První záběry připomínají budovatelský sjezd, poslední hollywoodský sraz – a mezi ně se vejdou dějiny karlovarského filmového festivalu. Začaly kuriózně mimo Vary, roku 1946 v Mariánských Lázních, kde vyrostlo přírodní kino pro pět tisíc diváků.
Dostali uherák A tehdejší hvězdy? Třeba básník Vítězslav Nezval. „Ze zahraničí jezdili do Varů hosté, které už jinam nezvali,“ líčí ve filmu publicista A. J. Liehm časy po únoru 1948, kdy se festival zpolitizoval. Armádní sbor zpívá „vlajky rudé“ a ceny si odnášejí rovnou tři sovětské snímky v čele s Pádem Berlína.
Vzhledem k dobové povaze archivních materiálů sleduje festivalový dokument zprvu spíše dějiny politické než filmové. Až s počátkem 60. let přichází uvolnění a s ním třeba záběry z hotelu Richmond, kde se objevil Oldřich Nový i host z Mnichova Gustav Machatý.
Výmluvné vzpomínky přidává někdejší ředitel Grandhotelu Pupp: jak si jen díky festivalu mohli objednat uherák nebo koňak, zboží, jež se tehdy dávalo na příděl. A kamery zachycují slavné hosty při setkáních s českou kuchyní. Tony Curtis, hrdina komedie Někdo to rád horké, si nad ohněm opéká špekáčky, představitel Vinnetoua Pierre Brice ochutnává koláče, Claudia Cardinale zanechává podpis na talíři.
Kdo zapálil Thermal A Jaroslav Weigel z Divadla Járy Cimrmana, jenž třicet let působil jako grafik festivalových listů, přiznává: „Prvně v životě jsem tam pil džus.“ Díky zpravodajským skečům Miroslava Horníčka v tehdejších Momentech filmového festivalu mohl dokument zařadit hravá setkání třeba s Frankem Caprou. V líčení pamětníků nechybí festivalový diplomat A. M. Brousil, který přivedl do Varů země třetího světa; rád rozdával ceny ve velkém, zřídil prý i dvacet porot. „A taky zapálil Thermal, ale nejen on,“ dojde na historky ze zákulisí festivalového paláce.
S invazí 1968 zase přituhne. Krzysztof Zanussi v čele poroty ještě prosadí vítězství filmu Kena Loache před dílem Sergeje Gerasimova, ale od 70. let se Horníčkovy Momenty ruší a vrací se „sovětská vlna“.
O sto tisíc víc V 80. letech se podle slov tehdejšího ředitele festivalu Jiřího Janouška dbalo, „aby to bylo ideologicky správně, ale vypadalo pokud možno dobře“. Až v roce 1990 se sjeli všichni dlouho zakázaní, včetně Miloše Formana na kole, a roku 1994 sdělil nový prezident Jiří Bartoška v Moskvě, že éra střídání tamního festivalu s varským definitivně končí.
„Ze 36 tisíc vyrostl festival na 136 tisíc diváků,“ shrnuje jeho dlouholetá umělecká ředitelka Eva Zaoralová, která dokumentem provází.
