Nápad zúčastnit se svého prvního maratonu přišel zhruba před rokem, kdy jsem dokončil svojí každodenní desítku v parku. Nutno zmínit, že v parku v Moskvě. Počasí tudíž od září žádná sláva, od listopadu pěkná kosa a bahno a od konce prosince to vůbec stojí za bačkoru. Teploty pod -10 stupňů jsou na denním pořádku a na přemrzlém sněhu či ledu se mi s výškou 191 cm moc dobře neběhá. Do poloviny března se počasí nezmění, vítanou oblevu střídá opět ochlazení a přece jenom, na ledu mám raději jiné aktivity než běhání. Zimní příprava tudíž žádná hitparáda.
Od jarního slunovratu jsou dny delší a teplejší, v červnu se dá běhat za světla od čtyř ráno do jedenácti večer, což je o dost příjemnější než trénování v zimě. V létě běhám všude, kde se dá: v Moskvě, na dovolené v Bulharsku, v Čechách, u Jadranu, v Chorvatsku. Během roční přípravy běhám pětkrát týdně, průměrně kolem 14 kilometrů, absolvuji pouze tři běhy delší než půlmaraton (22, 26 a 31km).
S přibližujícím se datem maratonu nervozita stoupá. Jsem začátečník, nemám představu co něj očekávat. V posledním týdnu tak hltám články o maratonech na webových stránkách, podstatné informace fixuju v paměti a snažím se jimi řídit. Jedna z nich, která mi utkví v paměti je: „nepřepal začátek“. V článku je řečeno, že 90 % závodníků vždy přepálí začátek - mezi ně nepatřím, ale to předbíhám.
Před závodem neustále řeším předpověď počasí a oblečení potřebné na závod. Slibují slunečno, na startu 8 stupňů, v čase mého plánovaného finiše pak cca 13 stupňů. Volím proto termotriko a běžecké tričko, elastické kraťasy a kompresní návleky. S předstihem si vyzvednu startovní balíček a dělám dobře, již po pár minutách se tvoří dlouhé fronty, o druhý ročník Moskevského Maratonu je v porovnání s tím přechozím trojnásobný zájem. Přihlášeno je přes 12 tisíc závodníků, z toho 5 tisíc na maraton. Večer před závodem se ukládám ke spánku před desátou hodinou večerní, nervy však dělají svoje. Nejen, že nemohu usnout do dvou hodin ráno, ale chodím snad každým 30 minut na toaletu, no vysloveně se bavím.
Maraton se koná v historickém centru Moskvy, běží se kolem Dumy a Kremlu, k vidění jsou i další známá místa. Start a finiš je v areálu Lužniky, vzhledem k rekonstrukci je pro nás hlavní stadion uzavřený, škoda. Při jarní registraci jsem si troufal na čas 3:30. Ten mě zařazuje do druhé závodní vlny. Široké bulváry a perfektní stav vozovky mi vyhovují, nejsem fanda kostek a podobných podkladů. V průběhu prvních pěti kilometrů mě předbíhají stovky běžců, já si ale běžím podle sebe, snažím se držet svoje tempo a nevybláznit se na začátku. Desítku jsem plánoval za 51:00, bohužel (možná bohudík) mne zradí iPod a hlásí mezičasy rychlejší, než skutečně jsou. Na první značené metě deset kilometrů jsem za 53 minut.
Další zajímavé informace najdete na našem Facebooku |
Hrozně moc mě nabijí fakt, že od zhruba 11. kilometru začínám předbíhat já. Běžecky se cítím velmi dobře, užívám se především seběhy, ve kterých využívám své výšky a běžecký krok natahuji na maximum. Na půlmaratonu jsem za 1:50, což je pomalejší, než původní předpoklad, ale stále si opakuju, že do cíle je to ještě daleko a nemá smysl bláznit a závodit s časem. Přehodnotím plány a v hlavě si vytoužím čas pod 3:40. Na mezičasech se stále držím, občerstvovačky poctivě dodržuju, kromě té první, kterou jsem testoval v klusu a polil se, vždy přecházím do chůze. Zhruba od třetí občerstvovačky cítím zvláštní pocit v žaludku, nejspíš způsobený tím, že jsem pil vždy 0,2 l na jedno polknutí. Nastupující únavu se poctivě snažím doplňovat energii, jak z vlastních zásob v ledvince, tak i na občerstvovačkách. V druhé polovině závodu už na energetické gely nemám moc chuť, ale dávám si je, i když by žaludek preferoval spíš jen vodu.
Bohužel přichází maratónská zeď… Bohudík, že až po 36 kilometrech, trápení netrvá až tak dlouho, i když nohy najednou přestávají fungovat a rychlost klesá. Závěrečných sedm kilometrů se běží podél nábřeží řeky Moskvy, táhlá rovinka se zdá nekonečná, teplota na sluníčku pomalu stoupá, mám žízeň. Vtipně se cítím, když na zemi vidím papírovou padesáti rublovou bankovku a nejsem schopný ani zastavit, natož se pro ni ohnout. Poslední dva kilometry trpím, už to není o běhu, ale jen o morální síle. Nad výsledným časem už nepřemýšlím, nyní je hlavní dostat se konečně do cíle a pořádně se napít. Dlouhou cílovou rovinkou běžím snad dvě minuty, v jejím průběhu mě chytá i první křeč, překvapivě ne do nohou, ale do ruky. Jak úsměvný konec mého prvního maratonu. Do cíle nakonec doběhnu v čase 3:45:56. Jsem spokojený, ač jsem musel svůj cíl během závodu několikrát přehodnotit.
Maraton bolí, ten pocit je ale k nezaplacení a vy chcete ještě a ještě. Už teď se těším na další, protože tenhle mi dal spoustu zkušeností a hlavně odhodlání být příště ještě lepší, jak v tréninku, tak i v závodě samotném. Četl jsem, že každý dospělý zdravý muž by měl být schopný zaběhnout maraton pod 3 hodiny. Pro mne osobně je to momentálně utopie, která se doufám v budoucnu stane skutečností…
Mezičasy: 5 km 0:26:59, 10 km 0:53:05, 21,1 km 1:50:22, 30 km 2:36:59, 35 km 3:04:04
Napiš svůj článek i TYTahle rubrika je určena těm, kteří se chtěji podělit o své zážitky, zkušenosti nebo tipy kolem běhání. Může jít o reportáž, test, tip na zajímavou trasu nebo jen zamyšlení. Nejsou dány žádné mantinely ani tématické okruhy. Tohle je místo, které je určené pouze vám. Lhal bych však, kdybych tvrdil, že to bude hřiště bez pravidel. Vaše příspěvky nepůjdou hned na stránky Rungo.cz, ale projdou "rychlým" okem někoho z redakce, nikdo ale nebude řešit vaše stylistické a gramatické záležitosti. Tento prostor berte jako blog-neblog, kde si za svůj obsah ručíte sami.  Psaní o běhání je někdy náročné. Ale tím to nekončí. Pokud se nám něco opravdu hodně zalíbí, může se stát váš příspěvek i hlavním textem na Rungo.cz. I vy tak můžete aktivně tvořit obsah a být součástí našeho týmu. Nejsme nejchytřejší, nejsme nejrychlejší, ale jsme otevření a to, co děláme, nás baví. Přidejte se. Pokud odešlete svůj příspěvek, redakce si vyhrazuje právo na to, co zveřejní a co ne, bez udání důvodů. Marek |
