Vaším vysněným povoláním bylo lékařství, dokonce jste se na něj v dětství připravoval pitváním myší. Jste takto důkladný ve všem, co děláte?
Myslím, že jsem. Nevím, po kom mám tu až prušáckou přesnost a dochvilnost, ale nejhorší je, že to samé vyžaduji od ostatních. Dochvilnost považuji za projev úcty k druhému člověku, a ostatně i ten náš herecký humor je podle mě hodně o přesnosti.
Herectví jste nestudoval, dostal jste se k němu přes ochotničení a konferování koncertů kapely Rangers. Jak dlouho vám trvalo, než jste pronikl do hereckých technik?
Jak dlouho mi to trvalo, vlastně ani nevím, ale měl jsem velké štěstí na kolegy a režiséry. Důležitou osobností byl pro mě třeba Jan Roháč v Semaforu, který nám hercům hodně rozuměl a mně osobně hodně pomohl. Semafor byl jednostranně zaměřený, jeho styl byl kabaret a tomu jsem podřizoval svůj způsob hraní. Navíc díky svému prvnímu filmu s názvem Jáchyme, hoď ho do stroje! jsem se zařadil do rolí agresivních blbců nebo bláznů a bylo hodně náročné se z této škatulky vymanit. Kolegyně Iva Janžurová mi ale kdysi tuto cestu vývoje posvětila se slovy: „Péťo, ale ty kdybys ve svých letech s tím strašlivým časovým zpožděním začal hrát navážno, nikdo by si tě nevšiml. Takových kluků bylo v té době spousta, a hráli by ty vážné role možná líp než ty. Ty ses přes komické role dostal k těm vážným v době, kdy už tě publikum dobře znalo“.
Máte vysokoškolské technické vzdělání, možná i díky němu jste vymyslel matematickou definici komična.
Člověk by měl být vždy opatrný, když se pokouší definovat humor. Jan Werich to nádherně vystihl slovy: „Je to, jako bychom se pitvou snažili zjistit, proč je králík živý“. Humor je podle mě mimo jiné i přesnost a matematika, ale pak i něco navíc. Ale co je to to „navíc“, to je právě ono tajemství geniálních komiků, jako byli třeba Vlasta Burian nebo Felix Holzmann. Ten toho koneckonců moc nenahrál. Často ve scénkách jen sedával na lavičce, ale co dokázal svou verbální genialitou udělat s publikem, to bylo nevídané. Ostatně, jeho scénky bych ještě dnes dokázal odrecitovat zpaměti.
Co pro vás znamená, když se řekne únor 1980?
Ještě přesněji jde o 12. únor 1980. Tohle datum nikdy nezapomenu. Odehrál jsem premiéru svého prvního představení v Činoherním klubu, kde mě režisér Láďa Smoček obsadil do hlavní role Voigta v představení Hejtman z Kopníku, a splnil mi tak můj herecký sen. Mohu se už jen opakovat, když řeknu, že jsem se tehdy cítil na chvíli jako v hereckém nebi.
Jednou z vašich nejslavnějších rolí v Činoherním klubu byl vilný hrabě v Impresáriu ze Smyrny. Jak dalece byla pro vás tato role protiúkolem?
Něco takového se mužům hraje velmi lehce, to žádný protiúkol pro normálního chlapa není, když si může legálně na jevišti dovolit něco víc než v běžném životě, a lidi to ještě baví. Měl jsem tu roli moc rád, byť byla vzhledem k tempu představení a množství textu hodně náročná.
Jste velký milovník historie. Využíváte své poznatky a vědomí souvislostí i při studiu rolí, pokud jde například o dobové dramatizace?
Historii se věnuji téměř každý den, tedy pokud zrovna nezkouším nové role nebo nejsem jinak zaneprázdněn. Jsem tak trošku neposlušný herec, zažil jsem několik soubojů s režiséry ve chvíli, kdy říkali historickou blbost a já je opravoval. Trval jsem na svém i za cenu toho, že mě už podruhé neobsadí, což se mi také u jednoho známého rozhlasového režiséra opravdu stalo.
Momentálně pro agenturu Harlekýn zkoušíte představení s politickým podtextem. Jak politiku a politiky vnímáte vy sám?
Jde o původně anglickou komedii s názvem Co takhle ke zpovědi... Ta hra má svůj grunt a drží dobře pohromadě, jak my říkáme v herecké hantýrce. Popisujeme v ní jeden den v životě britského ministerského předsedy, ovšem s patřičnou nadsázkou a ironií. Co se týká politiky obecně, je to pro mě řemeslo jako každé jiné. Politika má své konkrétní mechanismy a nástroje, které jsou po staletí stále stejné. V politice panuje i dnes korupce či intriky proti soupeřům a není to nic nového. Oponenti, kteří se na úrovni politiky veřejně znectí, jsou pak často v soukromí schopní jít spolu na pivo, když odloží ty své teflonové kabáty, po kterých leccos steče. Ovšem politika není profese pro každého, na to musí být povaha.
Připomíná vám ještě dnes někdo vaše postavy z populárních seriálů jako byly Sanitka, Létající Čestmír nebo Bambinot?
Spíš se ke mně občas dostane nějaká ta takzvaná „hláška“. Správná věta posazená ve správnou chvíli se může občas stát tou legendární, jako se to třeba stalo i mně ve filmu S čerty nejsou žerty. V jedné scéně tam povalím hromadu dříví a komentuji to slovy: „Máchale, spadlo ti to !“ A jak mi přiznal ředitel letového provozu na pražské Ruzyni, přesně tahle věta je prý u nich na věži jednou z nejpoužívanějších hlášek vůbec.
Co vám říká seriálová postava jménem Kostečka?
Cirkus Humberto. Sice jsem tam měl snad jen dva natáčecí dny, nicméně jsem je z větší části strávil v posteli s Ivou Janžurovou.
Často zmiňujete jména jako Hynek Bočan nebo Ladislav Smoček, co pro vás znamenají tyto režisérské legendy?
S Láďou Smočkem spolupracuji na divadle téměř čtyřicet let a pokorně se skláním před jeho uměním. A ano, mohu s potěšením prohlásit, že jsem jeho herec. Často mě obsazoval do velkých rolí a já vždy s radostí sledoval reakce kolegů z jiných divadel, když žasli nad jeho genialitou. Hynek Bočan mi zase ve filmu a televizi pootevřel dveře k jiným rolím, než byli blázni a pošuci z mých začátků. Zahrál jsem si díky němu spoustu krásných postav, někdy sice ve slabších věcech, ale ty role byly vždy hratelné a postavené na figuře, což je základ. Moc rád vzpomínám na naši poslední spolupráci při natáčení televizní hry Piknik, kde jsem se sešel s celou plejádou svých skvělých kolegů. Takovou partu asi už hned tak někdo před kameru dohromady nedá.
Už jste vašim vnučkám Anně a Emmě představil Macha a Šebestovou?
Mám dojem, že už se poznali, ale zatím bez nějakého většího ohlasu, což je dle mého názoru dané věkem. Momentálně u nich vedou takové ty disneyovské princezny, čas Macha a Šebestové, věřím, teprve přijde.
Rozhovor s Petrem Nárožným z roku 2014: