Je pravda, že jste hercem nikdy být nechtěl?
Tohle mě opravdu nikdy nenapadlo. Bylo mi osm let a byl jsem nadšený gymnastikou, která mi šla velmi dobře. A vlastně díky ní jsem se hercem nakonec stal. Režisér František Filip připravoval obsazení pro velký seriál Cirkus Humberto a stále nemohl najít představitele hlavní dětské role Vaška. O konkurzech se dozvěděl náš trenér a rozhodl se tam se mnou zajít. Ukázal jsem režisérovi několik přemetů a další kousky, které jsme na gymnastice dělali, a on zvolal: „To je on!“
Vaše maminka z toho ale prý moc nadšená nebyla.
Zpočátku ne, dokonce prohlásila, že se mnou nikam na žádné natáčení jezdit nebude. Když ale později trochu pronikla do světa filmu, zalíbilo se jí to natolik, že už mě pak doprovázela ráda.
Váš seriálový otec byl Petr Haničinec. Pamatujete si nějakou jeho radu dodnes?
Radu asi ne, ale Petr byl hodně lidový člověk. Od něho jsem se naučil takovou tu správnou jadrnou češtinu. Byl moc hodný, stýkali jsme se ještě roky poté, co už byl seriál dávno hotový a odvysílaný.
V jedné scéně vás omotá slon chobotem a zvedne do výšky. Jaké to bylo?
Musím přiznat, že jsem se ani moc nebál, spíš naopak. Celé to natáčení pro mě bylo jedno velké dobrodružství a produkce mě musela spíš hlídat, abych nevlezl do klece k tygrům nebo lvům. Natáčeli jsme i v Polsku u moře. Tam jsem poprvé viděl velké plachetnice, které mě úplně okouzlily. Když mě pak námořníci pobídli, ať si vylezu na stožár, vůbec jsem neváhal. Ve štábu to ale samozřejmě způsobilo pěkný poprask a paniku.
Když se seriál začal vysílat, jak jste vnímal své herecké výkony?
Nejen že jsem nikdy nečetl knižní předlohu, nikdy jsem se navíc na seriál nechtěl dívat. Příčilo se mi to a cítil jsem se trapně. Dodnes nevím proč. Cirkus Humberto jsem v kuse viděl vlastně až v dospělosti. Stačily mi ty reakce veřejnosti. Jel jsem třeba v metru a spolucestující babička se mi vrhla kolem krku a nechtěla mě pustit. O stozích milostných dopisů ani nemluvím. To nepříjemné samozřejmě nebylo. Stávalo se ale i to, že mi kluci ze žárlivosti kvůli zájmu dívek různě vyhrožovali a chtěli mi nabančit.
Za co jste tehdy utratil svůj první honorář?
Ona to zase kdovíjaká částka nebyla. Za celé dva roky natáčení jsem dostal necelých deset tisíc. Dětské role byly honorované trochu jinak. Podobnou otázku jsem dostal už tehdy od Saskie Burešové v přímém televizním přenosu před premiérou Cirkusu Humberto, a já jsem, nevím proč, prohlásil, že jsme za něj vystrojili sestře svatbu, což nebyla zase tak úplně pravda. Vyvolalo to ale rozhořčenou reakci dětského právníka, který se na stránkách Rudého Práva rozepsal o zneužívání dětí, což byla samozřejmě blbost. Horší bylo spíš to, že jsem přes dva roky chyběl ve škole, a i když jsem měl mít k ruce učitelku na doučování, moc mě toho nenaučila. Byla to zrovna čtvrtá, pátá a šestá třída, kdy se piluje pravopis, a já víceméně chyběl. Měl jsem s pravopisem pak dlouho problémy a musel se ho zpětně hodně doučovat.
Po Cirkusu Humberto jste šel z role do role. Ta v seriálu Detektiv Martin Tomsa byla navíc lehce skandální.
Režisér Vladimír Drha mě tam obsadil do role homosexuála, který se nejen tiskne k Marku Vašutovi, ale navíc nafotí nahé akty, které byly na obrazovce v příběhu vidět. Tohle bylo zřejmě trnem v oku Vladimíru Železnému, tehdejšímu řediteli televize Nova, který se zmínil o pořadu v konkurenční televizi, který by se měl vysílat s hvězdičkou a po dvaadvacáté hodině. Ta poznámka rozvířila vody v Radě pro televizní vysílání natolik, že ty díly se mnou už nebyly nikdy reprízované.
Zkusil jste si i herectví na divadle po boku Josefa Kemra. Jak na něj vzpomínáte?
