Vaši kolegové vám neřeknou jinak než Ťulda, přezdívka má prý souvislost s vaší plachostí v dětství. Jak to s přezdívkou a plachostí máte dnes?
Plachý jsem stále, jen už se tolik nestydím. A ten Ťulda. Manželka odmítá tu mojí přezdívku používat, takže mi říká třeba Brouso, Brusinko, Vousatej a tak podobně. Stejné je to i s několika kolegy, kterým se Ťulda taky nelíbí, takže pro ně jsem prostě Ota, Oťas nebo třeba Otakar.
Hodně vás v dětství ovlivnil váš strýc, profesor tělocviku. Byla tedy ve hře i jiná alternativa než herectví?
Strýc František, tátův bratr, se zasloužil hlavně o to, že se trefím raketou do míčku a že dodnes udržím balon. Bral mě hodně na hory, na tenis a na všechny další možné aktivity. Věnovat se sportu profesně mě ale nikdy nenapadlo, táhlo mne to k umění. Rád jsem fotil, tak mi táta poradil, ať zkusím studovat kameru v Čimelicích a zároveň jsem se ale přihlásil i ke zkouškám na konzervatoř. Ty jsem udělal, a protože byly dřív, už jsem do Čimelic nikdy ani nejel.
Jste součástí slavného hereckého rodu Brousků. Kolik máte doma Brousků a brousků?
Brousků mám celkem dost. Ondřejovi je sedmatřicet, Barboře šestadvacet a Kristiánovi osmnáct. Umění se věnuje ale spíš jen nejstarší Ondřej, dcera a mladší syn se pohybují v jiných oborech. Brousků na broušení mám doma taky hodně, protože nůž v domácnosti musí být ostrý! Naše jméno samozřejmě vybízí k různým dárkům na broušení, já i táta jsme jich pochopitelně už pár dostali
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Ladislav Frej Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: Malý pitaval z velkého města: |
Mezi vaše profesory na konzervatoři patřil Otto Šimánek, jak vzpomínáte na legendárního Pana Tau?
Než jsem nastoupil na konzervatoř, táta mě k panu Šimánkovi, profesorovi pantomimy, poslal na konzultaci. Předvedl jsem mu pár pantomimických kousků, které jsem odkoukal na představení slavného mima Marcela Marceau, a jemu se to líbilo. Později, už coby studenta konzervatoře, mě naučil ještě další moc zajímavé věci.
Na kterou hereckou radu od vašeho otce, herce Otakara Brouska staršího, nikdy nezapomenete? Dědí se rady a herecké „fígle“ ve vaší rodině z otce na syna?
My ani žádné fígle nemáme. Jedna věc o herectví se ale u nás v rodině traduje už od nepaměti: herectví je dřina, dřina, dřina! A možná jednou za deset let nastane zázračná konstalace, kdy se sejde dobrá hra, obsazení, režisér a diváci, a pak nastává konečně ta správná odměna za tu dřinu, dřinu, dřinu.
Vaše filmografie čítá na třicet televizních seriálů. Který jste si nejvíc užil?
Možná ten vůbec první, to byli Kamarádi, kde hrál Marek Eben nezapomenutelného Válečka. Jako kluci jsme si natáčení nesmírně užili, točilo se v létě na táboře u Benešova, kde jsme i normálně bydleli, úžasné dobrodružství. Potom přišla Žena za pultem, nikdy nezapomenu na Vladimíra Menšíka a jeho neskutečné historky. Nechápali jsme, kam na ně chodí. Vyprávěl vždycky do poslední chvíle, než měl nastoupit na plac, ještě se třeba vrátil a otevřel dveře od šatny, aby to přeci jen dopověděl. A pak se postavil před kameru a rovnou jel, nepotřeboval žádnou přípravu, nic.
V seriálu Malý pitaval z velkého města jste hrál spolu s vaší sestrou, herečkou Jaroslavou Brouskovou.
Ano a ona tam tenkrát měla daleko větší roli než já, hrála sekretářku policejního náčelníka, byla v každém dílu. To bylo vlastně poprvé a nadlouho naposledy, kdy jsme se oba zúčastnili stejného projektu. Znovu jsme se zase sešli až teď v představení Splašené nůžky v divadle Kalich. Tam se nás vůbec sešlo víc příbuzných, vystřídal jsem tam totiž sestřina manžela Ladislava Potměšila a hraje tam i můj další příbuzný, Dalibor Gondík. Ale ještě k tomu Pitavalu, vzpomínám si, jak jsem tenkrát trošku žárlil na Míšu Peška, který měl větší roli než já, byť byl daleko mladší.
Vaše manželka je stejně jako jako vaše nevlastní maminka tanečnice a choreografka. Radil jste se s nimi někdy, jak pracovat s tělem? Tančíte spolu?
Netančíme, protože moje manželka si se mnou nezatančí. Coby někdejší šéfka baletu v Karlíně je velký profík a já jsem tak trochu dřevěný koník. Jednou mě ale drezurovala, když jsem zaskakoval v muzikálu v Karlínském divadle a moje role vyžadovala pohyb. A to celkem šlo. Moje nevlastní maminka Luka byla dlouho sólistkou baletu Národního divadla, v šestatřiceti letech ale svou profesi zabalila, aby mohla pečovat o tatínka.
V animovaném filmu Aladin jste daboval Džina, který tam i zpívá velmi náročnou písničku. Jak se vám natáčela?
To byl vůbec jeden z prvních světových animáčů, který se u nás takhle ve velkém dělal. Písničku v originále zpíval Robin Williams, podle něj jsem si to nastudoval a bylo to. Musím se pochlubit, že se mi povedla snad na tři střihy, prostě téměř hned. Trochu jsem se tam sice dohadoval s americkým režisérem kvůli češtině, nicméně zážitek to byl velký. Dnes už bych to ale nezazpíval, kvůli těm šíleným výškám. Mému synovi Ondrovi se ta písnička navíc tak zalíbila, že si ji vzal jako materiál ke svým zkouškám na konzervatoři.
Jak vypadají vaše pracovní dny a dny volna?
V divadle na Vinohradech chystáme nové hry, Čarodějky ze Salemu a Sňatky z rozumu, a teď jsem naskočil do seriálu Ohnivé kuře. Zatím jsem točil dva dny, moje postava je takový ukecaný pábitel, zatím úplně nevím, kam se bude vyvíjet. S Oldou Víznerem jezdíme se hrou Zelňačka, kterou produkuje divadelní společnost jeho dcery Rózy. No a když nehraju a zrovna se něco neučím, moc rád venčím naše psy. Procházku vždycky spojím se zastávkou v hospůdce Na Břežance, kde si dám tradiční pivo a cigáro. A to mám moc rád.
