Kamarádi Rudolf Hrušínský a Josef Kemr se rozkmotřili kvůli ženě

Čtyři velikáni českého divadla, filmu a televize by letos oslavili velké výročí: narodili se před sto lety. Jejich umění a životní příběh připomene seriál filmového historika Pavla Taussiga pro Magazín DNES. První z nich je Rudolf Hrušínský (†73), mistr střídmého, civilního projevu bez rozmáchlých gest.

Pohnuté osudy

Sledovat další díly na iDNES.tv

Narodil se 17. října 1920 v Nové Včelnici u Kamenice nad Lipou, ale mohl se narodit kdekoliv. Záleželo na tom, kde zrovna hostovala divadelní společnost, jejímiž členy byli rodiče Hermína Červíčková a Rudolf Hrušínský nejstarší, vlastním jménem Rudolf Böhm. Než se narodil, nastávající maminka ještě stačila odehrát představení.

V rodině se herectví dědilo. Matčin rod sahal k Ondřeji Červíčkovi, známému herci a principálovi kočovné společnosti, jehož talent ocenil sám Josef Kajetán Tyl. Příbuzný byl i muzikant Červíček, který „ztratil z basy kolíček“, jak prozradil Karel Havlíček Borovský v básni Král Lávra. Lze se divit, že i Rudolf se stal hercem, když vyrůstal v takovém prostředí?

Novorozenci pověsili nad postýlku podobenky slavného herce Eduarda Vojana a prezidenta Tomáše G. Masaryka. Na jeviště se poprvé postavil už jako chlapec. Protože ve společnosti neměli zrovna děvčátko, dostával i dívčí role. Při děkovačkách si však sundával paruku a vyhrnoval sukénku, aby ctěné publikum vidělo, že je kluk.

Otec Rudolf Böhm se trápil, že mu diváci zvláště na moravských vesnicích říkali Bóm. A tak si vymyslel pseudonym Otomar Otovalský. Než ho však začal používat, stala se mu na štaci nemilá příhoda.

Z jedné zahrádky rostla přes plot větev s velkými, krásně žlutými hruškami. Herec jednu utrhl. Jen se zakousl, vyběhl z chalupy chlap jako hora a začal ho honit. Ten večer po představení se už v šenkovně o aféře s hruškou vesele vyprávělo. Druhý den spatřil nenechavý herec na dveřích přechodného bytu připevněný kus papíru a na něm bylo tužkou napsáno: Rudolf Hruškovský, dramatický umělec. Otomar Otovalský byl zapomenut, z Hruškovského se časem stal Hrušínský.

Na Švejka s pivem

Než se rodina trvale usadila v Praze, vystřídal Rudolf Hrušínský dvaadvacet škol. Nedostudovaného gymnazistu, kterého odmítli vzít na konzervatoř, přijal E. F. Burian do herecké školy a pak ho angažoval do svého legendárního Déčka. A ozvali se i filmaři. Jeho první film se jmenuje Lízin let do nebe. Proslulý režisér Václav Binovec ho točil v roce 1937, kdy bylo Hrušínskému sedmnáct. Hrál v něm venkovského chasníka Jarku Rejlka.

Letní seriál filmového historika Pavla Taussiga má čtyři díly:

• Rudolf Hrušínský (6. 8.)
• Vlastimil Brodský (13. 8.)
• Dana Medřická (20. 8.)
• Jiří Sovák (27. 8.)

V závorkách jsou data, kdy články vyšly/vyjdou v Magazínu DNES.

Zajímavé je, že v tomto filmu debutoval i Josef Kemr, který byl o dva roky mladší, a že přátelství budoucích velkých hvězd pokračovalo i mimo ateliér. V roce 1942 zařídil Rudolf Hrušínský kamarádovi angažmá v divadelní společnosti své babičky Anny Budínské-Červíčkové. Vděčný Kemr potom Hrušínskému napsal: „Jestliže jednou, později, dojdu k uznání, že jsem aspoň trochu dobrý herec, pak budu děkovat tobě jako svému prvnímu učiteli.“

O to je nepochopitelnější, jak toto velké přátelství skončilo. Po mnoha letech Hrušínský žertem poplácal Kemrovu družku a ten se po žárlivém výstupu přestal s kamarádem stýkat a nepřijal podávanou ruku k usmíření.

Rudolf Hrušínský se přátelil i s Jaroslavem Marvanem. O devatenáct roků starší kolega mu byl za svědka na svatbě a později se stal kmotrem prvorozeného syna Rudolfa. Farář musel ceremoniál zopakovat, neboť z Marvanovy přítomnosti byl natolik rozechvělý, že chlapci napoprvé přiřkl jméno Jaroslav.

Hercova manželka Eva Hrušínská vzpomínala na legendární oslavy v divadelních klubech. „Obvykle se pilo víno. Tehdy byl Rudolf ještě zdravý, při chuti a dost toho snesl. Když slavil padesáté narozeniny Jaroslav Marvan, tak se hostům žertem omlouval: To víte, tolik peněz nemám, abych opil Hrušínského!“ Jak si přitom nevzpomenout na velkolepý flám Švejka s putimským strážmistrem Flanderkou, jedinečnou scénu v podání právě Hrušínského a Marvana.

Rudolf Hrušínský ve filmu Dobrý voják Švejk (1956)

Před natáčením filmů Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím musel Rudolf Hrušínský vyhovět podmínce, že dosáhne růžolící oblosti, kterou Švejka obdařil ilustrátor Josef Lada. Pomocí pivní kúry nabral kýžených patnáct kilogramů.

