 40 minut později, což bylo o hodinu rychleji oproti mým propočtům směřujícím k cílovému času pod deset hodin. Pak začala sranda a o dvě občerstvovačky a 17 kilometrů dál byl náskok ten tam. Se mnou problém naštěstí nebyl. Problémem bylo kluzké bláto. Všude. Po kotníky. A jako bonus kořeny, popadané stromy a kluzké, mechem porostlé kameny.
Novozélandská klouzačka
Běžci na sto kilometrů tratí postupovali až po většině běžců na 64 kilometrů a 87 kilometrů, kteří už tak bahnité pěšinky úplně rozdupali. V prudších výbězích znamenal jeden krok dopředu dva kroky zpět. Seběhy byly jako jízda ledovým korytem. Podmínky ale byly pro všechny stejné. Technicky náročné tratě mi obecně sedí, takže jsem si v tom docela rochnil, spíš než abych nadával. Po úvodní palbě si alespoň trochu odpočaly nohy.
Na nejtěžší části závodu jsem se seběhl s Akim, Japoncem, který objíždí svět a sbírá body do UTWT série a měl na vestě víc sponzorských log, než bych v momentálním stavu dokázal spočítat. Asi pětkrát doběhl UTMB. Na jeho lehkém běžeckém stylu jsem mohl oči nechat. Zastavoval v podstatě jen na občerstvovačkách, kde měl dokonalý servis. A celý závod běžel jen s půllitrovou lahví za pasem. V tom nejbahnitějším marastu jsem mu ale nakonec trochu cukl a znova ho viděl až v cíli.
Z tohodle vlaku nevystupuješ
Po několika dalších nekonečných kilometrech plných klopýtání přes mokré kořeny nás trať konečně vyflusla u předposlední občerstvovací stanice na 80. kilometru. Ta byla na břehu, za normálního počasí, pohádkově modrého jezera. Na jeho místě byl ale jen rozmazaný šedý flek, navíc rozvodněný, takže organizátoři museli mírně pozměnit trať, abychom neběželi po pás ve vodě.
Záhul pro všechnyZávody formátu Tarawera jsou pro nadšence jako já skvělá příležitost učit se od těch nejlepších. Předstartovní rutiny elity, pokecy na trati, rozbory v cíli. Kecal jsem třeba s druhým Cody Reedem nebo jedním z nejlepších australských maratonců, který se přeorientoval na ultramaratony. Všichni byli nadranc. Bylo hezké vidět, že jsme všichni jenom lidi. V předchozích ultra závodech jsem vždycky strávil věčnost na občerstvovačkách. Tentokrát jsem se snažil být maximálně úsporný, přiběhnout s již odšroubovanými flaškami na pití a nasypaným Tailwindem z malých předchystaných pytlíčků. Rychle doplnit vodu, prohodit pár slov s úžasnými dobrovolníky, drapnout pár banánů a jíst až za běhu. V půlce závodu jsem akorát doplnil zásoby jídla z připravené tašky. Fungovalo to dobře. |
Chvíli nato jsem začal naplno cítit, že se zadrhává motor. Doháněl mě střídmý příjem potravy, za rohem jsem cítil křeče. A pak se stal menší zázrak. Docvakla mě Amanda, druhá holka, a její čerstvá vodička Keely. Obě profi Američanky v jasné misi dotáhnout první ženskou. Co si budeme povídat, na tenhle vlak jsem s nadšením naskočil.
V prvním menším kopci jsem lehce odpadl, abych záhy slyšel halekání: „Makej, chlapče, z tohodle vlaku rozhodně nevystupuješ!“ Ok. Holky mě očividně začlenily do týmu a já po chvilce zapomněl na unavené nohy. Sranda, jak je to všechno v hlavě. Hlavně to ale byl strašně zajímavý pokec a okénko do kuchařky profi běžců, jejich zkušeností, tréninku, minulých závodů. Samotnou kapitolou pak byl vodičský výkon Keely, která na nás neustále něco křičela, hlásila mezičasy i následující profil trati, kterou si očividně dobře nastudovala.
Hořký konec
Ve finálním seběhu jsem jim mírně utekl a následně jen proběhl poslední občerstvovačkou. Jídlo i voda už mi dávno došly, dát posledních pět kilometrů naprázdno mi ale přišlo pořád jako menší zlo než zastavit. Přepnul jsem na autopilota a za každou zatáčkou vyhlížel cílovou rovinku. Ta nakonec přišla a za ní i emocionální obětí od ředitele závodu.
Co si budeme povídat, doběhl jsem úplně nadranc a mokrej a prochladlej do morku kostí. Finální čas 10 hodin 17 minut a celkové 13. místo v nabouchaném mezinárodním startovním poli mě dost zahřálo. Cíl jsem splnil a po zásluze se pustil do odměny jménem Ultra IPA od místního pivovaru. Hanebně však musím přiznat, že toto sedmiprocentní pivo skončilo v kolonce „nedokončil“.
Detaily tratě a mého závodu najdete na mém Strava profilu zde, kde mě můžete i sledovat. Pozornost vrátím. Ostatně, po pěti letech se z Austrálie vracím do Česka a budu potřebovat inspiraci, kde běhat!
