Letos jste oslavila kulatiny. Bilancovala jste?
Bilancování v jistém ohledu rozhodně proběhlo. Řekněme, že jsem nějakým způsobem začala mít na spoustu věcí jiný náhled.
Pocházíte z umělecké rodiny, tatínek byl sólový houslista a maminka baletka v Národním divadle. Bude vaše dcera Katka pokračovat v rodinné tradici?
Kačka prošla v dětství spoustou kroužků, projevily se u ní i umělecké talenty, ale rozhodla se dál je nerozvíjet. Dalo by se říct, že v rodinné tradici pokračuje prostřednictvím koní. Stejně jako já i ona jim v osmi letech naprosto propadla. Dotáhla to však dál. Dnes je dceři sedmnáct a jezdí už i mezinárodní závody v parkuru.
Díky maminčině původu máte v žilách ruskou krev, objevila jste ve své povaze něco z ruské nátury?
V souvislosti s ruskou náturou se mluví o široké ruské duši a hrdosti, tak možná něco z toho ve mně zůstalo. Analýzou ruské povahy jsem se zase až tak nezabývala, je však pravda, že větší srdečnost a citovost bývá spíš doménou Východu než Západu.
Vracíte se ještě dnes za příbuznými do Moskvy?
Jako dítě jsem tam jezdívala docela často. Naposledy jsem tam byla asi před čtrnácti lety, když jsem doprovázela maminku po její mozkové příhodě.
I když jste původně chtěla být archeoložkou nebo veterinářkou, přihlásila jste se na DAMU.
Spíš jsem odjakživa měla velký vztah k přírodě a zvířatům, koketovala jsem právě i s tou veterinou. Díky uměleckému zaměření mojí rodiny však tak nějak logicky vyplynulo, jakým směrem se asi vydám. Mým celoživotním amatérským koníčkem je ovšem psychologie.
Seriály pod lupouHvězdy vzpomínají Nemocnice na kraji města: Sanitka: Arabela: Byl jednou jeden dům: Bylo nás šest: Chlapci a chlapi: My všichni školou povinní: Bylo nás pět: Cirkus Humberto: Údolí bílých králů: Dokonalý svět: Ulice: Zdivočelá země: České století: |
Ještě za studií jste dostala nabídku hostovat ve Vinohradském divadle, kde jste byla až do vašeho odchodu za muzikály devět let ve stálém angažmá.
Nabídku jsem dostala ve třetím ročníku na DAMU a bylo zajímavé, že můj profesor Viktor Preiss se pak stal i mým kolegou na jevišti. Hráli jsme spolu v mém vůbec prvním představení ve Vinohradském divadle, které se jmenovalo Léto v Nohantu. Viktor Preiss byl navíc konzultantem mé diplomové práce.
Jak vzpomínáte na Jiřinu Jiráskovou, se kterou jste tehdy sdílela dámskou šatnu?
Jiřinka měla svůj specifický suchý humor, ze kterého jsem byla coby mladá začínající herečka někdy pěkně vykulená. Byla pro mě takovou divadelní mámou. Náš vztah se později ještě prohloubil díky společné práci pro televizi.
To bylo hlavně v případě seriálu Pojišťovna štěstí, kde jste hrála jednu z hlavních rolí.
Tam se naše role otočily. V Pojišťovně jsem byla pro změnu její nadřízenou já. Role Kekulové se Jiřinka zhostila s takovou vervou, že se pro spoustu diváků stala Kekulovou i v osobním životě.
Jak to tehdy bylo s památnou scénou, kdy Kekulová přináší na podnose k večeři rybu a v puse má citron?
Tato scéna se stala už klasikou. Natáčeli jsme zrovna štědrovečerní večeři, při které Kekulová dostane pokyn přinést na podnose kapra „a citron do huby“. Jako správná hospodyně prostě splnila úkol do puntíku.
Do angažmá ve Vinohradském divadle jste se vrátila znovu v roce 2012. Ještě tam stále funguje nápověda? Využila jste ji někdy?
Samozřejmě. Nápověda je skvělá věc a dnes už ji najdete jen ve státních divadlech. Okno se přihodí jednou každému, ani mě se nevyhnulo. Nejhorší je to při replikách, které jsou ve verších, nebo v muzikálech. Hudba na vás prostě nepočká, v činohře se to dá ještě nějak obejít.
Jak se vám hraje antické drama s postavami, které mají poměrně nevyslovitelná jména? Vy sama hrajete v Ifigenii v Aulidě Klytaiméstru, choť Agamemnónovu.
Na DAMU jsme probírali antickou tragédii, takže s vyslovováním problém nemám. V dnešní době je však podle mě velká odvaha nasadit antickou klasiku, protože to není úplně téma, které by diváci vyhledávali. Ale samozřejmě i v antice se dají najít paralely dnešní doby. Navíc pokud je představení zajímavě výtvarně řešené a skvěle režírované, jako to naše, své diváky si očividně najde. Máme vždy plno.
