Herecký rod Hrušínských má téměř dvousetletou tradici, vy jste ale k herectví směřoval poměrně složitě přes studium hry na akordeon. Jak vás to napadlo?
K herectví jsem díky tátovi i dědovi, který se rovněž jmenoval Rudolf, přičichl už v dětství. Od malička jsem se pohyboval v divadelním prostředí, takže to nějak vyplynulo samo. Za mých časů ještě na konzervatoři neexistovalo herecké oddělení a jediná možnost, jak herectví studovat, byla DAMU. Na tu se zase ale člověk nedostal bez maturity. Mně se zalíbila představa, že bych místo matiky a podobných mně ne příliš blízkých předmětů mohl maturovat například z dějin umění, dějin hudby a ještě se k tomu mohl naučit na hudební nástroj. Ten jsem ale po složení zkoušek navždy odložil a vrhl se na herectví.
Ještě předtím jste ale se svým akordeonem stihl vystoupit například na americké ambasádě.
To byla taková okrajová záležitost. Profesor Vachulka mě jednou naložil do auta a odvezl na ambasádu, abych tam hostům zahrál Bachův menuet.
Po konzervatoři jste tedy vystudoval DAMU. Kdo z vašich profesorů a spolužáků vám nejvíc utkvěl v paměti?
Měl jsem velké štěstí, že vedoucím mého ročníku byl Miloš Nedbal, což byl nejen skvělý pedagog, ale i herec. Hodně nás toho naučil a na tu krásnou dobu moc rád vzpomínám, stejně jako na spolužáky Jirku Schmitzera nebo Libora Žídka.
Po boku vašeho otce Rudolfa Hrušínského jste měl možnost zahrát si hned v několika filmech Jiřího Menzela, jako byly například Postřižiny, Vesničko má středisková nebo Slavnosti sněženek. Jaké to pro vás bylo?
Ptáte-li se na to, jestli i na place platí role otec - syn, tak neplatí. Při natáčení jsme byli vždycky jen partneři a herci, co se potkali ve skvělých filmech skvělého režiséra.
Při natáčení filmu Knoflíkáři, za který jste byl nominován na Českého lva, jste prý zažil docela dramatické chvíle.
Kdo viděl ten film, tak ví, že je tam scéna, kdy ležím na kolejích a plivu zespoda na vlak, který nade mnou projíždí. Je pravda, že vlak byl nade mnou docela těsně, takže jsem u toho raději vždy zatahoval břicho.
Zažil jste něco podobného i na divadle?
Jistě. Na divadle jsem také mnohokrát zatahoval břicho, ale ne z toho důvodu, že by nade mnou jel vlak, ale proto, že jsem se snažil být hubenější. Jinak ale dramatické situace příliš nezažívám, snažím se do nich nedostávat ani na divadle.
V představení Kvartet v Divadle Bez zábradlí hrajete operního pěvce na penzi. Říká vám něco opera?
Vzhledem k tomu, že jsem vystudoval hudební konzervatoř, tak mám k hudbě velice kladný vztah, což se týká i opery. Je strašně krásný, když někdo něco opravdu umí, a v opeře je to hodně vidět. V činohře to tak nepoznáte. Ale když v opeře někdo zpívá falešně, tak to vnímá i ten, kdo opeře moc nerozumí. Já už se k hudbě dnes dostanu nejvíc při poslechu rádia v autě, kde trávím docela dost času. Poslouchám hudební stanice, kde hrají country, jazz, rokenrol, ale i vážnou hudbu.
Jak se má Vlasta Pešek, vaše postava, kterou už dvanáct let hrajete v seriálu Ulice?
Vlasta Pešek se má stejně jako já, to znamená skvěle. V Ulici hraju rád a stále mě to baví. V posledních letech jiné televizní nabídky víceméně odmítám, abych se Ulici mohl plně věnovat. Už nejsem nejmladší a tohle vytížení mi úplně stačí. Navíc v Divadle Bez zábradlí hraju v pěti představeních a pro divadelní agenturu Harlekýn jezdím se dvěma zájezdovkami, které se jmenují Bosé nohy v parku a Nebyla to pátá, byla to devátá.
Hrál jste v mnoha českých seriálech, vzpomenete si na postavu z jednoho z nich jménem Breburda?
Seriál Cirkus Humberto. To byla celkem malá role, moc už si na ni nevzpomínám, jen na režiséra Františka Filipa, protože toho mám strašně rád.
Vaše vášeň pro rybaření je pověstná. Dal by se nějaký váš rybářský úlovek označit za zlatou rybku?
To asi ne, ale mám úlovek, který by se dal označit za mou vůbec největší rybku. Před pár lety jsem ve Španělsku na řece Ebro chytil sumce velkého dva metry osmnáct centimetrů. V téhle oblasti to nebyl zdaleka můj první sumec, ale byl zdaleka největší.
Možná na vás zlatá rybka ještě čeká. Pokud byste ji přeci jen někdy ulovil, jaké přání byste chtěl splnit?
Vzhledem k tomu, že všechny větší ryby pouštím, a žádná z nich mi nikdy nic nesplnila, tak bych ji pustil jako všechny ostatní bez jakéhokoliv zvláštního požadavku.
Šlo vám někdy při muškaření o život?
Že jde o život, si většinou uvědomíte, když už je pozdě, takže to jsem opravdu nezažil. Muškaření je ale rybářská disciplína, kterou mám skoro nejradši, i když je velmi namáhavé. Brodíte se při něm řekou, nachodíte ve vodě spoustu kilometrů, naházíte spoustu kilometrů šňůry a to vše se odehrává uprostřed nádherné krajiny, protože muškaření se provádí většinou tam, kde žijí pstruzi, což jsou převážně horní toky řek.
Knoflikáři (1997)
Cirkus Humberto (1988)
Slavnosti sněženek (1983)
Nejen díky rybaření jste procestoval téměř celý svět. Vozíte si nějaké suvenýry?
Mými suvenýry jsou vzpomínky ve formě fotek nebo videa. Doma si pak z nich vyrábím fotoknihy, protože jsem zjistil, že k těm se člověk vrací spíš než ke složkám v počítači.
Zejména v Mongolsku jste jako doma, byl jste tam už desetkrát. Jak vám chutnají tamní speciality kumys nebo šimín archi?
Šimín archu si Mongolové pálí většinou sami, a její chuť připomíná něco mezi benzinem, petrolejem nebo čistým lihem. Takže moc dobře nechutná, zato je velmi opojná. Na kobylí mléko kumys si musíte zvyknout, což se mi podařilo, takže ho piju docela rád. Mongolská kuchyně mi moc chutná, zejména jejich velké speciality buuz nebo chušúr, což jsou taštičky nebo placičky plněné jehněčím masem.
Umíte něco mongolsky?
Sain baina uu, což znamená ahoj.