Na další pokus se Švejkem už nedošlo, přestože se měl točit seriál pro západoněmeckou televizi s Rudolfem Hrušínským v titulní roli, režírovat měl Jiří Menzel.

Tento způsob léta

Rudolf Hrušínský prodělal infekční žloutenku, po níž odpočíval na chatě v Plané nad Lužnicí, kde chytal ryby. Jiří Menzel se za ním vypravil svým prvním autem, mimochodem trabantem. Herec seděl na břehu s nahozenými pruty. Režisér mu předal scénář Rozmarného léta a sedl si vedle. Mlčeli. Devětadvacetiletý Jiří Menzel, po Oscarovi za Ostře sledované vlaky už známý ve světě, ale stále dost plachý, asi po hodině vstal a rozloučil se: „Tak já už budu muset jet.“

Před časem jsem se Jiřího Menzela zeptal, jestli je historka pravdivá. Přikývl: „Jenom to netrvalo pouhou hodinu, ale celé odpoledne. Řekli jsme si všeho všudy pět vět. Koukali jsme přes řeku, byla tam taková planinka. Řekl jsem mu, že jednou o něm natočím medailon a na té planince budou tančit víly. Po chvíli odpověděl: Jo, to bude fajn, ale musejí být nahý.“

Jiří Menzel Rudolf Hrušínský v Plané nad Lužnicí

Jiří Menzel už na Hrušínského myslel s rolí výpravčího Hubičky v Ostře sledovaných vlacích, dostal ji Josef Somr. František Vláčil ho zase chtěl jako hejtmana Piva do Markety Lazarové, toho zase hrál Zdeněk Kryzánek. Hrušínský byl totiž vždycky smluvně vázán jinde.

Říční lázně zbudovali filmaři ve Veselí, pár kilometrů od chaty Rudolfa Hrušínského. Té chaty, která měla pro manžele Hrušínské zásadní význam. „Kolikrát jsem si říkala, že je to příběh jako z červené knihovny,“ vyprávěla mi paní Hrušínská. „Místo, kde stojí, je zároveň místem, kde jsme měli s Rudolfem první schůzku a kde jsme se poprvé políbili.“

Důra si v Rozmarném létu sice stěžoval na počasí, skutečnost však byla jiná. Sluníčko téměř pořád svítilo, obloha zářila blankytem. A tak museli být přizváni hasiči se stříkačkami. Jimi skrápěný mistr plavčík pak mohl vyřknout nesmrtelnou větu: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným.“

Rudolf Hrusinsky v parlamentu 1992

Představitel abbého František Řehák se přiznal, jakou měl v přítomnosti Rudolfa Hrušínského a Vlastimila Brodského trému. „Jirka Menzel to brzy poznal a vymyslel si pochvalu: Výborně, Františku! To používal častěji, čímž mi dodával kuráž. Rudolf Hrušínský vždycky reagoval mlčenlivým pokýváním, až to nevydržel a poprosil: Jiří, řekněte mi taky někdy výborně, Františku.“

Hodiny dokázal prosedět u plynoucí Lužnice tento rybář stínů lidských bytostí, které tak bravurně představoval. Ve zralém věku obdarovával své postavy vlastní osobností, především mlčenlivostí a smutným, až unaveným úsměvem člověka vědoucího i smířeného. Člověka veskrze lidského. Ale jako nám zůstávalo navzdory časopiseckým rozhovorům skryto jeho nitro, mají i jeho postavy dráždivý a provokující nádech nikdy neodhaleného tajemství.

Pět slavných rolí

Doktor Radosta (Kulový blesk) 
„Mistr je velice laskav, ale nejsme tady na kávovém dýchánku.“ – „To je zrada, paní Jechová, zrada v hodině há. Za to je na frontě kulka, paní.“ – „No prosím, já se pokusím, ale velice pochybuji. Taková rychlá spojka, to nevím.“

Pan Franc (Slavnosti sněženek)
Bohumil Hrabal učinil hrdiny povídkové knihy z obyvatel Kerska, a tak potěšený pan Franc navýšil spisovateli honorář o králíka z vlastního chovu. A svému představiteli později půjčil k filmovému kostýmu vlastní klobouk.

Karel Kopfrkingl (Spalovač mrtvol)
Režisér Juraj Herz si nedokázal představit, že z našich herců by se našel jiný představitel titulní postavy. Snad někdo ze zahraničí, třeba Rod Steiger. Později přiznal, že kdyby Hrušínský odmítl jeho nabídku, film by netočil.

Kulový blesk (1978)

Slavnosti sněženek (1983)

Spalovač mrtvol (1968)

Vesničko má středisková (1985)

Doktor Skružný (Vesničko má středisková)
Venkovského lékaře, který se rád kochal, proslavilo několik výroků. Třeba: „Jeď do Pelhřimova, prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš.“ V anketě o nejoblíbenější veseloherní postavu století skončil druhý za Marvanovým Andělem.

Josef Švejk (Dobrý voják Švejk, Poslušně hlásím)
Paradoxní je, že hlavnímu představiteli se filmy nelíbily. Jak vzpomínala jeho žena: „S výsledkem byl Rudolf velmi nespokojený, protože chtěl dát Švejkovi větší naivitu, ne vychytralost, jakou si přál režisér Steklý.“