V Ifigenii v Aulidě máte na sobě navíc velmi zajímavé kostýmy.
Zejména v první půlce jsem ze svého kostýmu nadšená, jsem oblečená do jezdeckého včetně rajtek a čapsů, což je přesně něco pro mě! Toto představení je pro mě velmi speciální i díky zážitku, který se nám stal při premiéře. V jednu chvíli běžíme s Vaškem Vydrou, který hraje mého chotě Agamemnóna, hranatým tubusem tvořícím hlavní pilíř celé scénografie. Při premiéře nám však bohužel podklouzly nohy a my spadli ze zhruba dvoumetrové výšky na jeviště rovnou na hlavu. Mohli jsme klidně přijít o život, ale i to patří k antické tragédii. (smích)
Co vám v takové chvíli tou naraženou hlavou proběhlo?
No přesně. Chválabohu jsem neztratila vědomí a vnímala jsem, že se mohu hýbat, takže asi vážně zraněná nebudu, a myslela jsem na jediné: tolik práce a teď máme zkaženou premiéru! Opona šla pochopitelně dolů a nějakou chvíli nám trvalo, než jsme se vzpamatovali. Mně dokonce lékař, který byl přítomný v hledišti, přišel nahodit vykloubený prst. Nicméně, představení jsme dohráli.
Které divadelní či muzikálové role byste označila za milníky ve vaší herecké kariéře?
Z mého období v Hudebním divadle v Karlíně to byla určitě Sugar v Někdo to rád horké nebo Eliška Pomořanská v Noci na Karlštejně. Ta bude mít mimochodem v prosinci po čtrnácti letech derniéru. Nesmím zapomenout na Fantine v Bídnících, tu jsem hrála dokonce ve dvou zpracováních. Vinohradské divadlo jsou pro mě kromě Klytaiméstry třeba i Zdena Frimlová ve hře o Hašlerovi, Princezna Urraca v Cidovi, Orsetta v Poprasku na laguně, Roza v Tanci na konci léta, Gwendolina v Jak je důležité míti Filipa nebo ministryně vnitra v Nevzdávej to. Ráda vzpomínám i na Galilea v Kalichu nebo na Hello, Dolly! na bratislavské Nové scéně.
Pojišťovna štěstí (2004)
Život na zámku (1995)
Princezna Fantaghiro: Jeskyně Zlaté růže (1991)
Na svém kontě máte i několik vlastních alb. Nazpívala jste v české verzi nějaké skladby, které byly hity vašeho dospívání?
Z takových skladeb jsem dala kdysi dohromady celé album, které se jmenovalo Kateřina. Jsou tam písničky od kapely Chicago nebo od George Michaela či Sade. Prostě přesně ty, které jsem milovala v pubertě.
Zpíváte si v autě?
V podstatě pořád. Většinou jezdím sama na vystoupení, tak si přezpívávám repertoár, nebo se ho učím. Hudbu v autě však neposlouchám skoro vůbec. Když už si chci odpočinout od zpívání, mám ráda Český rozhlas a cokoli, co nabízí v oblasti mluveného slova. Ale mám ráda i ticho.
Co se týká zpívání, momentálně účinkujete i v novém projektu Doktor Ox.
To je moc zajímavý muzikál napsaný na motivy románu Julese Vernea. Mám teď víc prostoru a času na podobné projekty. Na TV Barrandov jsem ukončila moderování talk show Exkluziv i hraní v seriálu Doktorka Kellerová. Je potřeba posunout se dál.
Říkáte o sobě, že jste fatalistka. Věříte, že je v životě člověka dáno, co má prožít?
Myslím si, že co mě mělo potkat, mě potkalo, tedy minimálně ty stěžejní situace a setkání. Ale určitou možnost volby v našich životech připouštím. Otázka je, jakým směrem ji člověk využije. Toto vlastně tak trochu popírá to, co jsem před lety tvrdila, ale člověk se prostě vyvíjí a posouvá dál.
Umíte cestovat v čase?
Bohužel ne, ale chtěla bych! Kdysi mi bylo řečeno, že jsem dobré médium, kterému by nic z věcí mezi nebem a zemí nemuselo být cizí. Možná to i nějak vnitřně cítím. Setkala jsem se však s několika lidmi, kteří dokážou neuvěřitelné věci. To by bylo spíš na jiný rozhovor.
Pokud byste si měla vybrat: bobkaření nebo pstruhaření?
Obojí. (smích) Rybaření je můj dlouholetý koníček, na který nedám dopustit. Výraz bobkaření jsem nikdy neslyšela, i když se mi moc líbí. Na bobku při chytání ryb moc nesedávám, bolí z toho totiž nohy. Pruty vozím v autě a když mě to popadne, obléknu tepláky a nahodím. Podotýkám, že povolenku mám zaplacenou.
