Jak jste se dostal k výrobě šperku a zakázku pro Madeleine Albrightovou?
Oslovili mě z ministerstva, kde dostali za úkol sehnat pro Albrightovou brož, kterou by jí darovali při její návštěvě, protože je sbírá. Dělal jsem pro ně už předtím jednu zakázku, a tak mě oslovili znovu. Trvalo pak celý den, než můj návrh odsouhlasili, asi nejsou na takové šperky zvyklí. Ale ve výsledku byli myslím rádi.
Jak šperk vypadá?
Je to list, na který jsem umístil fialovou ulitu hlemýždě, hrušku, jahodu a stříbrného chrobáka. Jmenuje se Hostina.
Kdo brož Albrightové předával? Víte, jaká byla její reakce?
Předával ji náměstek ministra. Když ji viděla, řekla prý: "Wow, to je ale krásná brož!" a detailně si ji prohlížela. A pak ji nosila, takže se jí asi opravdu líbila.
Madeleine Albrightová s broží Hostina od šperkaře Hanuše Lamra
Hanuš LamrNarodil se v roce 1976 v Praze, vystudoval střední a vysokou školu se zaměřením na šperk, věnoval se i sochařství a fotografii. Jeho typické šperky jsou vystaveny ve sbírce Uměleckoprůmyslového muzea v Praze. Spolupracuje s manželkou Zlatkou, která je módní návrhářkou pod značkou Goldie & Frost. Její oděvy doplňuje šperky. Je ženatý a má dceru Amálku (5) a syna Jakuba (3). Volný čas tráví s rodinou, nejlépe v přírodě, kde čerpá další inspiraci. |
Co byla ta předchozí zakázka pro ministerstvo?
Pro diplomaty jsem dělal lípu, náš národní strom. Byl to dárkový předmět pro ženy diplomatů, náhrdelník ve tvaru lipového květu. Bylo osloveno asi 30 umělců, aby udělali návrhy a já zvítězil. Vyráběl jsem pro ně 500 kusů a měl jsem z toho velkou radost, protože jsem tehdy tak trochu bojoval o přežití mého ateliéru.
Nosíte vy sám šperky?
Zrovna mám na ruce prstýnek, který je z nové kolekce Červotoč a zkouším ho. Normálně ale nosím jenom snubní prstýnek, co jsem dělal sám. Náušnice by mě nikdo nedonutil nosit. Občas nosím spíš méně nápadné náramky nebo přívěsky.
A vaše žena?
Ta moje šperky nosí. Ale mívala smůlu, protože šperky, které jsem jí dal, si obvykle vybrali zákazníci na mých webových stránkách. A já ho musel prodat, protože když jsem rozjížděl podnikání, byl jsem vděčný za každý prodaný kus. Dneska už bych jí to neudělal, smutně to oplakala.
Šperkař Hanuš Lamr ve své dílně na Malé Straně.
Kolik autorských šperkařů máme v Česku?
Já bych řekl, že docela hodně. Netvoří sice všichni na stejné úrovni, něco je umné a někdo se teprve snaží zvládnout materiál, ale je to všechno originální šperk. Na škole jsem měl skvělé učitelky, jedna z nich třeba restaurovala korunovační klenoty a byla autorská šperkařka. Málokdo se ale dnes autorským šperkem vyloženě živí. I já dělám jen menší kolekce.
Co vás jako mladého kluka přitáhlo ke studiu šperkařství?
Já jsem měl vždycky smysl pro detail. Jako šperkař musíte být určitým způsobem velkorysý, ale zároveň i puntičkář. A mně už učitelka ve škole říkala, že jsem puntičkář. Dělal jsem si na základní škole takové drobné barevné šperky, lil jsem si je z akrylátu a strouhal jsem do toho tužky. Bylo to docela pracné, ale hrozně mě to bavilo. Moje rodina je umělecky zaměřená, táta je malíř, tak mě chtěli dát na uměleckou školu a proto jsem šel na šperk.
Vaše šperky mají stejné struktury, jaké se najdou v přírodě. Co vás přivedlo k zájmu o přírodu?
Bude to asi znít trochu hloupě, ale jako malého mě babička přihlásila do botanického kroužku. Tam jsem se naučil pozorovat přírodu pozorně, všímat si detailů a to se mi později vyplatilo. Nejdřív jsem dělal geometrické věci v duchu mého táty. To tak některé umělecké rodiny mají, třeba ve středověku byl vlámský rod Brueghelů, kteří všichni malovali podobným stylem. V té době jsem hodně přemýšlel o tom, jestli je potřeba se nějak vymezit, nebo pokorně navázat. Nakonec jsem zvolil vlastní cestu, protože jsem povahově hodně jiný. Nejdřív jsem začínal v divadle Disk.
Pracoval jste v divadle?
Po vysoké škole jsem šel na civilní vojenskou službu do divadla a docela mě to bavilo. Nedělal jsem si ani moc naděje, že bych se šperku věnoval a napadlo mě zůstat tam. Tak jsem si šel do kanceláře divadla zařídit poloviční úvazek a úřednice mi řekla: "Pane Lamr, vy jste se asi zbláznil? S vaším vzděláním dělat tady?" a to bylo takové nakopnutí, co jsem potřeboval. V divadle mě to bavilo, ale asi by to nebylo na dlouho a uchlastal bych se tam (smích). Tak jsem se začal věnovat šperku, ale chvíli trvalo, než jsem se našel. Pamatuji se, že za mnou jednou přišla novinářka se podívat na šperky a na konci mi doporučila, abych je šel prodávat na Karlův most. Z toho jsem byl dost smutný.
A pak jste se obrátil k inspiraci do přírody…
Ale pak jsem objevil ty své přírodninky a našel jsem se. Při výletech na běžkách jsem začal sbírat různé stvoly a vyřezávat si z nich tvary. V zimě jsou totiž struktury na stvolech viditelnější. Kombinoval jsem různé materiály, tehdy to byly plasty, dneska jsou to drahé kovy a diamanty a safíry. Buď vymýšlím totální nadsázku, jako brož pro Albrightovou, nebo si naopak zakládám na pečlivé drobné zlatnické práci. Je hezké mít svou vlastní linii, ale zároveň je potřeba vyjít vstříc zákazníkovi. Třeba kolekce Brouci vznikla na žádost zákaznice, jejíž sestra studovala entomologii a náhrdelník s brouky dostala ke státnicím. Nyní se chystám na kolekci s lipovým květem, ale trochu jinak zpracované než byly náhrdelníky pro diplomaty.
