České blues definované Ježkovým Tmavomodrým světem a dávným veršem Jiřího Suchého Naraž si bouřku ještě více do čela je zvláštní fenomén, do něhož se vejde zemitost Petara Introviče, poezie Josefa Kainara i zpovědi Jana Spáleného.
Kolik však má společného s původním americkým žánrem od Mississippi či Chicaga, kde se nejde daleko pro láhev, facku ani pro slovo a kde černé brýle klasiků ukrývají ironický lesk a nadsázku?
Staré americké originály počeštit, což zkoušeli třeba Lubomír Dorůžka a Josef Škvorecký, je řehole, což poznal i pracovitý publicista Michal Bystrov. V knížce Pekelnej pes má na mě vztek, jíž vydalo pražské nakladatelství Galén, nepředstavuje však doslovné překlady, ale vlastní hravé variace nejen i u nás známých bluesových standardů.
Bystrov jako hudební publicista patří ke staré škole žurnalistiky, k níž neodmyslitelně patří fundovanost, láska k materii, jazykový cit, a hlavně je prosta sebemenší sebestřednosti. Důkaz jsou nejen časopisecky publikované texty věnované Bobu Dylanovi, Jiřímu Šlitrovi či Janu Vyčítalovi, ale hlavně objevná trilogie Příběhy písní, monografie Waldemara Matušky či průvodce koncerty zahraničních hvězd v tehdejším Československu Od Armstronga k Bécaudovi.
V novince, věnované zpěvákovi a skladateli Jiřímu Šlupkovi Svěrákovi a textaři Pavlu Šrutovi, se však autor se čtenářem dělí o svou vlastní zábavu, která ho provází už léta. Parafráze či variace jsou i tak svébytnou disciplínou, neboť musí udržet rytmus, smysl a hlavně pointu jak bič, na níž mnoho písní z lokálů, ložnic, hřbitovů i tančíren stojí. Sáhl po klasice Roberta Johnsona, Johna Lee Hookera, Lead Bellyho, Bessie Smithové, W. C. Handyho i po méně známých interpretech, kterou mohou být pro milovníka žánru objevem.
To vše utřídil do sedmnácti tematických kapitol, názvy už naznačují: Jestli vystřízlivím, tak přestanu pít, Nechci shánět žáby pro tvý hady, Těžkej život lehkejch žen, Chtěl jsem vodu, dala mi petrolej nebo kouzelný erotický oddíl Ohřej mi můj párek. Publikaci uzavírá Dvanáct křižovatek, což je malá encyklopedie podstatných rozcestníků černého blues.
Michal Bystrov s lehkostí vládne barvitou hovorovou češtinou, naprosto samozřejmými rýmy, aniž tlačí na silácké amerikánství. I v jeho pojetí v odkazu z Delty zůstává smutek, osudovost, životní moudrost a humor. Z mnoha trablů, podobně jako poučená a léty prověřená lidová poezie, může léčit i českého čtenáře, který, maje brýle, mu rád odpustí málo čitelné „sražené“ písmo názvů anglických originálů. I to, že mu v Johnsonově Marné lásce (Love in Vain) zmizelo Mickem Jaggerem tak skvostně protahované „nádraží’.
