S běháním jsem začal jako dítě, kdy jsem se spolu s bratrem pustil do orientačního běhu. Bratr u něj zůstal, mě v pubertě začalo víc bavit jít posedět s kamarády na pivo. Nebylo to tak, že bych se stal hospodským povalečem a přestal sportovat, ale šlo spíše o jiné sporty - v létě kolo, v zimě snowboard, občas plavání, turistika. Před zhruba třemi lety jsem se k běhání vrátil. První trasy byly třeba jen pětikilometrové, běhané v lehkém terénu hostivařského lesoparku.
Možná jsem si nějakou dobu myslel, že závodění zrovna pro mě není. Vyhovovalo mi, že běhání je single sport, kde se nemusím s nikým koordinovat. Ale když jsem stále více trénoval a zlepšoval se, přišla chuť vytyčit si nějaký konkrétní cíl. Desetikilometrový Metro běh, další rok O2 Grand Prix. Deset kilometrů je pro mě ideální délka pro závod dodnes a běhám ji nejraději. Ale měl jsem chuť navýšit i tento cíl, tak jsem přidal půlmaratony. A dále už není těžké hádat, na kterém dalším závodě jsem si chtěl utáhnout boty a zdolat ho.
Na maraton jsem se přihlásil už někdy v prosinci spolu s kamarádem. Na půlmaratony byl dobrý parťák, dokončoval je s lepším časem, takže fungoval i jako vnitřní pohon s touhou ho trumfnout. Maraton však vzdal už pár měsíců před termínem, nestíhal trénovat a podobně. Zbyl jsem na to sám. Změn se u mě od počátku tohoto roku událo ostatně hodně, 37. narozeniny na krku, změnila se situace v mém soukromém životě i v práci, navíc jsem se stěhoval z Prahy po spoustě let zpět do svých rodných Českých Budějovic. Jedno z kouzel běhu a jeden z důvodů, proč se mu věnuji, je, že běhat se dá všude. A v každé náladě.
Natrénováno bylo, běžně jsem běhal každý měsíc v průměru 250 kilometrů, jen jsem prodloužil trasy a zkoušel častěji vzdálenosti kolem 30 kilometrů, přičemž můj nejčastější okruh do té doby měřil tak 13 kilometrů.
Den před závodem jsem si trochu protrpěl, na výletě do mého oblíbeného pivovaru jsem si ukázněně dal jen jedno pivo a šel brzo spát. V den závodu byla nervozita minimální, jako by to ani nebyl první maraton. S kamarády jsem uzavřel tipovací soutěž o lahev kvalitního rumu. Tipovali jsme celkem přesně, ale než zmíním výsledný čas, podělím se o své NEJ dojmy. Běželo se mi skvěle, bylo počasí, jaké mám rád, nevadí mi ani drobný déšť. Hodně krizový ale začal být vítr, zvlášť v Karlíně na otevřenějších plochách. Na občerstvovačkách jsem střídal ovoce, sůl, za závod padly i dva gely. Reálnou krizi jsem pocítil jen jednou, na 34. kilometru na drobném kopečku trošku zmizelo tempo, které jsem plánoval v posledních kilometrech držet.
Fandící kamarádi, vidina pár zasloužených loků piva v cíli a pocit, že jsem to dal, mě dovedl do cíle s časem 3:46:28. Vyhraná lahev rumu skončila v dobrých rukách, medaile z výročního 20. maratonu je větší než všechny mé ostatní dosud nasbírané trofeje a já se podle plánu odměním novými hodinkami. Kamaráda, který maraton vzdal a na půlmaratonech mě předbíhal, jsem časově samozřejmě trumfnul.
Maraton je skvělá zkušenost, velké poznání vlastních možností a sportovní event, který by měl zažít každý běžec. Davy, z nichž bych jinak prchal, jsem neřešil. I když běhám nejradši sám, atmosféra závodu za ten zážitek stojí. A proto se už teď těším, že se postavím v červnu na start půlmaratonu v Českých Budějovicích.
