Při vašem prvním divadelním kousku vás prý museli nadabovat?
Bylo mi šest a byla jsem celkem zlobivá holčička, která před svou první premiérou běhala v loužích a různě pokřikovala, až ztratila hlas! Paní režisérka Dismanová vymyslela trik, co s tím udělat. Před svou replikou jsem se vždy otočila a řekl to za mne prostě někdo jiný.
Vaším profesorem na DAMU byl Miloš Nedbal, jaký jste spolu měli vztah?
Byli jsme jeho poslední ročník a měli jsme se vzájemně moc rádi. Speciálně ke mně měl takový otcovský vztah, radil mi a pomáhal, jak to šlo. Říkal mi třeba, ať s rolemi naivky moc nepočítám. Moji parketu viděl spíš v charakterních rolích, matkách a tak dále. Měl i zajímavou poznámku k mému hlasu. Říkal mi, ať ho posadím níž do takové femme fatale, ať udělám „asfalt". Jednou mě dokonce zahlédl, jak sedím ve vinárně u Malého hada a cvrlikám s nějakým ctitelem u vínka. Nakoukl dovnitř a na celou vinárnu zařval: „Čáro, asfalt!“
Díky své profesi jste se potkala i s mnoha legendami českého herectví, kdo u vás mezi nimi hraje prim?
Jednoznačně Jiří Kodet. Jednou jsem s ním třeba jela z natáčení z Českých Budějovic a spěchala jsem na dabing na Kavčí hory, kde na mě čekala obávaná přísná režisérka Blanka Nováková. Zdržela nás ale dopravní zácpa a já v autě začala pobrekávat, že mě paní režisérka rozcupuje na kousky. Jirka Kodet se na mě v tu chvíli chlácholivě otočil a vyhrkl: „Děvenko, neplač! Tak já koupím celé Kavčí hory. A i s tou zlou režisérkou!“
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Žena za pultem: Třetí patro: Tajemství proutěného košíku: Taková normální rodinka: Synové a dcery Jakuba skláře: Nejmladší z rodu Hamrů: Rozpaky kuchaře Svatopluka: Malé dějiny jedné rodiny: Velké sedlo: Arabela: Byl jednou jeden dům: |
Už jako gymnazistka jste si zahrála v seriálu Nemocnice na kraji města. Jaké bylo vaše první setkání s televizním světem a vašimi budoucími kolegy?
Jako gymnazistka jsem působila v mimickém sboru Divadla na Vinohradech. To byly krásné časy! Moc se mi to prostředí velkého divadla líbilo. Tehdy tam působil i pan režisér Jaroslav Dudek a vzal si mě do svého velkého seriálu. Asi ve čtyřech dílech jsem hrála sestřičku a producent Ivo Mathé mi dokonce tenkrát při výplatě řekl: „Studuješ viď? Tak já ti dám lepší honorář!“
Byly právě tohle první impulzy, které vás nasměrovaly na dráhu herečky?
Úplně ne, zvažovala jsem ještě studium archeologie. Odjakživa jsem milovala cestování a objevování neobjeveného. I okolo divadla jsem si různě bádala, třeba ve starých divadelních archivech nebo knihách. Bavila mě divadelní věda, ale herectví nakonec přeci jen zvítězilo.
Byla jste v angažmá v různých divadlech. Na kterého principála nikdy nezapomenete?
Můj první principál byl Josef Větrovec v divadle E. F. Buriana. Na svůj první vstup do velkého divadelního světa samozřejmě nezapomenu nikdy. Tam jsem mimochodem potkala svého manžela Petra Olivu. Další byl František Ringo Čech, kterému mě doporučil Jan Kačer se slovy, že jsem dobrá herečka, která něco vystudovala. Při mojí první záskokové zkoušce za Uršulu Klukovou mi řekl: „Podívejte se, Dášo, vy jste tady jediná, kdo má herecký vzdělání, tak já si budu číst noviny a vy si tu zkoušku zrežírujte sama!“ Na své poslední angažmá v Divadle Radka Brzobohatého vzpomínám s nostalgií. Spojení Radek Brzobohatý - Hana Gregorová bylo úžasné, ale ty časy už jsou dávno pryč.