To pro mě byla obrovská pocta stát na jevišti přímo s ním a navíc na jevišti Stavovského divadla. Divadelní herectví pro mě ale bylo velké novum. Jeviště je úplně jiné, založené na srozumitelné artikulaci a větších gestech, což mě nikdo předtím neučil. Hodně jsem toho od pana Kemra odkoukal. Nikdy navíc nezapomenu na náš společný rituál. Před každým představením mi v zákulisí vždycky udělal křížek na čelo, dal mi pusu a řekl: „Pavlíčku, jdeme na to.“
Herectví jste nakonec chtěl studovat na konzervatoři. Proč to nevyšlo?
Byla to moje chyba, podcenil jsem přípravu. Jediné, co jsem pro přijímačky udělal, bylo nabiflování monologu, který jsem ale odříkal staticky jako básničku, což porotu moc neokouzlilo. Doporučili mi, ať na přípravě zapracuji a zkusím to za rok, ale já už se tam nikdy nevrátil. Raději jsem začal studovat obchod a moje herecká kariéra se pomalu začala uzavírat.
Začala se uzavírat ale tak trochu proti vaší vůli.
Byl jsem nakonec rád, že ta konzervatoř nevyšla. Říkal jsem si, co bych dělal, kdybych se na konzervatoř dostal a nebyla by potom práce v oboru. Roky studia k ničemu. Díky obchodu jsem se z hereckého světa vymanil přesně v době, kdy začala éra porevoluční tvorby a já se možná svezl s vlnou takzvaných hvězd komunistické doby, které najednou málokdo chtěl. Nevím, jestli to s tím přímo souviselo, začal jsem se pomalu uzavírat do sebe a vyústilo to až v jakousi formu sociální fobie. Nebyl jsem schopný vyjít mezi lidi, začal jsem mít problémy s komunikací, nedej bože, když se mnou někdo chtěl udělat rozhovor. Z toho jsem se najednou úplně hroutil. Pokračovalo to tím, že už jsem ani nebyl schopný navštívit úřad a cokoli vyřídit, hotové peklo.
Jak dlouho to trvalo a co vám pomohlo se nepříjemných stavů zbavit?
Zpočátku jsem to řešil alkoholem, díky kterému jsem komunikační bariéry mohl trochu odbourat. To ale nešlo donekonečna, nechtěl jsem alkoholu propadnout. Tohle období trvalo asi šest let, tedy postupně kulminovalo, až jsem si řekl dost a začal pátrat, co by mi opravdu mohlo pomoci. Díky internetu jsem našel spoustu informací o tom, co se dá dělat s případem, jako jsem byl já. Zvládl jsem to kupodivu sám, bez psychologa. Začal jsem situacím, které mě ničily, chodit naproti. Nejdřív to bylo dost náročné, ale vytvořil jsem si asi nějakou vlastní terapii a ta mě z fobie postupně dostala. Obrovsky se mi ulevilo, konečně jsem byl schopný za dobou, kdy jsem byl hercem, udělat tlustou čáru a mohl jít dál.
Sáhl jsem si na dno, ale na druhou stranu dnes zpětně vidím, že mi to období i hodně dalo. Klidně bych si mohl do erbu dnes napsat Co tě nezabije, to tě posílí. Definitivní klid a pohodu jsem navíc našel i díky své manželce Ivě a její dceři Evičce. Hodně toho spolu podnikáme, jako třeba organizování dětského tábora v Eši u Pacova, se kterým pomáháme mému bratranci.
Díky pohyblivosti jste se kdysi stal dětskou hvězdou. Jak jste na tom s kondicí dnes?
Dopadl jsem jako většina vrcholových sportovců, když s pohybem přestanou. Svaly nahradil tuk a já natolik přibral, že už se na to nedalo dívat, protože na svých 165 centimetrů jsem vážil skoro metrák. Zjistil jsem, že nejsem moc schopný s tím něco udělat sám, a až díky manželce jsem začal hubnou řízeně a s erudovanými poradci. Dostal jsem se na pětasedmdesát kilo a chci ještě pokračovat dál, protože jsem si po letech zase jen tak zkusil špicara nebo stojku a najednou to šlo. A to je pro mě obrovská motivace. Navíc už zase nemusím zapínat pásek od hodinek na poslední dírku.
Hodinky vás dnes živí, jak vnímáte fenomén času obecně?
S kamarádem jsem si kdysi otevřel firmu na jejich prodej a kromě jiných aktivit mě to živí dodnes. Bohužel díky expanzi asijského trhu nejsou už dnes kvalitní hodinky jednou z hlavních součástí životního stylu, ale nestěžuji si. Vážím si všeho, co nějakým způsobem funguje a nechci už dnes ztrácet čas zbytečnostmi. Ten čas je totiž najednou rychlejší, než se mi kdysi zdálo.