Stejně mám v sobotu běžet dvanáct kilometrů terénem v tempu 5:30, takže proč to nevyužít? Prostě přehodím tréninky a v Boskovicích zatáhnu za ruční brzdu. Vyřešeno. Stačilo si na ruku napsat „MYSLI NA MARATON!!!“ a rozpis časů na předepsané tempo po dvě stě padesáti metrech.
Registraci jsem nestihnul, ale naštěstí zabojoval Tomáš, který mi číslo vyzvednul a předal. Pak jsem měl půl hodiny na lelkování – poslouchal jsem koncert Janka Ledeckého, což byla prima jízda, pivo teklo proudem, diváci si užívali krásný, teplý den. Běžci se protahovali, připravovali a já si chystal na hlavu GoPro kameru – poběžím s ní poprvé – abych měl co nejhezčí záběry. Potkávám druhého GoPro kameramana - Bohdana, pozdravíme se a dohodneme se, že máme prakticky stejné cíle, neběžet moc rychle, spíše si to užít. Prý chce běžet někde kolem 5:30. Well, to je super, budu mít společnost, říkám si a řadím se na chvost startovního pole, abych nikoho nebrzdil a nikomu nepřekážel, když chci běžet pomalu.
Startovní výstřel a zpěv hymny Boskovických běhů –s chytlavou melodií a refrénem „dál, dál, běžím dál“. Dav o šesti set třiadvaceti hlavách (to je tisíc dvě sta šedesát čtyři nohou) vyrazil směrem k Westernovému městečku. Sluníčko opalovalo, bylo opravdu příjemně, první dva kilometry do mírného stoupání, jen pomaličku proplouvám davem běžců, kteří se začínají zadýchávat a potit, stále si držím své tempo. Westernové městečko bylo fajn, někdy sem zajedu na program. Takhle bylo plné diváků, kteří povzbuzovali i nás, závodníky v zadním voji.
Bohdan mi před startem říkal, že pak bude dlouhé klesání, a měl pravdu – běh lesem či po cestě s výhledem do krajiny byl impozantní, moc mě bavil. Co mě nebavilo, bylo mé tempo – kolem mě proudil dav běžců, který si užíval sešup, a já brzdil, jak to jen šlo, jen abych udržel své tempo.
Že mám hlad, to jsem věděl, ale že by mi to mohlo zkomplikovat běh, to mě nenapadlo. Mohlo, cítil jsem, že po štípání dříví jsem se měl najíst, ne jen sednout do auta a jet na závod. Venku bylo nádherně, atmosféra běhu přímo pohádková, běžci byli uvolnění – a já měl hlad. Starší hasičská cisterna mi ho nezahnala, ale potěšila mé oko, už proto, že stála vedle cedule hlásající občerstvovací stanici. Hurá! Voda, ionťák, ionťák a je po krizi. Vracíme se zpět do Boskovic, abychom mohli běžet podhradím tamního hradu.
Jako malý kluk se těším, že poběžíme na hrad, ale prý ne. Jen kousek pod něj. Běh ve stínu stromů podél řeky Bělé, na které klapou malé mlýny, u rybníků sedí vodníci a místní povzbuzují běžce, to jen podtrhuje pohádkový podtitul běhu – „Běh za sedmizubým hřebenem“. Souputník Ondra mě varuje, že je před námi dvoukilometrový krpál – oplácím mu stejnou mincí, že když vidím, v jakém je stavu, varuji jej před snahou ten krpál vyběhnout. Usměje se a odvětí, že není blázen. Já se taky usměju, že blázen jsem, protože terén neterén – mám držet tempo, takže ahoj.
Kopec jsem si užil, do té doby jsem měl zataženou ruční brzdu a na tenhle kopec jsem musel sešlápnout plynový pedál pěkně na podlahu. I tak mi trvalo chvíli se zahřát, takže tempo mi na začátku kopce trochu kleslo. Přesto jsem si připadal jako Pacman – cestou do kopce jsem sežral 73 běžců. Tedy, nesežral, jakkoliv jsem měl hlad, ale předběhnul.
Srovnal jsem se a přes traverz s výhledem na Boskovice jsme doběhli k Boskovickému zámku. Sluníčko rozehrálo hru po fasádě a bylo tam – jako v pohádce.
Proběhnul jsem zámkem, minul jsem cedulku 12 kilometrů a už mě čekal jen sešup dolů na start. Myslel jsem na tempo, ale pak jsem si řekl, že na to kašlu. Takže jsem se nadechl, vydechl a zapnul turbo. Několik dalších předběhnutí a těsně před cílovou bránou jsem málem vyplivnul plíce. I tak mi to stálo za to, alespoň chvilku jsem si připadal jako na závodě. Celkový čas 1:06:07 – z mé strany spokojenost, tempo jsem zvládnul na jedničku s hvězdičkou. Pozice: 405. z 623 lidí.
Maraton, čeká tě maraton, takže nešil!
V Boskovicích nescházelo ani Rungo.cz.
Zbytečně dlouhé čekání na ionťák, koláče, banány a pomeranče bylo vykoupeno ionťákem, koláči, banánem a pomeranči. Dobrými koláči! Takže tuto jedinou skvrnu na celém závodu se podařilo vyčistit dříve, než se pořádně zažrala do mého zážitku z běhu.
Souhrnem – příští rok jedu do Boskovic určitě zase. Mám tam resty, třeba závod, který chci určitě běžet pod hodinu, při tom se kochat výhledy do krajiny, tlachat se soupeři (no, to už spíš ne, pokud poletím jako na závodě), užívat si skvělou organizaci, zase slyšet chytlavou hymnu běhu a užívat si lidí podél trati.
Další kopce mě čekají na Dolní Moravě – 7. června 30 kilometrů, které začínají prologem dlouhým 12,5 kilometru pěkně do kopce. Pak trochu kochání se krajinou a zase 12,5 kilometru pěkně zpátky. Přidáte se?