Které dabingové situace jsou pro vás k nepřežití?
Na smrkání Sandry Bullockové se dá zvyknout. Člověk s ní jako s figurou musí jít, chytit její tempo, rytmus a pak to jde. Co je ale k nepřežití, jsou milostné scény. Z toho je zoufalý asi každý dabingový herec. Když tohle nastane, vždycky se modlíme, aby šel milostný zvukový záznam nějak vzít z originálu.
Zapojila jste se do herecké kampaně s názvem Chraň svou profesi, o co přesně jde?
Ta kampaň vznikla z vysoce ušlechtilého důvodu, a sice proto, aby se kvalita dabingu přestala snižovat, což se dělo. Bohužel se celá ta záležitost nakonec zvrhla v jakýsi boj o pozice a peníze, což tak původně nikdo nechtěl. Měli jsme kampaň asi lépe připravit, sejít se i s producenty, zadavateli, výrobci, vše pořádně prodiskutovat. Takhle z toho iniciátoři nevyšli moc dobře, odrazilo se to pak i na jejich dabingovém obsazování.
Zahrála jste si i v seriálu Malý pitaval z velkého města. Jak se vám hrála přítelkyně Pavla Zedníčka?
Byla to moje první televizní nočka. Jela jsem na ní rovnou po představení z divadla, přímo k ruzyňské věznici. Tam měl můj seriálový milý coby policajt hlídku a já za ním jela na noční rande, kde jsme se dokonce líbali. Dotáčeli jsme pak ještě v hostivařských atelierech, kde měl pár obrazů i František Filipovský. Než na něj přišla řada, šel si někam zdřímnout a režisér ty jeho obrazy mezitím natočil bez něj. Na jeho udivený výraz pak odpověděl: „To nevadí, Františku! Jako byste tam byl.“
Mezi vaším téměř prvním seriálem Malý pitaval z velkého města a zatím posledním Policie Modrava uplynulo třicet let. Jak vnímáte rozdíl v seriálové tvorbě policejní tematiky tehdy a dnes?
Policii Modrava naštěstí točí režisér Jaroslav Soukup, který je ze staré školy, takže používá i tehdejší zavedené postupy, což je hlavně důraz na důkladnou přípravu. Takže já vlastně velký rozdíl mezi těmito seriály nevidím, Jaroslav Dudek pracoval podobně. Dnes si to člověk může užívat s nadhledem a patřičně vychutnávat. Před třiceti lety jsem byla vyplašená začátečnice ve velkém světě televizních filmů.
Jste nadšená studentka cizích jazyků, pomáhá vám tato vášeň nějak ve vaší profesi?
Účastním se občas castingů zahraničních produkcí, takže je fajn, že se tam domluvím. Momentálně navštěvuji intenzivní kurz angličtiny a moc si to užívám. Sešly jsme se tam holky různých profesí, dokonce jsme si udělaly i studijní výlet do Edinburgu, kde jsme praktikovaly, co jsme se ve škole naučily. Naše hodiny jsou jedna velká zábava, sedí se na nich u baru, můžeme si k učení dát víno, pouštíme si anglické písničky, které pak překládáme, je to paráda.
Jak vypadá vaše pracovní i osobní léto?
Chystáme se zkoušet hru, kterou napsala Jana Pacnerová. Je to detektivní komedie z právnického prostředí a paní autorka napsala všem hercům role na tělo. Dále budu dohrávat ještě nějaká představení v Divadle Radka Brzobohatého a těším se na krásné dabingy, které mi zase začaly po menší odmlce okolo té nešťastné kampaně přicházet. S manželem a přáteli vyrážíme koncem prázdnin na Korfu, kde už máme své místo v domě nad mořem. No, mám se na co těšit!
