Podzimní závod se běžel za obrovské mlhy, kdy viditelnost byla na startu i v cíli asi tak dvacet metrů, a to nepřeháním. Na vrcholcích kopců, které jsme přebíhali, bylo nádherně. Letošní počasí už překvapení nepřichystalo. Mlžný opar nahradilo polojasné počasí a sluníčko, akorát toho větru bylo trochu více. Hory jsou hory a věřit, že stabilní počasí vydrží třeba dvě hodiny, je jaksi utopické. Nám ale vydrželo.
Startujeme na druhém nejvyšším bodě celého závodu, což je vrch Bouřňák (869 m n. m.). Právě v momentu, kdy v nedalekém kostelíku zvony odbíjejí poledne a zvou místní k obědu, ozývá se zároveň i „pomyslný“ startovní výstřel a 165 závodníků vyráží na trasu po hřebenech Krušných Hor. Ne všichni ze startujících našli odvahu vydat se na náročnou trasu půlmaratonu, takže raději volili možnost kratšího běhu, pokoušejí se zdolat trasu 13 nebo 4,5 kilometrů. Obtížnost běhu je vlastně stejná, jen vzdálenost jaksi přijatelnější. Moje sebedůvěra se zvyšuje, patřím mezi ty odvážnější a vyrážím vstříc vrcholkům okolních kopců na tu nejdelší trasu.
Ihned po startu se všichni doslova řítíme dolů z kopce. Rovinky se střídají s menším klesáním. Musíme se totiž dostat do nejnižšího bodu trati, abychom se následně mohli vyšplhat zase na ten nejvyšší. Logická úvaha, pomyslím si. V této části závodu se ještě všichni dokážeme kochat nádhernou přírodou, která je již v tomto květnovém čase probuzena a ukazuje nám své krásy a věru má co nabídnout. Jenže my tu nejsme od pokukování po krásách přírody, chceme také závodit.
Pomalu přibíháme na 8 kilometr, kde se trať rozděluje na závodníky, kteří si do kolonky délky trati zaškrtli políčko 13, ty posílá vpravo, a nás odvážlivce posílá jiným směrem, do neznáma. Docela trefné, neboť v jednu chvíli opravdu nevíme, kam běžíme. Značení, které bylo do této doby perfektní, tady nějak chybí. Ozývají se i hlasy, že znalost orientačního běhu není na škodu. Podařilo se, po chvilce tápání pokračujeme po správné cestě. Statečně míjíme první občerstvovačku. Hodně borců si při těchto závodech bere pití do lahvičky u pasu, takže zde si jen lokne trochu vody, aby se neřeklo, a hurá pádí dál.
VýsledkyZávod na 21 km: Závod na 13 km: Kompletní výsledky najdete na moldavsky-pulmaraton.webnode.cz |
Dlouhý výstup k nejvyššímu bodu trasy bere sílu. Chvílemi běžíme po kamenných schodech, po chvilce se brodíme bahýnkem, místy se doslova ploužíme korytem vodního toku, který stéká z vrcholku, na který šplháme. Tady se projevuje síla naší vůle. Spousta z nás místy jde. I já udělám pár kroků, poněvadž běžet vůbec nejde. Vrchol stále v nedohlednu.
Sláva, asi 4 kilometry trápení máme za sebou. Než ale stačíme srovnat dech a znovu najít ten správný běžecký rytmus, tak už zase přepínáme na těžší převod. Kopečky a zase kopečky. Tyto už ale nejsou tak strmé, takže vše probíhá již v relativním poklidu.
Sedmnáctý kilometr je tu, přebíháme přes nejvyšší vrchol celého závodu, což je Vrch Tří pánů ve výšce 875 m n. m. Mnozí z nás už sice cítí značnou únavu, což se při pohledu do tváře jednotlivých závodníků dá lehce rozpoznat, ale touha užít si krásnou krušnohorskou přírodu a dokončit závod je silnější. Opravdový zážitek je proběhnout se v těsné blízkosti tří větrných stožárů. Ostatně spousta závodníků se zastaví a na mobil si tyto giganty, kteří vévodí místnímu prostředí, zvěčňují.
Probíháme i místem, kde loni na podzim byl cíl. Mnozí si už si myslí, že bude konec, jenže ještě se musíme dostat zpět na vrch Bouřňák, až tam je cíl. Poslední stoupání už není tak hrozné. Dokonce v sobě najdu ještě dostatek sil. Docela výrazně zrychlím a své skupince se lehce vzdaluji. Co lehce, doslova jim uteču. Po necelých dvou hodinách jsem tudíž v cíli v čase 1:54:18 hodin. Spokojen, šťasten, vyčerpán, a s myšlenkou, že jsem zase udělal kus dobrého pro své zdraví. To samé najdu i v očích ostatních doběhnuvších závodníků a závodnic, a že jich běželo.
Podzimní závod si rozhodně nenechám ujít a jistě nebudu sám. Chystá se totiž novinka, a to závod na 30 km… No není to další výzva?
