Jmenuji se Jana, je mi 22 let a jsem jedináček. Studuji vysokou školu, žiji v Praze u rodičů. Zároveň si vydělám, abych našim nevisela na krku. Mám přítele Petra, se kterým se znám zhruba půl roku. Plánujeme, že spolu budeme bydlet, ale ještě tomu dáváme čas, až se lépe poznáme.
Napište i vy svůj příběhPříběhy jsou upraveny redakcí. Vycházejí z vašich skutečných problémů, s nimiž se svěřujete v Kavárničce či v partnerské poradně, nebo z dopisů, které posíláte na ona@idnes.cz, a respektují vaši anonymitu. |
Mí rodiče byli a jsou fajn. Pořídili si mě sice až „na stará kolena“, bylo jim kolem pětatřiceti, když jsem se narodila, ale nikdy jsem nenarazila na to, že by měli nějaké nemoderní zkostnatělé názory. Naopak mi přišlo, že jsou dost moderní, na rozdíl od rodičů některých mých spolužáků.
Naši se brali, když mě máma čekala, oba už měli za sebou nepovedená manželství, bez dětí, takže žádné další sourozence nemám. Dřív mi to nevadilo, měla jsem rodiče jen pro sebe, ale teď bych nějakého toho bráchu nebo ségru docela brala, třeba bych nemusela se svým názorem být proti rodičům sama.
Rodiče berou imigranty jako zlo
Pohádali jsme se totiž kvůli tomu, jací lidé teď do Evropy přicházejí, co tady chtějí a jestli by jim měla Evropa, tedy i my Češi pomáhat. Všechno začalo tím, že jsem rodičům řekla, že se stydím za to, že jsem Češka – ne obecně, ale v otázce toho, jak nás vnímá svět, že nechceme pomáhat uprchlíkům, že se stydím za svého prezidenta, jak se vyjadřuje a tak podobně.
Řekla jsem, že ti lidé jsou chudáci, že by každý z nás měl cítit morální povinnost jim pomoci, cítit s nimi, neodsuzovat je. Že se samozřejmě i já bojím toho, co příliv lidí s jinou mentalitou může v Evropě způsobit, ale rozhodně bychom jim neměli zavírat dveře.
No a to jsem narazila. Naši se do mě pustili, že jsem se dočista zbláznila. Ať se prý podívám, jaké typy se do Evropy hrnou, jsou to samí přívrženci Islámského státu. Když jsem oponovala, že jsou mezi nimi i malé děti, těhotné ženy, tak mi rodiče řekli, že je to nesmysl, naprostou většinu lidí tvoří mladíci, kteří žádnou pomoc nepotřebují. Mají jediný cíl: šířit islám a páchat zlo.
Kam prý na taková tvrzení chodím, že to vidím někde na internetu a to jsou zfalšované informace. Oni prý moc dobře vědí, jací lidé se sem hrnou. Táta má totiž kamaráda, jehož syn má blízko k Martinu Konvičkovi, a od něj má všechny zaručené informace.
Mí rodiče si totiž myslí, že my mladí jsme blázni, co nevědí, jak to ve světě chodí, že jsme moc hrr a naletíme nějakým humanitárním kecům.
Zapojila jsem se do pomoci uprchlíkům
Jakékoliv mé argumenty rodiče smetou ze stolu. Už jsem se mockrát zařekla, že se s nimi na dané téma nebudu bavit, ale buď to nevydržím já, nebo oni. Nedávno debatu rozpoutal Petr. Aniž bych ho varovala, jaký je názor mých rodičů, začal se s nimi na toto téma bavit a strhla se taková hádka, že jsme radši odešli. Petr mi pak řekl, že tohle tedy nečekal. Jeho rodiče jsou prý naprosto jiní, mají stejný názor jako on. Dokonce jeho máma v práci zorganizovala nějakou sbírku oblečení, také prý poslali i peníze.
U nás na škole se organizovala akce na pomoc uprchlíkům, pár lidí odjelo i na srbsko-chorvatský přechod pomáhat přímo na místě, další shánějí peníze i materiální pomoc. S Petrem jsme se oba zapojili a rozhodli jsme se, že také odjedeme pomáhat přímo v terénu.
Jenže nevím, jak to přijmou moji rodiče, možná bych musel přerušit studia. Pochopitelně studovat nepřestanu, školu si dodělám, ale cítím, že tohle je pro mě důležitější. Ale mí rodiče to nepochopí. Nevím, jak jim to mám říct. Dokonce si pohrávám s myšlenkou, že si něco vymyslím.
Jana
Názor odborníka: zkuste najít kompromis
Milá Jano,
současná situace není snadná na žádné úrovni. Řadu lidí otázka uprchlíků rozděluje, a to i v rámci rodin podobně jako u vás. Ačkoliv je naše republika díky výrokům politiků vnímána v uprchlické otázce spíše v pozici odmítající pomoc, řada lidí se zapojuje do aktivit stejně jako vy.
Na srbsko-chorvatské hranici patří dokonce čeští dobrovolníci k nejsilnější skupině, která situaci pomáhá řešit. Myslím, že na to můžeme být hrdí. Bez ohledu na mediální obraz této otázky a bez ohledu na naše politiky dokážeme jako lidé aktivně pomoci tam, kde je potřeba.
Ptáte se, co máte dělat, a navrhujete několik řešení. Osobně bych nevolila cestu lži. Ta ještě vyhrotí vztahy a zničí důvěru, kterou mezi sebou s rodiči máte. Přestože je váš názor rozdílný, určitě se dá najít cesta pro vzájemnou komunikaci. Na vašem místě bych si připravila plán.
Můžete například odjet jen na kratší dobu. První návštěvou zmapujete situaci i podmínky a budete se moci lépe připravit pro další pomoc. Na delší dobu můžete jet třeba ve zkouškovém období. Naplánujte si školní povinnosti tak, abyste měla co nejvíce volného času. Rodičům svůj plán předložte s tím, že jste se rozhodla pomoci, ale zároveň neohrozit své studium.
Hodně sil,
Zuzana Řezáčová Lukášková, Psychologie.cz
Co mám podle vás dělat?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 pondělí 9. listopadu 2015. Anketa je uzavřena.
