AC/DC zůstali třicet let věrni halekavým stadionovým sloganům typu The Jack, Highway To Hell nebo nově Stiff Upper Lip (poslechněte si audioukázky) a zároveň také syrovým riffům, jež šikovný Young, původem Skot, dokáže zjemnit až na jakési keltské trylkování - například v písni Thunderstruck, již si takřka třicet tisíc lidí vychutnalo sborovým zpěvem.
Našly by se kousky pro labužníky, hlavně Youngova dlouhá sóla, postavená na kompromisu mezi melodičností a zběsilým pobíhám prstů po hmatníku jeho věrné kytary gibson. AC/DC dokázali, že kamenná neměnnost stylu může přežít, pokud ovšem máte dost původních hitů. Na Strahově zazněly snad všechny včetně halekačky The Jack nebo prvního přídavku TNT, který pamatují otcové odžínovaných mladíků. "AC/DC, to tě vzkřísí," křičel jeden z nich. Vysekl australským padesátníkům solidní poklonu.
I schopnost uspokojit posluchačovo oko drží AC/DC při životě. Opakují staré fígle s jemnou nadsázkou Spielbergových filmů. Stejně jako se všichni fandové těší, až Kiss vystřelí petardu z kytary, k inventáři AC/DC patří zvon zavěšený nad pódiem či artilerie osmi historických kanonů, které odpálily salvu na rozloučenou. Novinkou byla dlouhá rampa, táhnoucí se od obří scény až k věži zvukařů, na které měl Angus Young jakési sólové minipódium a kde mohl předvést další očekávaný kousek: hru na kytaru vleže, provázenou hysterickým třepotáním nožiček. Ač pódiový démon, jeho postava je v zásadě drobná. Youngova nadživotní socha, strmící za zády pětičlenné kapely, tuto skutečnost karikovala. Žádná sebevzhlíživá megalomanie a la Michael Jackson, ale nákladný vtípek na vlastní účet. Jedině takto lze AC/DC, mistry rock'n'rollo- vé zábavy, přijmout. Přitom hráli znamenitě a měli skvělý zvuk.
Škoda, že jejich předkapela, němečtí Rammstein, nedostali australskou aparaturu plně k dispozici. Zvuk byl o něco tišší a nepřeberné pyrotechnické efekty ztrácely v podvečerním šeru své magické kouzlo. Šestice Rammstein je posedlá ohněm: plál z bubenických paliček, v úvodní skladbě hořel i na těle zpěváka Tilla Lindemanna, zkrátka každou chvíli šlehaly z pódia nějaké plameny. Kapela, jež by se dala nazvat potomkem rané fáze tmavých melancholiků Depeche Mode a Laibach, poslů totalitní hrůzy, byla velmi působivá. Děsila vyklenutou monumentálností stylu, v němž se křížily kytary s elektronikou a který brázdily zvuky pochodujících davů nebo zlobné řečnické deklamace zpěváka Lindemanna. Nešlo jen o efekty, muzika kapely Rammstein byla písničkářsky přesvědčivá a velmi kvalitně zaranžovaná. Kytary se nepřebíjely s klávesami v dlouhých sólech, ale spíše budovaly dusivou atmosféru z mnoha hráčských detailů. Rammstein bohužel hráli jen necelou hodinu, i když mnoho lidí na Strahov přišlo kvůli nim.
A tak se stal úterní megakoncert ukázkou dvou druhů radosti: bujně světlé a dekadentně temné. Ztvárnění obou těchto emocí ze strany AC/DC a Rammstein bylo naprosto přesvědčivé.
| ||||
|
|
 AC/DC |
 AC/DC |
 AC/DC |
 AC/DC |
 Australské rockové monstrum AC/DC hraje na strahovském stadionu v Praze, 12. června 2001 |
 Australské rockové monstrum AC/DC hraje na strahovském stadionu v Praze, 12. června 2001 |
 Australské rockové monstrum AC/DC hraje na strahovském stadionu v Praze, 12. června 2001 |
 Australské rockové monstrum AC/DC hraje na strahovském stadionu v Praze, 12. června 2001 |
